Ema Kupková ze studentského Tria Echo, které triumfovalo v soutěži: Ostrava mě velmi mile překvapila

Hoboj je nástroj s velmi krásným a specifickým zvukem. Jak jste se k němu dostala?

Jako slepý k houslím. Chodila jsem do Základní umělecké školy v Unhošti, malém městečku u Kladna, na zobcovou flétnu a na housle. Moji učitelé byli manželé, oba již v důchodovém věku. Pan učitel na flétnu si zkracoval úvazek a to znamenalo, že všichni jeho žáci na zobcovou flétnu měli dostat jiného pedagoga, nechával si jen žáky na saxofon a klarinet. Já jsem chtěla zůstat v jeho třídě, ale měla jsem jasno v tom, že ani na klarinet, ani na saxofon hrát nechci. Tak mi nabídl hoboj, sám byl původní profesí hobojista, a protože to nebyl ani klarinet, ani saxofon, řekla jsem, že ano. A tak ze skříně vytáhl zaprášený nástroj a po více než deseti letech měla škola žáka na hoboj. Myslím, že kdyby tehdy moje devítileté „já“ vědělo, co ho čeká, asi bych si hoboj nevybrala. To jsem ale naštěstí nevěděla.

Proč je hoboj na ZUŠ tak vzácný a spíše výjimečný?

Myslím, že to má své důvody. Určitě v tom hraje roli pořizovací cena nástroje, navíc jeho hodnota s užíváním klesá. Dalším důvodem je určitě nutnost výroby strojků, náročnost hry. Myslím, že není jiný nástroj, u kterého by trvalo tak dlouho, než se podaří dítěti vyloudit hezký zvuk. A pak asi atraktivita. Potkala jsem výrazně více lidí, co vědí, jak vypadá a zní klarinet, hoboj většina lidí nezná, tudíž nikdo moc nevyhledává učitele hoboje pro svoje dítě.

Z toho vyplývá, že je to obtížný nástroj, se kterým je hodně práce?

Ano, je s tím hodně práce. Vyrobit funkční a dobrý strojek na hoboj je přinejmenším stejně těžké jako na nástroj hrát. Navíc pracujete s mnoha parametry, které neovlivníte. Když to zveličím, náš zvuk závisí i na tom, jestli na trsť rákosovou, ze které se vyrábí strojky, v době růstu víc pršelo, nebo svítilo slunce. Navíc je každý strojek trochu jiný, jeho vlastnosti se mění i podle počasí, teploty a vlhkosti vzduchu. Takže hoboj je vlastně taková sázka na neznámou. V praxi to znamená, že se musíte umět dobře a rychle přizpůsobit.

To zní dobrodružně. Přesto jste u hoboje zůstala a zamířila v Praze na hudební gymnázium. Jaké máte na tuto etapu svého života vzpomínky?

Já jsem se hoboji původně věnovat nechtěla. V páté třídě jsem se věnovala baletu a chtěla jsem být baletkou. Na Taneční konzervatoř mě ale nevzali, a tak jsem se rozhodla, že zkusím přijímací zkoušky na Gymnázium a hudební školu hl. m. Prahy. Tam mě přijali, proto jsem začala veškerý čas a energii věnovat hoboji. Studovat na gymnáziu je ale hodně náročné, je to gymnázium a konzervatoř v jednom. Jsem perfekcionistka, chtěla jsem mít dobré známky, odevzdané úkoly a zároveň vyhrávat soutěže. Navíc jsem dojížděla ze vsi od Kladna. Abych to stihla, spala jsem pět hodin denně a ve výsledku neměla energii ani na jedno. Na Pražské konzervatoři jsem pak měla více času na cvičení, škola je zaměřená jen na hudbu, nemusela jsem věnovat tolik času obecné teorii. To mi hodně pomohlo. Bohužel první dva roky konzervatoře poznamenala pandemie. Teorie se online učit dá, byť to není ideální, praktické předměty to však velmi zkomplikovalo. Všichni jsme přišli o dva důležité roky rozvoje, kdy se dalo hrát jen doma.

Ema Kupková. (Foto: Jan Šilar)

Důležité je, že vám to období nevzalo chuť pokračovat dál. Nyní studujete hru na hoboj na Fakultě umění v Ostravě. Přišla jste z úplně jiného kraje a prostředí. Jak se vám v tomto městě líbí?

Ostrava mě velmi mile překvapila. Sama jsem vyrostla kousek od Kladna, města, které má také hornickou historii. Ostrava je ale hodně jiná. Zatímco na Kladně s hornictvím skončila veškerá sláva a kultura se vytratila, v Ostravě hodně vnímám hrdost místních, která se promítá v obrovském úsilí vytvořit z Ostravy moderní město a středobod kultury a vzdělání na pomezí Polska, Slezska a Slovenska. V hudbě je Ostrava v mnohém napřed. Staví se nový koncertní sál, je tu festival Hudební současnost. Na masterclassech v zahraničí jsem potkala několik lidí, kteří znají z českých festivalů klasické hudby vedle Pražského jara právě ostravskou Hudební současnost. Fakulta umění má také novou budovu a vnímám velkou otevřenost všemu novému. To mi přijde skvělé!

