Výročí Heleny Salichové se uzavírá v Galerii Gong ve velkém stylu výstavou unikátního souboru 183 dřevořezů

Když se řekne Helena Salichová, automaticky se poučeným příznivcům umění vybaví její grafické práce provedené v linorytu, dřevorytu a dřevořezu. Za svého tvůrčího života se v těchto oblíbených technikách pohybovala velmi svobodně, bezprostředně a navíc bravurně. Byla také malířkou, nicméně grafické dílo se pro ni nakonec stalo charakteristickým. Zcela naplňovalo její umělecké i občanské ambice a názory. V závěru svého života vytvořila grafický soubor dřevořezů, kterým dokázala, že je schopna postavit se po bok nastupující generace začínajících a v té době čím dál více svobodně uvažujících a tvořících umělců. Psal se rok 1960 a dále. Poslední dřevořezy nesou vročení 1973, Salichová zemřela o dva roky později.

Byla to žena s velmi silnou vůlí a odhodláním. Navzdory otci, který z ní chtěl mít učitelku, si prosadila studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Stala se spoluzakladatelkou Moravskoslezského sdružení výtvarných umělců (MSVU) a později pak členkou spolku Výtvarní umělci Moravská Ostrava (VUMO). Je důležité zmínit, že po roce 1930 se Ostrava stala významným uměleckým střediskem a místem řady významných kulturních akcí, v té době srovnatelných s Prahou. Ve třicátých letech 20. století Salichová přirozeně inklinovala k levicovému programu, který pro ni nakrátko představovala výtvarná sekce tzv. Levé fronty.

Sociální témata však byla v hledáčku umělců už o pět až deset let dříve, aniž by tuto tvorbu nutně diktovala levicová ideologie. Byla to přirozená reakce na změnu společnosti a atmosféru v ní po začátku nového století.

Z výstavy Tvary skryté ve dřevě. (Foto: Jiří Zerzoň)

Salichová je dnes už nerozlučně spjatá se Slezskem. V roce 1946 bylo založeno Sdružení umělců slezských, jehož členkou byla i Salichová. Později, na počátku 60. let, se stala předsedkyní Tvůrčí skupiny Bezruč. Mimo výtvarnou práci byla též literárně činná. Nejen soustavně sbírala záznamy lidových písní a slovesnosti (např. Slezské lidové písně svatební a Národní písně slezské), ale psala i vlastní texty (např. Kronika slezského kraje nebo Slezské bajky). V severovýchodním cípu Slezska to byl navíc ještě i Lašský kraj včetně jeho specifického nářečí a charakteru, které tolik proslavil hudební velikán Leoš Janáček. To vše ji předurčovalo k mimořádně citlivému vnímání kraje, ve kterém žila, a jeho osobité krásy a přírodní i kulturní rozmanitosti.

Dřevo bylo pro Salichovou materiálem, kterému rozuměla. Bylo běžnou součástí lidí žijících na venkově a v horách. Sloužilo lidem prakticky i umělecky. Salichová do dřeva vyryla nespočet figurativních motivů zaměřených na práci ve městě i na venkově, buď na pozadí industriálního města, nebo zemědělské krajiny. Velkou inspirací jí byly lidové písně, jejichž obsah převedla do obrazové zkratky na rozhraní volné grafiky a ilustrace. Názvy písní použila pro své grafické práce (Uvazali kravu, U sušeda dobra voda, V širym poli lipka stojí, Někukaj sa na panenku). Na počátku 60. let došlo v jejím grafickém díle k významnému obratu. Do té doby měly její kompozice reálný předobraz, který se – jakoby ze dne na den – přerodil do téměř abstraktních výjevů.

Z výstavy Tvary skryté ve dřevě. (Foto: Jiří Zerzoň)

Zrodilo se nové, kompaktní, překvapivě moderní dílo, kterému sama autorka dala název Tvary skryté ve dřevě. Na souboru pracovala soustavně, a během 60. let ještě i paralelně s reálnými kompozicemi, avšak práce na novém souboru ji brzy zcela pohltila.

„S mimořádnou fantazií dokázala nalézat ve starých dřevěných deskách tvary, kterým dala drobnými zásahy rydla anebo nožem nový výraz.“ (citace z monografie „Helena Salichová“, autor Petr Pavliňák)

Ačkoli se nechala inspirovat příběhy nebo výjevy, které její oči společně s fantazií dokázaly v dřevěné desce uvidět, přesto tento příběh nebo výjev pouze naznačila, aby zachovala kompaktnost, monumentalitu a lapidárnost otisku. Pouze názvy odkazují k tomu, co v autorce rezonovalo během její tvůrčí práce (Labutěnka, Fantazie ve dřevě, Prorok, Hlava ženy, Ptačí mládě, Amazonka, Výkřik, atd.). Dílo léty narůstalo a množství motivů přesáhlo počet sto kusů, převážně velmi zdařilých a autorkou prožitých. Přesto tehdejší odborná kritika soubor jako celek shodila a označila za zcestný.

Z výstavy Tvary skryté ve dřevě. (Foto: Jiří Zerzoň)

„Poslední grafické listy s otiskovanými léty hrubých dřevěných desek , jimž drobné zásahy pomáhají k pochybným metamorfózním výsledkům v úrovni samorostů, svědčí o základním omylu a podlehnutím módě.“ (Petr Holý: Místo Heleny Salichové v českém malířství 20. století, In: Sborník prací Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, 1995, Sv. 154, s.19 / citace převzata z monografie Helena Salichová autora Petra Pavliňáka).

Módou, které měla Salichová podlehnout, bylo myšleno informelní umění a jisté znovuoživení surrealistické tradice a poetismu v českém výtvarném umění. Dnes již můžeme zcela jednoznačně tento výše zmíněný kritický názor považovat za omyl jeho pisatele. Nakonec se o tom mohou přesvědčit dnešní diváci, kteří si přijdou výstavu prohlédnout. Bude ovšem záležet na jejich koncentraci a usebrání, aby se nechali vtáhnout do příběhů a motivů na první pohled spíše abstraktních grafických listů. Dostat se jim pod kůži napomůže i audiovizuální smyčka, která běží na velkoplošné obrazovce a kterou vytvořila umělá inteligence z vybraných otisků.

Z výstavy Tvary skryté ve dřevě. (Foto: Jiří Zerzoň)

Kurátor výstavy a zároveň majitel celého souboru s názvem Tvary skryté ve dřevě Jan Světlík doplnil vystavovaný soubor Salichové ještě o díla Karla Malicha, Stanislava Kolíbala, Václava Boštíka, Jiřího Balcara a Marca Chagalla, což umožňuje, jak tvrdí tisková zpráva Galerie Gong, nově číst dílo Heleny Salichové jako součást nejen české abstraktní tvorby.

*

Helena Salichová: Tvary skryté ve dřevě. Kurátor výstavy Jan Světlík. Galerie Gong, Dolní Vítkovice, Ostrava. Otevřeno denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin. Výstava je k vidění od 4. prosince 2025 do 5. dubna 2026.