Adam Tomáš o debutu Nostalgie si bere vás: Není špatné si zavzpomínat, ale nesmíme se bát žít

Jak se z kluka z učňáku z Havířova stane postava ve středu ostravských uměleckých a intelektuálních kruhů?

(smích) To je hrozné, když to tak řekneš. Rozhodně nejsem ve středu, ale spíše součástí, a jsem za to rád. No, postupně. Když jsem se nastěhoval do Ostravy, tak jsem neuměl skoro nic. Pracoval jsem ve fabrikách, šel jsem na chvilku do školy, to ale nevyšlo, po roce mě vyhodili, protože jsem nevěděl, že se na vysoké škole řeší známkový průměr. Pak jsem pracoval tak různě, hlavně po barech. Hodně mi tehdy pomohlo to, že jsem bydlel s konzervatoristy. Ti mě tahali po různých putykách a barech, kde jsem získával kontakty a inspiraci. V tom období jsem poznal třeba Vojtu Beránka, který bude 11. února v Ostravě moderovat křest knihy. Vojta Beránek je pro mě dost důležitá postava i proto, že mi řekl, ať jdu studovat filozofii, že mě to bude bavit. Doporučil mi jít do školy, pak jsme se opili, podal jsem si přihlášku, kterou jsem si nepamatoval, a pak mi přišlo vyrozumění, že mě vzali. (smích) Další takový zásadní člověk, se kterým jsem tak nějak vyrostl, je určitě Honza Dvořák z Provozu. Ten mi tu knížku bude křtít.

Jaké pro tebe bylo najít si vysokoškolský obor, který tě skutečně naplňuje, později, než bývá zvykem?

Skvělé. Byla tam ta motivace, bavilo mě to, bavilo mě být v kontaktu s vyučujícími. Měl jsem k nim často věkově blíže (nebo mně to tak alespoň přišlo) než k vlastním spolužákům, kde byl rozdíl třeba osm let. Tím, že jsem měl už něco za sebou, mi filozofie potom dávala mnohem větší smysl. Bylo to fajn, moc jsem si to užil a lituji toho, že teď mám té práce tak moc, že magistra jsem prostě nezvládl a musel jsem to přerušit.

Do Ostravy jsi zapadl tak moc, že ses stal v knize 111 míst v Ostravě, která musíte vidět (Paseka, 2022) průvodcem po městě. Jak se to stalo? Je to tvým zájmem o okolí a o to, kde žiješ? Nebo jen zkušenosti?

Určitě je to zájem o okolí, ale v Havířově jsem ten zájem úplně neměl. Ostrava mě strašně bavila v tom, co jsem neznal. Bydlení ve starých bytech, rozvinutější kulturní život, historie města… Čím víc se člověk ponoří do historie Ostravy, tím víc zvláštních a bizarních věcí najde. Když jsme psali toho průvodce, tak jsme se o městě dozvěděli zase o trochu víc. Ale mám pro to nakonec předpoklady. Historie mě bavila vždycky.

Trvalo dlouho, než se ti Ostrava dostala pod kůži?

Dokud jsem bydlel v Havířově, tak jsem Ostravu moc rád neměl, ale pak mě začaly bavit takové ty věci, které v Havířově prostě nejsou. Třeba to, že je v centru několik kostelů, které začnou v jednu chvíli všechny zvonit a nese se to ulicemi… Taky mě baví takový ten zvuk, když kolem tebe projede tramvaj, takové to řinčení, jak se třese zem. Jako malý jsem jezdil za příbuznými do Vítkovic, bydlí kousek od Mírového náměstí. Když kolem projela tramvaj, zatřepal se jim celý barák. Teď to mám doma a mám to strašně rád. A to jsou věci, které v Havířově nebyly, i když to je objektivně hezké město. Ostrava má kouzlo, je tu něco starého. I ty tramvaje tomu asi dodávají kouzlo. (smích)

Takže jsi šotouš?

To ne, vždyť ani nevím, jak se ty tramvaje jmenují. (smích)

Pracuješ jako rozhlasový redaktor. Je psaní tvůj sidequest, nebo je pro tebe důležitější než práce?

Řeknu to takhle: kdybych se tím mohl živit, tak bych jinou práci nedělal. Ale to pro mě jako pro debutujícího autora není úplně možné, takže tomu věnuji méně času. To ale neznamená, že by pro mě bylo psaní na vedlejší koleji, mám ho rád. Věnuji se tomu hrozně dlouho, je to jediná věc, u které jsem vlastně vydržel. Začal jsem psát v devatenácti, teď je mi třicet čtyři. Patnáct let, to je hrozně moc… Na druhou stranu mě ale baví práce rozhlasáka. Novinář jsem chtěl být dlouho a splnilo se mi to.