Naprosto souhlasím. Ostrava se velmi dynamický rozvíjí a nabízí nové možnosti v mnoha oborech. Vy studujete hru na hoboj u profesora Dušana Foltýna. Jak se vám pod jeho pedagogickým vedením hraje?

Jsem velmi vděčná, že mohu studovat právě u pana profesora Foltýna. Pod jeho vedením pracuji teprve jeden semestr, ale i za ten mi předal velmi mnoho. Každý pedagog má jiný přístup a jako těžiště vnímá jiné aspekty hry. Foltýnova výuka je velmi komplexní a právě to mi vyhovuje. Navíc je velmi vstřícný, precizní a nápomocný. Jeho péče a snahy vybavit nás ve všech aspektech hry na hoboj si velmi vážím.

Určitě v tom hraje roli i jeho mnoholetá praxe sólohobojisty v Janáčkově filharmonii. Máte také zkušenosti s komorní a orchestrální hrou? Prozraďte nám o nich víc, prosím.

S orchestrální hrou mám zkušenosti ze symfonického orchestru Pražské konzervatoře, jednu sezonu jsem hrála projekty s Českou studentskou filharmonií. To byla velmi cenná a příjemná zkušenost. Je to skvělý projekt České filharmonie, díky kterému mohou hrát studenti zajímavé programy a poznat inspirativní osobnosti. Navíc je tam vždy přátelská atmosféra. S komorní hrou nemám také nijak velké zkušenosti. Ještě na gymnáziu jsme měli sextet, konkrétně šlo o dechový kvintet s klavírem. Dělali jsme si hodně věcí po svém, konzultovali jsme s mnoha osobnostmi, dokonce jsme jeli na zájezd do Itálie. Na Ostravské univerzitě jsme se v tomto semestru připravovali s triem na soutěž Českého spolku dvouplátkových nástrojů. To byla velmi zajímavá zkušenost. Hobojové trio není úplně běžné uskupení a má to mnohá úskalí. Naše sestava byla zajímavá tím, že jsme každý jiné národnosti a máme jinou školu, přístup, preference, navíc spolu mluvíme anglicky, a přeci jen je znát, že to není mateřský jazyk ani jednoho z nás. Najít konsensus byla výzva, myslím si, že ale právě to, že máme každý jinou zkušenost a postoj bylo ve výsledku přínosem.

Co si čtenář má představit pod názvem hobojové trio? Přece jen klavírní trio nebo smyčcové trio jsou mnohem zavedenější nástrojové uskupení.

Trio je obecně označení pro komorní soubor sestávající ze tří muzikantů. Obvykle jde o tři hráče, z nichž každý hraje na jiný nástroj, jako tomu je například u klavírního tria nebo dechového tria. Hobojové trio, jak napovídá název, je uskupení tvořené třemi hobojisty.

To musí být zajímavý jednolitý zvuk. Na soutěži jste byli velmi úspěšní, i přes jazykovou bariéru, kterou zmiňujete. Získali jste 1. cenu a ještě speciální cenu za provedení jedné skladby. Jak se vám hrálo? Bylo to emocionálně vypjaté?

Nemohu mluvit za ostatní, ale já jsem si to užila. Samozřejmě, že má člověk trému, já jsem ale vstupovala do sálu s tím, že jsme připraveni, můžeme se na sebe spolehnout a to mi dodávalo klid.

Trio Echo. (Foto: Ostravská univerzita)

Jaké byly vaše pocity a dojmy po soutěži?

První pocit je vždycky úleva, že to je za mnou. Pak přichází fáze zpytování svědomí, kdy si člověk projde, co se povedlo, co ne a co mohlo být lépe. Na soutěži většinou nemáte úplný přehled o výkonech těch, co soutěží ve stejné kategorii, protože se soustředíte na vlastní výkon. Vyhlášení výsledků je tak často překvapením. Z ceny jsme měli všichni velkou radost.

Jsou součástí ceny nějaké příležitosti k hraní, natočení nahrávky a podobné praktické věci?

Ano, součástí ceny je vystoupení v rámci cyklu komorních koncertů v Praze-Hostivaři. Také jsme dostali noty, CD a další praktické věci.

Už máte představu, co byste chtěla dělat po škole? Zůstala byste ráda v Ostravě?

Zatím nemám zcela jasno. Cítím, že potřebuji pestrost, takže bych ráda kombinovala disciplíny jako jsou hraní, učení a produkční činnost. Zároveň si ráda dělám věci po svém, takže mě to táhne spíše k vlastním projektům. Během pandemie jsme si, myslím, všichni uvědomili, jak se oblast kultury a klasické hudby zejména proměňuje, že pracovní pozice budou společně s publikem ubývat a je třeba s tím počítat. Zázemí a rodinu mám v Praze, takže bych po studiu ráda našla uplatnění spíše v okolí Prahy, není to ale definitivní rozhodnutí.