Básník Radovan Jursa: K patosu se přiznám rád. Jsou chvíle, kdy se mu nevyhnete

Koncept transparence je, pokud se nemýlím, vaší čtvrtou básnickou sbírkou. O něco více se v ní objevují motivy z prostředí vaší profese, tedy medicíny, nebo spíše kardiochirurgie. Dostaly se takové motivy do vaší tvorby samy, nebo jste k nim cílil záměrně?

Motivy přicházejí spontánně, nezáleží na tom, jestli z operačního sálu nebo třeba zahrady. Práce mi prostě zasahuje do života natolik, že by bylo divné, kdyby se nedostala do básní. Z druhé strany asi tak v půlce knihy mi došlo, že ty chirurgické texty za mne nikdo neudělá a rozhodl jsem se to zkusit. Dostat na papír pocity chirurga, kterému teče do bot. Tohle už záměrné bylo. Řekl bych, že báseň si přijde, kdy chce a jak chce. U prózy se můžete rozhodnout.

Nejste zdaleka prvním lékařem – básníkem v literární produkci. Některým čtenářům by se při takovém popisu mohl vybavit například Miroslav Holub, k němuž se sám v textech odkazujete, a to ve spojitosti s osudem Jana Palacha. Je pro vás Holub inspirací? Znamená pro vás hodně? Máte popřípadě čtenářsky blízko k jiným lékařům – literátům?

Básnické idoly se mění s časem, vlastně až teď mi došlo, že Miroslav Holub je v tomhle výjimka. Je to jediný autor, ke kterému se pravidelně vracím od svých začátků až do současnosti. Z lékařů, kteří psali poezii, mám nejraději Gottfrieda Benna a Petra Hrbáče. Ptáte se, co pro mne znamenají? Mají pro mne pochopení. Vnímám podobný smysl pro humor, vidění světa, fokus na stejný detail. Že vám báseň vrací možnost být s někým tak nablízko, beru jako velký dar. Ti dva jsou pro mne jako bráchové. S Holubem to mám jinak, vážím si ho jako mentora. To už se nezmění. Asi se mi budete smát, ale musím se přiznat ještě k jednomu naprosto zásadnímu kolegovi. Doktoru Živagovi.

Radovan Jursa: Padesát let
Přikládám ucho/ na tvoji lebku / uvnitř je slyšet / hukot ohně / nemohu tě nést / nejsem s to / cokoli ti říct / ale kdybys / otevřel oči / vystřihl jsem / obrázek nebe / se souhvězdím / hořících lvů
(V lednu 2019 k  padesátému výročí smrti Jana Palacha.)

Bylo mi šestnáct, když jsem v ložnici rodičů udělal zásadní objev. Pečlivě zabalený stoh novin z šedesátého osmého. Bylo to zjevení, všechno, jenom ne tisk, který jsem znal. Poklad, který můj táta zakopal na dně skříně. Nahnědlý papír a černobílé fotografie z pohřbu Jana Palacha, báseň Miroslava Holuba…

Výrazným prvkem vaší nové sbírky je její kompozice po dvoustránkách: vlevo stojí báseň, vpravo prozaický text. Lze vztah, který je mezi texty jednotlivých dvoustránkách, nějak popsat?

Představte si, že před sebou máte dvojici, třeba manželský pár, ti dva na vás působí jinak, než kdyby byli každý zvlášť. Myslím, že propojení těch dvou textů může v hlavě čtenáře vytvořit text třetí, něco jako extra bonus.

Radovan Jursa během autogramiády. (Foto: Aleš Honus)

Sbírka kromě textů ve verších i próze obsahuje ilustrace, jichž jste rovněž autorem. Jakou technikou vznikaly a symbolizují něco konkrétního?

To byl trochu unáhlený nápad, pokušení, kterému jsem neodolal. Současně mi přišlo drzé vzít do ruky štětec. Ilustrace vznikaly v kovárně, nechal jsem kusy rozžhaveného železa vypalovat otisky do bílého kartonu. O digitalizaci se postaral Ivo Kaleta, který se ujal knihy po grafické stránce. Naší snahou bylo držet se co nejdál od konkrétního významu. Hlavně žádné symboly, prostě kus šrotu, který zanechal cejch.

Věnujete se vizuálnímu umění dlouho?

Dlouho, ale sporadicky.

V tomhle kontextu stojí za to upozornit čtenáře, že se v pondělí 29. prosince v 18 hodin bude v místeckém knihkupectví Kapitola konat vernisáž vašich obrazů, kterou doplníte autorským čtením z knihy, o které se teď bavíme. Ještě by mě k ilustracím zajímalo, zdali jsou závislé na textech, nebo jste je propojil až při skládání knihy.

Na textech? To určitě ne. Nebo jen nahodile. Ty ilustrace vznikaly ve spěchu, práce na nich byla spíše zběsilá než promyšlená. Pokud jde ale o jejich uspořádání v knize, pak šlo o týmovou práci s Ivošem Kaletou. Oba trpíme nedostatkem času, takže hledání té správné kompozice přes telefon bylo malé dobrodružství a velká zábava. Jsem Ivošovi za jeho pomoc a trpělivost velmi, velmi vděčný.

Radovan Jursa: Pondělní ráno
Píšu to kvůli poslednímu verši / kvůli slovům která nebyla / zamýšlena jako báseň / ale objevila se jako prosba / zatímco jsi napouštěla konvici / uprostřed všedního rána / téměř jsem vyslovil / Buď se mnou / než začne vařit voda

Radovan Jursa během uvedení své knihy ve Fiducii. (Foto: Aleš Honus)

Literární kritika vám vytýká balanc na hraně kýče. Motiv balance v mezní situaci nacházím ve vaší poezii často. Je to něco, co vyhledáváte? Není blízkost kýče jakýmsi protipólem velmi přítomné smrti?

Balanc je příjemný, navíc udržuje pozornost. Moc si považuju, že jste mi položila tuhle otázku, ale asi hozenou rukavici překročím. I když k patosu se přiznám rád. Jsou chvíle, kdy se mu nevyhnete. Popřít patos, když zrovna prohráváte se smrtí, mi nepřijde namístě. Pak je tu ještě druhý protipól. Nejjednodušší bude, když přímo řeknu láska. Zdá se mi, že je v literatuře stále více zpochybňována hned uvnitř člověka, že čelí ohrožení na úrovni vztahu k sobě, eventuálně k druhému. To je v pořádku, jenže taky žiju ve světe, kde se mi denně připomíná, že láska nepodléhá jen vnitřním konfliktům, ale především vnější síle. Úplně lapidárně, druhého mohu ztratit nejen proto, že se plácám sám v sobě, ale i proto, že je smrtelný.

Proč píšete poezii? Je pro vás terapií?

Začal jsem s tím v šestnácti, několikrát jsem se pokusil přestat, ale nikdy jsem to nevydržel. Takže nejde o terapii.

Co rád čtete?

Máte dost času? Pokud ano, rozhovor může začít.