Režisér Petr Kracik před premiérou Ro(c)ku na vsi: Má cesta vždy končí nějakou nadějí… třeba malou

Petře, jestli se nemýlím, je to vaše první zkušenost s tímto titulem. Jak se stane, že se tak zkušenému režisérovi kultovní dílo bratří Mrštíků doposud vyhýbalo?

Odpověď je jednoduchá. Mirkovi Krobotovi se ta inscenace natolik povedla, že by bylo bláhové ji v Praze znovu nasadit. Je to i taková tradice, že se to prostě nedělá. V podstatě se ten titul v Praze objevil zase až po 25 letech. A některé tituly se režisérům vyhýbají nebo jsou svěřeny někomu jinému… Já to tak měl třeba i s Maryšou… v Libni nebyla ta správná herecká konstelace, navíc stále ještě doznívaly inscenace z 80. let, které byly výtečné, a mne nenapadalo, jak Maryšu inscenovat jinak… a tak jsem si s tím titulem pohrával jen v duchu a připomínal si její přednosti při inscenování jiných textů. A až zde, kde jinde, než v Českém Těšíně, se naskytla možnost inscenovat Maryšu. Znovu jsem se ponořil do důvěrně známého textu, prošel si všechna místa, děje hry a hlavně si prostudoval oba bratry Mrštíky… no a to byl další krůček k tomu, že nastal čas i na složitou kompozici Roku na vsi.

Ro(c)k na vsi zaujme vnímavé oko už jen názvem, který může asociovat věci jako víno, ženy a rokenrol. Proč tato hříčka? Bude to i na vaší vsi pořádně jiskřit?

Ano, ten název je hříčkou na dané téma. Je jedno, kdo to nahodil na jedné z porad, prostě se to dostalo do přípravných materiálů a už to tak zůstalo… ten pocit, že by inscenace měla mít ten pravý rokenrolový rozměr, úplně nesdílím… Malá vzpomínka: jedno naše představení navštívila část skupiny Lucie, po představení chvála a po dvou panácích zaznělo: že divadlo je hovno rokenrol… Tak od té doby to dodržuji, ale třeba taková skladba Komteska, publikum určitě rozparádí, navíc víno v té inscenaci teče proudem a je tam spousta krásných ženských postav… jenže s hodně divokým osudem, takže jiskřit budou spíše emoce.

Petr Kracik. (Foto: Miroslav Pawelek)

Spojení Čechomoru s lidovou muzikou a prostředím se doslova samo nabízelo. Čí to byl nápad a jak to bude v reálu vypadat? Opravdu bude Čechomor doprovázet všechna představení?

Karel Holas se mnou v předchozím angažmá hudebně spolupracoval na několika inscenacích, a protože se nám pracovalo dobře, tak jsme si slíbili, že spolu ještě někdy uděláme představení, a to v přímé spolupráci se skupinou Čechomor. Léta plynula, život můj se několikrát převrátil, Čechomor se stal velmi uznávanou skupinou a já se v tichosti vytratil z Prahy do Českého Těšína. No a v roce 2024 mi Karel volal, že hrají v Těšíně na náměstí a kde jsem…? A já si připomněl ten slib. Ve stejném období se tvořil dramaturgický plán a hledala se hra na otevření divadla. Nadhodil jsem Rok na vsi, moc to na nikoho v divadle nezabralo, ale když jsem řekl, že by to mohlo být ve spojení s Čechomorem, bylo ihned rozhodnuto. Nakonec touto inscenací naše divadlo neotevíráme, protože termín evropské podpory byl neúprosný a muselo se oficiálně otevřít do konce minulého roku 2025. Nevadí. Hlavně že inscenace vznikne a stane se první premiérou České scény v novém divadle. Inscenace bude mít dvě podoby. Všechna večerní představení v Českém Těšíně i na zájezdech budou odehrána za přímé účasti Čechomoru. Představení pro školy budou vycházet z nahrávky, která bude speciálně připravena pro naše divadlo.

Čechomor tedy bude hrát přímo na pódiu. Jak je vyřešena otázka ozvučení a kombinování hudby a slova? Bude se také prolínat, nebo písně zazní samostatně v prolukách?

Čechomor a jeho skvělá hudba bude součástí našeho představení, interpreti budou trvale na jevišti a budou součástí i některých situací. Původně jsem si myslel, že jejich písně právě zazní jen v tzv. prolukách, ale čím více se zpřesňovala dramaturgická koncepce a prohlubovala se spolupráce s Karlem, našli jsme odvahu interpretovat některé hudební pecky členy našeho souboru, a to jak sborově, tak i v sólech.

