Obrazy Doriana Graye v Divadle Petra Bezruče čeří vody stokrát přežvýkané klasiky

Když v roce 1890 Oscar Wilde poprvé oživil svoji zásadní postavu Doriana Graye, nemohl tušit, jaké šílenství rozpoutá. Vytvořil symbol nekonečného mládí a krásy, který se skrývá za rouškou zvrácenosti a zhýralosti. Tehdy šokoval upjatou a svázanou viktoriánskou veřejnost, a přestože se Obraz Doriana Graye již za více než sto let svého života dočkal nespočetných adaptací, neustále dokáže dráždit a provokovat. Již samotné jméno Dorian Gray dokázalo vzbudit rozruch. V padesátých letech si jej jako pseudonym zvolila populární italská herečka, která rovněž chtěla podtrhnout svůj půvab a mládí. A když její půvab odkvetl a stáří nastolilo svou vládu, herečka si vlastní rukou ukrátila svůj život. Takových příběhů bychom mohli číst desítky…

Režisér Tomáš Loužný společně s dramaturgem Peterem Galdíkem se však rozhodli postupovat jinak. Vše vsadili na jedinou kartu. Nosný příběh božského Graye, který zaprodá svou duši obrazu, který pod jeho tíhou hříchů a rozmarů stárne, zatímco samotný Gray zůstává mladým a okouzlujícím Adonisem. A aby se tvůrci dobrali až do morku kosti, bylo nutno klasiku nejprve náležitě rozebrat na nejmenší částice.

Podobně jak u Pirandellovy hry Šest postav hledá autora, tak i zde se na jevišti ocitá šest herců, kteří hledají postavu Doriana Graye, aby ji zároveň prozkoumali z nejrůznějších úhlů. Herci si počínají jako detektivové, kteří dumají nad pohnutky hlavní postavy, zároveň ale tuto postavu pod drobnohledem diváků nechávají ožívat. Střídavě se převtělují do dalších postav, které jsou vodítkem k psychologické analýze Doriana Graye.

Z inscenace Obraz Doriana Graye. (Foto: Martin Špelda)

Režisér a dramaturg inscenace (kteří jsou zároveň i autory adaptace literární předlohy) tak využívají prvků tzv. true crime, tedy jakéhosi polodokumentárního, polouměleckého žánru, jehož cílem je dobrat se rekonstrukce kriminálního činu. Postava Doriana Graye se divákovi vynořuje prostřednictvím hraných dialogů s citlivým malířem Basilem, cynickým lordem Henrym a dalšími postavami, doplňovaná je rovněž neustálými vstupy vypravěče, ale také hereckou diskusí, která vtahuje diváky do úvah aktérů. Jednotlivé postavy mluví jakoby na kameru (rozuměj k divákům). Postavy z nejbližšího okolí postupně skládají obraz života Doriana Graye, ukazují jeho ranou čistotu a postupnou zkázu duše.

Zatímco herci nabízejí pestrou paletu obrazů Doriana Graye, které si divák skládá jako mozaiku a vytváří si o postavě představu, doplněnou vlastními úvahami a vyvstávajícími otázkami, scénografie Jána Tereby je naopak minimalistická. Středobodem veškerého dění je na jevišti umístěná kupole, skládající se z železných konstrukcí, žebříků a dřevěných palet. Herce tento hrací prostor vybízí k mnohdy až akrobatickým výkonům. Na interakci mezi jednotlivými postavami tak můžou diváci nahlížet z nejrůznějších úhlů, koutů, vzdálenějších či bližších perspektiv. Skrze důmyslné nasvícení a světelný design (rovněž práce Jána Tereby) mnohdy postavy vrhají na zadní plán stíny, jež mohou evokovat jakési pozůstatky svědomí Doriana Graye či záchvěvy jeho neukojené mysli.

Z inscenace Obraz Doriana Graye. (Foto: Martin Špelda)

Nemůžu opominout ani hudbu a zvukové efekty Ivo Sedláčka. Jestliže mi v komplexním zhodnocení vychází, že mě strastiplná cesta za poznáním Doriana Graye bavila a novátorský přístup tvůrců ke klasické látce se osvědčil, prvních dvacet minut představení pro mě bylo rozpačitých. Přistihl jsem se, že se začínám až podezřele brzy nudit a chvíli trvalo, než jsem se na nezvyklou formu napojil. Právě zvukové efekty a hudební doprovod, šumy, zpěvy ptáků, zdánlivě dirigované samotnými herci, nastolily tempo inscenace. Zvukové vjemy rovněž oddělovaly hrané pasáže od těch vyprávěných a diskutovaných. Napomáhaly k plynulým přechodům. A hudební vjemy společně se světelným designem hrály velkou roli v závěrečné scéně Grayových orgií, která byla pastvou pro oči.

Z inscenace Obraz Doriana Graye. (Foto: Martin Špelda)

Pokud by však výše zmíněné složky fungovaly, ale výsledná struktura by se nemohla spolehnout na práci šesti herců, vše by se zbořilo jako domeček z karet. Nebylo by totiž možné vytvořit podstatu – z šesti herců slepit jednoho Doriana Graye. Divadlo Petra Bezruči má naštěstí kam sáhnout.

