Vzpomínka na Tomáše Volkmera (10. 4. 1961 – 27. 1. 2026)

Bylo to někdy v listopadu roku 1990. Vracel jsem se rychlíkem z Prahy do Ostravy, když v Olomouci, poté co z kupé, ve které jsem zůstal sám poté, co ostatní spolucestující vystoupili, se ve dveřích z chodbičky ozval hlas: „Je tady prosím volné místo?“ Rozhlédl jsem po prázdných sedadlech a odpověděl: „Vyberte si, a jestli máte místenku zrovna na to místo, kde sedím…“. „Nemám,“ usmál se na mě vousatý muž neurčitého věku a sedl si k oknu přímo naproti. Pak vytáhl z brašny skicář formátu A4 s tužkou a začal něco kreslit.

Vyňal jsem z tašky knížku Andersenových pohádek s ilustracemi Jiřího Trnky. Muž přestal kreslit. Podle výrazu v jeho tváři jsem usoudil, že o něčem vážně přemýšlí. Pak promluvil: „Právě tu knížku jsem asi před rokem někomu půjčil a nemohu si vzpomenout, komu.“

„Také jste ji koupil kdysi dětem?“

„Dá se to tak říct, i když mým vlastním dětem to nebylo.“

Chvíli jsem uvažoval, co na to říct, než jsem se odhodlal: „A můžu se zeptat, kterým dětem jste to tedy kupoval?“

„Těm, které vodí rodiče do divadla.“

Po těchto počátečních vzájemných větách se rozběhl rozhovor, který skončil až v Ostravě. Dozvěděl jsem se mimo jiné, že sympatický vousáč právě nastoupil jako výtvarník do ostravského Divadla loutek. Hodina povídání o divadle, ale také o politice (byl jsem tehdy právě pětiměsíční poslanec federálního shromáždění za Občanské forum), nám uběhla velmi rychle. Tomáše atmosféra v prvním demokratickém československém parlamentě po čtyřiceti letech nesvobody velmi zajímala.

Naše první naše setkání ale dlouho čekalo na další. To přišlo až v roce 1998, kdy v Divadle loutek Ostrava Tomáš Volkmer vytvořil jednu ze svých nejslavnějších scénografií. A zrovna k pohádce Hanse Christiana Andersena Sněhová královna.

Zde je jeden z ohlasů v tehdejším tisku: „Ostravské Divadlo loutek si vybralo dramatizaci z pera Jevgenije Švarce do češtiny přeloženou Zdeňkem Hedvábným a nastudování svěřilo hostujícímu režisérovi Petru Nosálkovi. Ten se úkolu ujal jistě s velkou chutí, poněvadž atraktivnost střídajících se prostředí i básnivá křehkost tématu vyhovují jeho příklonu k bizarně laděnému fantastičnu a lyrismem prostoupené poetice. O tom pak podává v inscenaci markantní důkaz za velmi přínosné a invencí obdařené výtvarné a hudební spolupráce se scénografem Tomášem Volkmerem (scéna a loutky), Evou Kotkovou (kostýmy) a skladatelem Pavlem Helebrandem. Ve své úpravě scénický tvar mírně aktualizuje, přibližuje vnímání a reáliím dětského světa současnosti a s vtipnou vynalézavostí i tvořivou hravostí charakterizuje atmosféru prosté babiččiny světnice i velkolepé nádhery královského zámku. (Deník Svoboda, 1.12.1998)“

Významnou kapitolou Tomášovy tvorby byly inscenace pro děti a rodiny. A mezi to byla právě Sněhová královna, ve které dokázal vytvořit mrazivě krásný svět plný světla, stínu a ticha.

S Divadlem loutek Ostrava spojil Tomáš Volkmer velkou část svého profesního života. Od počátku 90. let pracoval na několika desítkách inscenací jako výtvarník, scénograf a autor loutek, později také jako šéf výtvarného ateliéru.

V letech 2002 až 2004 zde působil i jako ředitel divadla. Jeho výtvarný rukopis pronikal nejen do jevištních inscenací, ale i do samotné vizuální identity divadla – od interiérů až po ikonické obří loutky na fasádě budovy.

Byl výtvarníkem, který přemýšlel v souvislostech. Světlo pro něj nebylo doplňkem, ale rovnocenným partnerem materiálu. Měřítko, barva i ticho měly v jeho práci svůj význam. V jeho inscenacích bylo vždy cítit hluboké porozumění divadelnímu řemeslu i respekt k tradici českého loutkářství, které dokázal přirozeně propojit se současným výrazem.

Mimo jeviště se podílel i na interaktivních výstavách loutek a dílnách, kde se děti i dospělí mohli seznamovat s historií a technikou loutek, například výstava „Hrajeme si“ v Ostravě i mimo ni. V rámci festivalů a projektů byl také lektorem a vedoucím workshopů, které kombinují práci s loutkami a pedagogické prvky.

Naprosto zásadní byl však jeho přínos v oblasti divadla pro nejmenší. Společně s manželkou Hanou Volkmerovou byli u zrodu projektu Bato a Lato – autorského konceptu divadla pro batolata a jejich rodiče. Tento projekt otevřel cestu k divadlu dětem, které ještě nemluví, ale intenzivně vnímají svět kolem sebe. Tomáš zde ukázal, že divadlo může být prostorem setkání, bezpečí a objevování už od prvních měsíců života.

Tomáš Volkmer patřil k těm umělcům, kteří nikdy nepodceňovali svého diváka. A už vůbec ne toho dětského. Jeho výtvarný jazyk byl srozumitelný, silný a poctivý – založený na přiznaném materiálu, jasné stylizaci a hlubokém porozumění emocím. Věřil, že dítě nepotřebuje cukrovou polevu, ale pravdivý obraz světa, který mu dává prostor k fantazii.

Tomáši, tvůj odchod je velkou ztrátou nejen pro Divadlo loutek Ostrava, ale pro celé české loutkové divadlo. Zůstává po tobě dílo, které bude dál a dál po řadu let mluvit k dětem i dospělým, dílo tiché, silné a poctivé.

Nikdy na tebe nezapomenu jako na člověka, který věřil, že divadlo má smysl jen tehdy, když je pravdivé.