To jako fakt? Takže budou jejich písně zpívat herci?

Ano, slyšíte dobře, někteří naši herci vystoupí jako sóloví zpěváci. A navíc Karel Holas s Frantou Černým připravili i scénickou hudbu, která spojuje jednotlivé příběhy. Ozvučení je technická část, i to bylo vyřešeno a bude určitě fungovat… koneckonců jsme velké a šikovné divadlo, které to s hudbou už trochu umí.

S Rokem na vsi se poslední dobu doslova roztrhnul pytel. Moravské divadlo Olomouc, Jihočeské divadlo, Národní divadlo moravskoslezské, Mladá Boleslav, Divadlo pod Palmovkou, Klicperovo divadlo… a teď i Těšínské divadlo. Čím to, že tohle téma v posledních letech tolik rezonuje a stále přitahuje režiséry a diváky? Jak si enormní zájem o tradiční látku osobně vysvětlujete?

Jak bych to řekl, některé výborné texty her proplouvají jako osamělé kry sezonou jednoho divadla a už se nikdy nevrátí, a některé texty her česká a moravská divadla úplně zahltí a všichni hrajeme jako o závod jednu hru – všichni najednou se zblázní. To tak bývá, divadlo je dílo okamžiku, který se odehrává právě jen teď… Proč je takový zájem? Nemohu mluvit za ostatní divadla, ale obecně v této hře lákají inscenátory silné lidské osudy, velké příležitosti pro herce a nutkavá potřeba se vyjádřit k tématu společného odcizení…

Petr Kracik. (Foto: Miroslav Pawelek)

Co je pro dnešního režiséra na této předloze zajímavé, vyzývavé, naléhavé a aktuální? Jaké faktory vás inspirovaly a ovlivnily?

Já nevím, jestli jsem ještě dnešní režisér… co když už jsem včerejší nebo dokonce jen režisér minulého století? Vtip… ale krutý. Ale mám-li popravdě odpovědět, tak na předloze bude pro mne přitažlivé vždy jen to, co mnou souzní, co mnou otřese či co mne totálně odbourá. I když to poslední je v mé práci spíše paradox, protože já komedie nedělám… ale určitě vykládám velmi dramatické události v komickém hávu, smáti se znamená více věděti, říkal Vladislav Vančura… a rád to používám… mluvil jsem o odcizení… vnímám to sám na sobě… jsem už přes deset let z Prahy pryč a jako bych nikoho z toho minulého života nic nepotřeboval… nikomu se neozývám a když se tak náhodně stane, mám vlastně obrovskou radost, že jsem se k tomu dokopal… a ještě větší radost, když se mi někdo ozve sám a s velkou radostí mi volá nebo píše… doba je taková… rychle se zapomíná… a protože ve hře jde o rodinné záležitosti, mám určitě k tomu co říci, protože jsem v oboru manželství leccos zažil… i když někteří pamětníci mohou podotknout, že bych měl radši mlčet, ale já o té bolesti něco vím, a často proměňuji svou smutnější minulost ve vtipné komentáře… a těmi často otravuji herce, abych je ovlivnil… a často také opakuji hercům, že v divadle sedí mnoho lidí, kteří o skutečném životě vědí více než celý náš soubor.

Teď jste vlastně prozradil mnohé ze svého přemýšlení o tématu. Ale co je na počátku vašeho kontaktu s dramatickou předlohou? Jakou cestou z mnoha možných jste se vydal?

Má koncepce vždy začíná důslednou analýzou textu. Je třeba říci, že ta analýza textu vlastně proběhne ještě předtím, než se rozhodnu text inscenovat, protože kromě interpretace musím vzít do úvahy, jestli téma hry je pro naše diváky, jestli hra zazáří v kontextu uměleckého směřování našeho divadla, jestli je v divadle herecký potenciál, který danou hru zvládne… a pak, pro mne platí vždy jen jedna možná cesta: to je dobře přečíst hru, pochopit souvislosti a v rámci interpretace inspirovat herce… zní to banálně, ale pro mne je to jistota interpretace… inu, režisér z minulého století, kdy se interpretace hry a ctění autora jako jasné autority inscenace ještě nosilo… V tomto stále ctím práci na inscenaci hry Maryša režiséra Jana Grossmana – odrbat a sedřít ze hry nánosy doby, zvyky, obyčeje a klišé a dostat se na dřeň lidské duši… a dramatizátor Mirek Krobot je režisér podobného ražení… tak bylo a je na co navazovat… a má cesta vždy končí nějakou nadějí… třeba malou: držet se za ruce a věřit si nebo se zamilovat i v tom nejhloupějším věku… a to tam vše je, to nevymýšlím… jen čtu.

