Režisér Adam Steinbauer před premiérou Návštěvy staré dámy v Aréně: Je to velká metafora k současnému dění

Návštěva staré dámy je, pokud se nepletu, vaše první režijní práce v Aréně, je to tak? Co vás tam zaválo?

Zaválo mě sem pozvání uměleckého šéfa Ivana Krejčího. Je pravda, že je to pro mě poprvé. Samozřejmě jsem Arénu znal, ale ještě se naše cesty nepotkaly.

Je podle vás KSA něčím specifická?

Na Aréně je nejspecifičtější ten malý prostor. Herectví je takové skoro až na kameru. Takové intimní, což je podle mě super. Člověk se z ničeho nevylže jen tak pěkným obrázkem. Už jen samotný prostor klade velké nároky na hereckou práci. Herci i režisér musejí být strašně důslední v drobnokresbě a detailech.

Musel jste se s tím hodně prát?

Neřekl bych, že jsem se pral, ale je pravda, že jsem měl rozkreslené velké pohyby na scéně, které jsem škrtnul s ohledem na prostor.

Jste typem tvárného režiséra, nebo nesete změny vlastní vize těžce?

Jsem v pohodě. Nevadí mi to. Myslím si, že režijní práce je hodně o reakci na dané podmínky. Dělám si hodně podrobné režijní knihy a je různá míra toho, jak moc se od toho odchýlím. Koncepčně se mi to nestává, ale spíš si člověk nazná, co vlastně snese daný prostor. Taky je dobré, aby si byl člověk vědomý toho, co souboru sedí, co mu jde blbě, ale posouvá ho, a co mu vyloženě nesedí.

V inscenaci Návrat staré dámy řada herců hostuje. Jak moc jste zasahoval do výběru herců?

Řešili jsme to v kooperaci s Ivanem Krejčím. Je to dáno titulem. Aréna není nafukovací, protože ten soubor je početně nějaký. Tato Dürrenmattova hra je obrovská. Dramaturg Tomáš Vůjtek udělal úpravu, která umožňuje hru uvést v Aréně. Nejde o to, že by Aréna neměla dostatečně vybavené herce, ale o to, že soubor je menší, než co hra vyžaduje.

Jaká je vaše zkušenost s texty Friedricha Dürrenmatta?

Mám k němu vztah spíše jako k prozaikovi. Mám velmi rád jeho detektivky. Co se týče jeko dramatické tvorby, je pro mě Návštěva staré dámy výjimečná v tom, že je jediná, kterou jsem od něj někdy chtěl inscenovat. Třeba Herkules a Augiášův chlév je velmi zábavná ostrá satira, ale je až příliš jednoznačná. Návštěva staré dámy je neuvěřitelně napínává se silnou atmosférou.

V čem je tedy pro vás gró inscenace?

Jak se dokáže chovat určitá komunita, když o někom řekneme, že někdo za něco může, je nepohodlný, a když se ho zbaví, budou bohatí. Ti vesničané jsou úplně v prčicích a naskytne se jim příležitost vydělat miliardu tím, že někoho odstraní. Je krásné sledovat, jak se k tomu jednotlivé postavy staví v určitém čase, když jim to je nabídnuto, až k momentu, kdy se nějak rozhodnou. Dlouho jsem vnitřně toužil po tom, tuhle hru dělat. Teď mi přijde, že to dává smysl. Pro mě je to obrovská metafora toho, co se v části společnosti děje ve spojitosti s Ukrajinou. My jako společnost ji zaprodáme, abychom se momentálně měli líp. To je to, v čem momentálně lidstvo selhává a v čem dokáže být lidstvo dost strašné.

Úplně poprvé se Návštěva staré dámy uváděla v lednu 1956 v Curychu, takže budete mít vlastně takové výročí 70 let od první světové premiéry této hry.

Vidíte, to jsem ani nevěděl. To je skvělé.

Vnímáte změnu lidí v honbě za penězi, mocí a mamonem od první inscenace v Curychu?

Domnívám se, že lidstvo je pořád stejné. Když ho vystavíte určitým podmínkám, dějí se podobné věci. Zmínil jsem Ukrajinu. Ono to není zase tak vzdálené od situace kolem Sudet. Neříkám, že to má stejnou analogii a vývoj, ale rozhodně ve vztahu toho, jaká je kolem Ukrajiny společenská debata, že si řada lidí myslí, že by se vlastně neměla bránit, je tam podoba. Dürrenmatt ve svých hrách moc naděje nenabízí. Vždycky jsem se snažil hledat spíše naději ve svých inscenacích, ale když sleduju, jak se ten kruh uzavírá, tak ji taky ztrácím. Lidi jsou prostě pořád stejní. Ano, je nějaké procento vzdělaných lidí, kteří by toho protagonistu inscenace Illa neprodali, ale ve výsledku vítězí dav, což je drsné. Necháváme se uchlácholit tím, že když si ostatní myslí, že je něco v pořádku, proč bychom si to nakonec nemysleli taky?

Tomáš Vůjtek dělal úpravu textu. Šli jste nějak naproti současnosti oproti Dürrenmattově předloze?

Ne. A řešili jsme to hodně. Ten původní text je dosti doslovný, takže jsme se domluvili, že ho doslovnosti zbavíme, protože by text samotný dost historizovala. Nepovažovali jsme ale za důležité nějakým vnějším prostředkem upozorňovat na to, že je to o dnešku. Myslím si, že je to jasné i tím, proč tuhle inscenaci Aréna nasazuje teď. Přišlo mi i zábavné a trefné zvolit určitou nadčasovost. Jsou tam totiž prvky padesátých, osmdesátých let, ale i současnosti. Ta Tomášova úprava švihá. Hra má brutální tempo, přitom se nesahalo do jazyku jako takového.

S čím by vlastně měl divák odcházet po představení?

Strašně moc bych stál o to, aby se zamysleli nad tím, jestli náhodou nejsme všichni stejní a jestli bychom tomu neměli lépe vzdorovat.