Písničkářství je pro mne spíš vnitřní nutnost než žánr, říká Aleš Hubáček o překvapivém albu Lemonheart Club

Když na úvod uvedu, že nové album Lemonheart Club nazvané Potichu je především hudební zpověď, možná i hudební terapie, jak budu daleko od pravdy?

Nebudeš daleko, naopak, jsi velmi blízko jádru věci. Dá se říct, že album vznikalo právě z potřeby zastavit se, nadechnout a skrze hudbu si některé věci znovu pojmenovat. Byla to terapie hudbou, položení se do jiné reality vnímání nejen světa kolem, ale i sebe sama. Každá skladba funguje jako malý bezpečný prostor, kde není nutné nic skrývat ani si na něco hrát. Hudba tu není dekorací, ale nástrojem, jak se dostat hlouběji pod povrch emocí, které běžně zůstávají nevyřčené.

Každopádně oproti Nevědomí je album Potichu je hudebně zcela jiné. Proč?

Za vznikem alba Nevědomí je práce čtyř lidí. Každý do něj otiskl svůj svět, své zkušenosti, nálady i limity. Vznikl tak organický celek plný střetů, dialogů a kompromisů. Energie kapely, vzájemné reakce, někdy i drobné tření, to všechno se propsalo do zvuku. Nevědomí je otevřené, vrstevnaté, místy syrové právě proto, že je kolektivní výpovědí. Potichu je naopak úplně jiný příběh.

Jaký?

Je to deska samoty, soustředění a ticha mezi tóny. Nahraná fyzicky jen mnou, na kytaru a na všechny „hračky“, které jsem doma posbíral. A když říkám hračky, myslím to doslova. Dětské nástroje, decentní zvuky plastu, kovu, věcí, které původně neměly s hudbou moc společného, ale nesly v sobě paměť, stopu života, dotek každodennosti. Tenhle přístup nebyl stylizací, ale nutností. Nešlo o dokonalost, ale o zosobnění. O zachycení okamžiku, kdy člověk zůstane sám se sebou a má po ruce jen to, co je zrovna kolem. Potichu je proto intimnější, křehčí, možná méně okázalé, ale o to pravdivější. Hudba se tu nesnaží zaplnit prostor, spíš ho nechává dýchat. A právě v tom tichu se ukazuje rozdíl mezi oběma alby nejzřetelněji.

Je možné doplnit, které události se podepsaly na tom, že nové album Lemonheart Club atakuje vody písničkářství? Respektive, kdybychom chtěli vymýšlet vlastní škatulky, můžeme uvést „dark písničkářství“…

Po albu Nevědomí jsme přirozeně začali pracovat na dalších písních. Jenže jak už to bývá, čím víc se jde do hloubky, tím víc se objevuje tření. Téma, kterým jsme se chtěli ubírat, jsem měl pocitově vyčerpané. Neměl jsem k němu už co dodat. Nic, co by bylo skutečně pravdivé. A zhruba kolem třetí nové věci to „vyplo“ i moje působení v tomhle seskupení. Seskupení, ve kterém jsem ale zároveň zažil spoustu skvělých chvil. Bylo to místo sdílení, radosti i upřímného nadšení, na které se nedá a ani nechce zapomenout. Právě proto nebyl odchod jednoduchý. Spíš tichý a smířený. Uvědomění, že některé věci mají svůj čas a že když ho přešvihneš, začneš lhát sobě i ostatním.

Což jsi tedy nechtěl…

Tenhle krok otevřel prostor pro něco jiného. Pro návrat k sobě, k jednoduchosti a k potřebě mluvit vlastním hlasem, i kdyby měl být tišší a méně pohodlný. Důležitý impuls přišel i zvenčí. Na festivalu Pop Messe jsem viděl Rozi Plain a ten koncert mě doslova ochromil. Nebylo to o velkých gestech nebo hlasitosti, ale o tichu, soustředění a síle jednoduchosti.

Právě tenhle zážitek ve mně spustil potřebu jít podobným směrem – ztišit se, ubrat a dát prostor náladě a detailu. Dá se říct, že to byl jeden z momentů, který vyslal jasný impuls k tomu, aby vzniklo Potichu. Ne jako kopie nebo inspirace v hudebním smyslu, ale spíš jako potvrzení, že tichá a křehká hudba může být stejně silná, ne-li silnější než cokoliv jiného.

Pokud bychom zůstali u termínu písničkářství, tak kniha rozhovorů Vladimíra Merty z let 1970 až 2021 dostala název Písničkářství je stav duše. Souhlasíš s tímto titulem?

Ano, souhlasím s tím názvem, ale vnímám ho po svém. Písničkářství pro mě není role ani ambice, ale stav, do kterého se člověk dostane, když už nemá kam utéct. Když zmizí kapela, rámec, očekávání ostatních a zůstane jen potřeba být k sobě upřímný. Je to stav, kdy písně nevznikají proto, že by měly vzniknout, ale proto, že jinak by to v člověku zůstalo a začalo ho to rozežírat. Kdy se přestaneš ptát, jestli je to dost hudební, dost chytré nebo srozumitelné a řešíš jen, jestli je to pravda. V tomhle smyslu je písničkářství spíš vnitřní nutnost než žánr. Něco, co přichází často v tichu, v osamění, někdy i v temnějších obdobích. A když tenhle stav jednou zažiješ, nejde ho úplně opustit. Můžeš se od něj na chvíli vzdálit, ale on si tě stejně znovu najde.