Na zkoušce. (Foto: Miroslav Pawelek)

To je opravdu silné. Jak už bylo zmíněno, inscenace Těšínského divadla se opírá o nejfrekventovanější dramatizaci Miroslava Krobota. Proč jste sáhli po této dnes již tradiční verzi? A je stále nejlepší volbou?

Mirek Krobot, autor dramatizace a vynikající režisér, v dopise výtvarnici Martě Rozskopfové napsal, že předloha se může zdát trochu nudná, až skoro nedramatická… možná tím myslel, že osudy postav a postaviček plují v čase jednoho roku, v kronice jsou události rozlehlé a velmi podrobné… Ale opak se stal pravdou. Mirek tím, že tyto příběhy zahustil do dvou hodin na jevišti, získal velmi naléhavou dramatickou hmotu, která svou divokostí a upřímností získala na divácké přitažlivosti. A té je v Těšínském divadle potřeba dvojnásob, protože text musí být pro diváka přitažlivý – lákat musí tématem, stylem, nasazením i výtečnou pověstí. Samozřejmě, i zde platí divadelní krédo: nedávat lidem/divákům jen to co chtějí, ale především to, co ve skutečnosti potřebují… a taky to platí i pro herce – musí dostat herecké úkoly, takové, co jim zalezou za nehty a pod kůži a dostanou se až k jejich srdci. Pak mohou hojit duše nás všech, tedy těch, kteří přijdou do divadla na představení.

Osobně mám rád záznam divadelní inscenace Rok na vsi v režii Miroslava Krobota a Zdeňka Potužila s plejádou hereckých hvězd, kterým vévodí Boris Rösner, Jiří Štěpnička, Josef Vinklář, Jana Preissová, Miroslav Etzler, Václav Postránecký, Barbora Kodetová, Radovan Lukavský, Josef Somr a další. S tím souvisí další otázka. Jaký herecký potenciál má Těšínské divadlo a kdo ztvární stěžejní postavy?

Na to jsem snažil při inscenování zapomenout, i když to bylo těžké, protože s mnohými jsem spolupracoval. Nejvíce jsem si zakazoval připomínat si Borise Rösnera. Byl mi velmi blízký, hostoval v mých inscenacích, učili jsme na DAMU. Musel jsem se hodně odstřihnout od jeho pojetí postavy Rybáře. Boris byl velký bohém a trochu i svůdce. Naštěstí Dušan Urban je úplně jiný, splňuje mou tezi, že Rybář mířil podnikatelsky hodně vysoko a jeho ambice i milostné uklouznutí zničilo jeho život. Mirek Etzler je archetypálně rozený svůdce a byl v tom výtečný… Tomáš Przybyla má v sobě větší něžnost, ale dokopal jsem ho k ještě ráznějšímu pojetí postavy Antoše – ne jen jako svůdce, za nímž leží mnoho svedených žen, ale jako mstitele svého nepovedeného osudu, který programově ničí vazby na rodinu a vše, co s tím souvisí… jeho cesta ke svobodě ducha je zvrácená a není mu pomoci…jeho pěvecké či taneční podání skladeb Hoja hoja a Komteska je sice komediální, ale občas až mrazí… jako náš odcizený svět, který si hoví ve své zvrácenosti. A Petra Frydrych si přetěžký herecký úkol zdánlivě jednoduché přelétavé ženy Vrbčeny vyloženě užívá… a takhle bych mohl pokračovat u všech postav.

Co bylo pro vás v této inscenaci největším oříškem, výzvou, gordickým uzlem?

Těch zásadních výzev tam bylo více. Nejhorší bylo rozhodnutí vytvořit tuto inscenaci během té nejtěžší fáze rekonstrukce budovy Těšínského divadla – a tou bylo dokončení stavby v řádném termínu, přestěhování všech provozů do nových prostor divadla a připravit ho k řádnému provozování. Vše bylo stlačeno do dvou přetěžkých měsíců. No to jsem si dal. Ale bylo to rozhodnutí ředitele, tedy mé rozhodnutí, takže jsem to jako režisér musel strpět, byť jsem si jako řediteli nadával skoro každý den. Výzvou bylo samozřejmě zpracování textu, ale to je vždy přetěžké, s tím jsem počítal. Jenže vedle umělecké práce se musela trpělivě připravit i technicko-provozní část inscenace, smlouvy se skupinou Čechomor, hrací termíny atd. Naštěstí mám silné zázemí jak v obchodním oddělení, tak i v provozu, takže je vše připraveno a řádně ošetřeno. A také jsem se při práci mohl plně opřít o herecké kvality souboru České scény.