Nelze vyzdvihnout jeden herecký výkon výše než druhý, ačkoliv jsem nad tím drahnou dobu přemýšlel. Zde se počítá kolektiv i individualita v rámci kolektivu. Nikdo z herců si neuzurpuje více prostoru, než mu je příhodné. Vycházejí divákovi vstříc, text mu několikrát shrnou, připomenou obrysy vedlejších postav, základní posuny v ději rekapitulují.

Z inscenace Obraz Doriana Graye. (Foto: Martin Špelda)

Tři herečky – Anna Červeňová, Magdaléna Holcová a Kateřina Krejčí, stejně tak jako tři herci – Vít Hofmann, Jáchym Kučera a Hynek Tajovský přidávají každý rovným dílem svůj střípek do složité mozaiky. Jejich postavy, které se proměňuji s každým novým dialogem, můžete vidět v nejrůznějších hereckých polohách. Chvíli si připadáte jako na první čtené, kdy vám herci poodhalí způsob své práce a přemýšlení o postavách, posléze se přenášíte do prostoru patetického hraní, aby jej následně herci proměnili v interakci s diváky. Ta variabilita herectví je více než osvěžující a opravdu nelze jednomu herci přiznat větší zásluhy než druhému.

Z inscenace Obraz Doriana Graye. (Foto: Martin Špelda)

A jestliže mohla ze začátku divákům vadit absence akce či napětí, vše jim bylo vynahrazeno v závěrečné scéně. Dorian Gray dochází do doupěte orgií. Zbystřené smysly posílené drogovým účinkem, vidíme u několika Grayů naráz, kteří postupně odhalují své tělo i duši. V kupoli se za přítomnosti smyslně podněcující hudby a světel odehrává zvrácená óda oslavující půvaby mladého mužského těla. Smyslná i prostopášná zároveň. Polonazí muži odívání ženami do šněrovaček, podívaná sodomských rozměrů ve své líbeznosti a zvrácenosti. Mladí Adonisové se svíjejí v exaltované křeči. Hofmann a Tajovský se stávají bohy prostřednictvím svých navršených hříchů, ale zachovaného mládí, Kučera zase v křečovitém tanci s tyčícím se podpatkem na jedné noze dovršuje hon za neukojitelnými pudy.

Z inscenace Obraz Doriana Graye. (Foto: Martin Špelda)

Prostor kupole vně i vevnitř k těmto akrobatickým výstupům přímo vybízí. Nad klubkem schoulených a vyčerpaných těl pak rozmlouvají Gray s lordem Henrym v podání Anny Červeňové a Kateřiny Krejčí. Nekonečná debata o kráse a slasti mládí a přicházejícím staří, které vše obrací v nicotu a je mu výsměchem.

Z inscenace Obraz Doriana Graye. (Foto: Martin Špelda)

Pravda, přicházel jsem do divadla s odlišnou představou. Nabízela se možnost inscenovat dílo doslovně, kde by postavy pronášely dlouho filozofické monology o kráse a ošklivosti, navzájem by se dojímaly a ovzduší by naplnil hutný patos. Scéna by kopírovaly viktoriánské gobelíny, závěsy s třásněmi, herci by pili víno ze zlatých pohárů, kde Gray by v každé nové scéně měl na sobě nový, na míru ušitý kostým. Ale právě tato nová forma adaptace poskytla divákovi množství jinak položených otázek k odvěkému sporu mládí a stáří, krásy a ošklivosti, boje dobra a zla.

Z inscenace Obraz Doriana Graye. (Foto: Martin Špelda)

Inscenace vás nemusí zaujmout od prvního momentu a pokud jste zrovna nedočetli Obraz Doriana Graye Oscara Wildea, můžete se v postavách ztrácet. Bezradní ale dlouho nezůstanete. Herci vám během komentovaných scén děj zrekapitulují, uvedou vás svou detektivní prací opět na správnou stopu. Možná budete potřebovat vidět představení podruhé, abyste mohli poskládat více dílků mozaiky. Trpělivost se zde vyplácí. Odměnou je neotřelý pohled na více než stoletou klasiku.

Sáhodlouhé rozhovory u divadelní šatny po představení budiž důkazem toho, že se tvůrcům Divadla Petra Bezruče podařilo rozčeřit zdánlivě stojaté vody stokrát přežvýkané klasiky.

*

Obrazy Doriana Graye. Autor předlohy Oscar Wilde. Překlad Kateřina Hilská. Autoři adaptace Tomáš Loužný a Peter Galdík. Režie Tomáš Loužný. Dramaturgie Peter Galdík. Výprava a světelný design Ján Tereba. Hudba Ivo Gregorec Sedláček. Pohybová spolupráce Andrea Opavská. Recenze je psaná z premiéry uvedené v pátek 16. ledna 2026 v Divadle Petra Bezruče.