Aleš Hubáček na snímku z roku 2025. (Foto: archiv umělce)

Při psaní textů jsi zřejmě vycházel z osobních skutečností. Jak jsi pracoval s tím, aby výsledná podoba písně byla přístupná i pro posluchače? A nešlo jen o hudební sdělení, které je sice důležité pro tebe, ale posluchači nic moc neřekne…

Nemyslím si, že by tomu posluchač nerozuměl. Spíš jsem od začátku počítal s tím, že tomu nebude rozumět doslova, a to je v pořádku. Vycházel jsem z osobních skutečností, ale nepsal jsem deník. Konkrétní jména, situace a detaily jsem záměrně nechával stranou. Snažil jsem se jít po pocitu, po atmosféře, po vnitřním stavu, který je přenositelný. Když píšeš příliš konkrétně, zůstaneš uzamčený sám v sobě. Když necháš věci trochu otevřené, může do toho vstoupit posluchač se svou vlastní zkušeností.

To je pravda…

Hudební sdělení je pro mě samozřejmě zásadní, ale nikdy nešlo jen o to, říct si svoje. Pokud by písně fungovaly jen jako terapie pro autora a nikoho dalšího se nedotkly, považoval bych to za selhání. Smysl těch textů je právě v tom, že si v nich někdo jiný může najít svůj význam, i když je úplně jiný než ten původní můj. Takže ne, nemám pocit, že by textům nebylo rozumět. Jen nenabízejí jednoduchý návod. Spíš prostor. A ten mi přijde poctivější než doslovnost.

Jak velkou roli hraje fakt, že v textech jsou zachyceny jen náznaky či útržky určitých příběhů? Jsou to spíše neukončené momentky, než aby to byly přesně popsány životní situace. Proč?

Vlastně jsem nad tím nikdy takto nepřemýšlel. Texty nevznikají samostatně, ale až k hudbě, instinktivně, podle její nálady. Nemohl bych zpívat o stroji a přitom myslet na les, to opravdu nejde. Hudba určuje, jaký tón, jaká slova a jaký rytmus textu dávají smysl, a zároveň umožňuje posluchači vstoupit do písně svým způsobem. Proto texty často nejsou kompletní příběhy, ale spíš neukončené momentky, útržky, náznaky.

Co tedy zachycují?

Zachycují pocit, náladu nebo vnitřní stav, aniž by je musel někdo sledovat doslovně. Když by se všechno popisovalo do detailu, posluchač by se stal jen pasivním svědkem. Útržky naopak fungují jako otevřené okno: můžeš nahlédnout, ale zároveň si ho přetvořit podle sebe, přidat vlastní zkušenost, vlastní emoce. A právě asi proto zůstávají otevřené a nedokončené. Život sám nikdy není úplně uzavřený, a když tyhle texty nechám otevřené, získávají na síle a pravdivosti. Nejsou to návody ani vyprávění „takto se to stalo“, ale spíš okamžiky, do kterých se posluchač může ponořit a najít v nich něco svého.

Když odmyslíme texty písní, tak mnohé ze skladeb mají doslova poklidnou, příjemnou, až vánoční atmosféru. Byl tento kontrast nějakým tvým záměrem?

Vánoční… to mě fakt rozesmálo, když si představím, že si jej někdo pouští k vánočnímu rozbalování dárků. Ale fajn, konečně. (smích) Poklidnou atmosféru ano, chtěl jsem dělat písně, které nejsou frustrované, kde se posluchač může pohodlně usadit, nadechnout a jen být s tím, co slyší. Nešlo mi o přehnaná dramatická gesta, ale spíš o prostor, kde se člověk může cítit v klidu, i když texty nesou trochu temnější nebo osobnější náladu.

Co ti nahrávání tohoto alba o sobě řeklo? Co ses během nahrávání o sobě dozvěděl?

Velmi zajímavá otázka, děkuji za ni. Když se nad tím zamyslím a projedu si celé album v hlavě, uvědomím si, že nahrávání mě naučilo hlavně jednu věc: jak zůstat sám sebou i ve chvílích, kdy se všechno kolem trochu rozpadá.

Je možné upřesnit?

Zjistil jsem, že dokážu být disciplinovaný, když je třeba, ale zároveň být k sobě upřímný nepředstírat, nic nepřikrášlovat jen proto, aby to znělo „správně“. Naučil jsem se naslouchat detailům, které bych předtím možná přehlédl, tichu mezi tóny, drobným nádechům, náhodným zvukům, které dodávají skladbám život. A hlavně jsem si potvrdil, že dokážu přijmout i vlastní limity. Nahrávání odhalí, co člověk opravdu cítí, co mu jde přirozeně a co je potřeba nechat být. Album mi ukázalo, že upřímnost je silnější než honba za dokonalostí a že hudba funguje nejlépe, když je pravdivá, i když je někdy křehká, neúplná nebo trochu nepohodlná.