Petr Kracik na střeše divadla. (Foto: Miroslav Pawelek)

Rok na vsi znamená pro Těšínské divadlo návrat do revitalizovaného zázemí na starou dobrou adresu. To vypadá na velmi emotivní zážitek, jak se vám těch pár let vlastně fungovalo?

To doufám, že to bude podobně vzrušující zážitek jako slavnostní otevření divadla. A navíc si to určitě více užijeme, protože jsme se při otevření strachovali, jestli bude po roce a půl vše fungovat. Navzdory podmínkám rekonstrukce vše fungovalo. Tím chci říct, že rekonstrukce divadla byla stavebně hodně brutální, třeba i tím, že se zbouralo celé jeviště a hlediště, a také tím, že stavba trvala jen 18 měsíců a muselo se toho stihnout mnoho. Byl to v podstatě sprint. Ale aby to nevyznělo, že bylo něco nepřipraveno. Ne. Věděli jsme, do čeho půjdeme a byli jsme připraveni. Ale bylo to brutální. A hlavně vše probíhalo za plného provozu všech scén. Soubory nejen hrály, ale vznikala spousta nových inscenací. Česká scéna si našla útočiště ve studiu M, což je naše malírna, Polská scéna v Teatru Adama Mickiewicze v polském Cieszyně a scéna Bajka v cirkusovém stanu, který byl postaven na našem divadelním dvoře.

Jste hodně stateční! Máte pocit zadostiučinění? Povedlo se vše, jak jste si to představovali?

To asi ano. Ale ne všichni se se vším ztotožňují… to znám, není to moje první rekonstrukce divadla. Byly horší chvíle. Třeba v mém bývalém angažmá, kdy po povodni bylo strženo hlediště i jeviště, vše v podstatě uplavalo. Po chvíli vzteku jsem si uvědomil, že mi voda přinesla příležitost upravit divadlo do lepší komunikační podoby. Oprášil jsem všechny své plány, vzal jsem jedno křeslo a postavil ho do neexistujícího sálu. „Zde je poslední řada,” řekl jsem staviteli, „za sedm měsíců tu chci hrát.“ Byl srpen. A v březnu příštího roku se již hrálo. I zde jsem se při rekonstrukci musel vzdát některých představ. Důležité je, že hlavní důvody rekonstrukce byly splněny: hlavní sál má přirozenou elevaci, sál se trochu pozdvihl, herec na scéně vidí divákovi lépe do očí, stejně jako divák jemu, a mohou spolu intenzivněji komunikovat, mnohonásobně se zlepšila akustika sálu, funguje otevřená zvuková a světelná režie, jeviště je z příjemného olšového dřeva a nad ním se vznáší nová světelná technologie, je to velký pokrok pro naše inscenace, samozřejmě vše v mezích financí, které jsme na to měli. Ale i tak jsme toho vyvzdorovali mnoho. A v prostorách budovy B vzniklo TDKC – Těšínské divadelní a kulturní centrum, které získalo multifunkční sál Studio B, komorní scénu ve Hvězdárně a přidanou hodnotu v podobě letní terasy, která se jarem promění v květinnou zahradu s velmi příjemným barem.

V jednom okamžiku jedna z postav Roku na vsi říká: Nikdy neshledal naši obec v tak bezútěšném stavu jako nyní. Není to v podstatě nadčasový obraz současné doby?

Ano… je to kardinální věta inscenace… je to děsivé a zároveň věcné konstatování postavy faráře o stavu rodiny a víry… ano, i my se nacházíme v bezútěšném stavu… mnoho z nás má rádo jen sama sebe… ten hloupý pohled do fotografické čočky mobilu a zachycování jen sebe a zase jen sebe je dostatečně výmluvný… ale jsou tu spousty lidí, kteří konají krásně svou práci a mají rádi své bližní i své okolí, to mi činí radost… ale národ jako celek v komunikaci hodně drhne, je jako Hamlet rozetnut v půli… A já se ptám: „Může za to jen ta zpropadená elektrika…?“