Ke skladbám Míň chvil a Zase být jsi také vydal videoklipy. Jsou inspirované nějakými konkrétními událostmi?

Těžko je spojovat s jednou konkrétní událostí v tom smyslu, stalo se to tehdy a tehdy. Spíš vycházejí ze stavů, které se opakují a které člověk dobře zná, i když je neumí přesně pojmenovat. Míň chvil je o pocitu, že se čas nenápadně smrskává, že věci, které považuješ za samozřejmé, najednou mizí nebo se rozpadají dřív, než si je stačíš uvědomit. Zase být je naopak o potřebě se znovu nadechnout, vrátit se k sobě, být aspoň na chvíli přítomný a neztratit se úplně v tom, co se děje kolem.

Jaké by mělo být jejich poselství?

Videoklipy jsem nechtěl stavět jako doslovné ilustrace textů. Spíš jako vizuální paralelu k náladě skladeb. Nejde o vysvětlování, ale o atmosféru, aby divák něco cítil, ne aby přesně věděl, o čem to je. Obě videa pracují s jednoduchostí, pomalostí a určitou křehkostí, která je mi blízká i v hudbě. Pokud mají mít nějaké poselství, tak možná to, že není nutné mít všechno pod kontrolou a přesně pojmenované. Někdy stačí si přiznat, že věci bolí, že se ztrácí, a jindy zase, že má smysl se znovu pokusit být.

Jediná z písní, která by mohla aspoň vzdáleně odkazovat na Nevědomí, je poslední a nejdelší Vrať mě. Jaký význam ji přisuzuješ v kontextu celého alba?

Vrať mě vnímám jako vědomou tečku za celým albem. Nejen tím, že je poslední a nejdelší, ale i tím, že v sobě nese něco, co se ještě dotýká Nevědomí, aniž by se k němu vracelo přímo.

Je to skladba, která funguje jako návrat, ne zpátky do konkrétního období nebo kapely, ale k sobě samému. V kontextu celého alba, které je spíš tiché, je Vrať mě nejotevřenější a nejvíc roztažená v čase. Jako by si dovolila říct věci, na které už předtím nebyl prostor nebo které potřebovaly dozrát. Zároveň v ní je cítit určitá souvislost. Připomíná, odkud jsem přišel, ale už to není stejné místo. Pokud Nevědomí bylo kolektivní výpovědí, Vrať mě je osobní reflexí toho, co po tom všem zůstalo. Nejde o nostalgii ani snahu se vracet zpátky, spíš o potřebu uzavřít jednu kapitolu a pustit ji dál. V tomhle smyslu má Vrať mě zvláštní roli, je to rozloučení i smíření zároveň. A možná i tichá připomínka, že i když se člověk posune jinam, některé stopy v něm zůstanou a je v pořádku se k nim na chvíli vrátit, než se definitivně vydá dál.

Opět nejde jinak než souhlasit…

Taky v tom textu cítím, že by člověk měl bojovat dál, i když někoho ztratil. Věci, které máme denně před očima, si často nechceme připustit jen proto, že jsou nepohodlné, a přitom se opakují po staletí. Je těžké skutečně přijmout cizí bolest a ještě těžší s ní něco udělat. Mnohem jednodušší je zavřít oči a tvářit se, že se nás to netýká, že se to děje někde jinde. Je opravdu nepřijatelné, že v roce 2026 může někomu být vzat domov, země i samotný život. Vrať mě je v tomto smyslu připomínkou, že na některé věci si nesmíme zvykat, že i když se dějí daleko, ve skutečnosti jsou mnohem blíž, než bychom chtěli.

Jak bys chtěl, aby se po poslechu alba posluchač cítil, aby sis řekl, že se tvá snaha vyplatila?

Byl bych rád, kdyby se po poslechu cítil klidnější, ale ne otupělý. Ne nutně šťastný, spíš srovnanější. Jako když si člověk po dlouhé době sedne a na chvíli se nadechne, aniž by musel něco řešit nebo pojmenovávat. Pokud by měl mít pocit, že v tom není sám, že někdo jiný zažil podobné pochybnosti, ztráty nebo ticho, pak by pro mě mělo album smysl. Nečekám katarzi ani odpovědi. Spíš bych chtěl, aby po doznění zůstalo něco malého, co se s ním potáhne dál, myšlenka, nálada, možná jen pocit, že je v pořádku zpomalit a být chvíli potichu. V tu chvíli bych si řekl, že se ta snaha vyplatila.

Co tě čeká v nejbližší době?

V nejbližší době bych rád dotáhl pomyslnou trilogii Potichu, Pomalu, Pozpátku. Zároveň něco nenápadně připravujeme se šamanem Tomášem Urbanem, prvním baskytaristou Lemonheart Clubu. Zdravím všechny bývalé členy kapely a že jich za těch třicet let bylo opravdu požehnaně. A na závěr malá prosba směrem domů: miláčku, měj se mnou, prosím, trpělivost – budu si kupovat saxofon. (smích)