V rámci své práce jezdíš natáčet na Bruntálsko. Je pro tebe zkušenost s takto specifickým krajem na periferii podnětná a ovlivňuje tvé psaní?

Ano, velmi. Ukazuje se to i v knize, poslední povídka je situovaná do lázní na Bruntálsku… Ten region ale bude určitě i v dalších textech, co mám rozmyšlené. Je to hodně inspirativní kraj s podivuhodnou historií.

Dej našim čtenářům nějaký tip na výlet na Bruntálsku.

Zaniklá obec Hutov, to byla ves s břidlicovými lomy. Je to v katastru Jiříkova, kousek od Sovince. Je tam kaple sv. Anny, která je velikostí spíš už malý kostel. Je schovaná v takovém ostrůvku lesa mezi poli, není vidět z cesty. Kaple je rozpadlá, bez střechy, vykradená krypta, rozlámané dveře. Když jsme ke kapli došli, zvuky života v okolním lese úplně utichly. Trampové tam mají postavené ohniště, ale já bych tam noc nestrávil. Ani kdyby mi zaplatili zlatým vejcem. Je to tam děsivé i přes den. Hodně silný zážitek.

A pak je ještě hodně zajímavý Morgenland, taky zaniklá osada u Malé Morávky, ze které zbyl, myslím, jen strom. Nedaleko toho stromu je slunovratná skála, ve  které je vytesaných 12 schodů. Místní sudetští Němci tam prý chodili vítat slunovrat, ale co tam dělali, to už nikdo neví.

Adam Tomáš. (Foto: Gabriela Veselá)

Byl u začátku tvého psaní nějaký iniciační moment?

Ne, vůbec. Cestu k literatuře jsem si našel díky češtináři, kterého jsem měl na střední škole, panu Mackovi. Chodil jsem na technický čtyřletý obor, na češtině se tam nijak extra nebazírovalo. Tedy alespoň rozhodně ne tak jako na gymnáziích nebo lyceích. Pan učitel v nás chtěl probrat, alespoň myslím, nějakou chuť číst, tak nás vzal do školní knihovny, o které jsem ani nevěděl, že v té škole je. Vytáhl knížku Ženy od Charlese Bukowského a začal nám z ní číst. Nikdo z nás ho samozřejmě neznal, byli jsme ve čtvrťáku, ale neznali jsme ani jeho jméno. Mě teda spadla brada a uvědomil jsem si, že literatura může vypadat i takhle. A mě to tak strašně zaujalo, že jsem ho začal číst. Skrze tohle jsem si pak řekl, že to zkusím taky, protože jsem měl dojem, že žiju velmi zajímavý život. (smích)

Psal jsi od začátku prózu?

Jo. Hodně dlouhou dobu jsem se básním vyhýbal a vlastně se jim vyhýbám doteď.

Je jasné, že máš rád genie loci. Náladou tvé knihy je, jak už jsi řekl a jak i napovídá název, nostalgie. Jsi staromilec?

V určitém slova smyslu jsem určitě staromilec. Mám rád staré doby, starou hudbu… Líbí se mi, jak se lidé v minulosti oblékali, přijde mi, že to má větší šmrnc. Někomu ten styl může připadat uniformní, standardizovaný, ale mně to přijde hezké. Taky jsem kdysi rád fotil na film, protože mě, asi jako každého, začalo štvát, že mám v telefonu šest tisíc fotek, na které se nikdy v životě už nepodívám. Přijde mi, že minulost působí mnohdy v lecčem opravdověji, i když vím, že to je totální hloupost. Lidé si to samé říkali o minulosti vždycky.

Myslíš si, že jsi urazil od svých devatenácti velkou cestu jako autor?

Doufám, že jo! Svůj první román, který jsem celý napsal na psacím stroji, mám pořád doma. Musím ho spálit, aby ho nikdo nikdy nenašel. Je to hrůza. Když jsem ho psal, tak jsem stylizoval své chování, protože jsem měl pocit, že abych mohl psát, tak se musím chovat jako debil. Taky jsem hodně pil. Jsou mi líto věci, které jsem kvůli knize, která nikdy v životě nevyjde a musím ji spálit, dělal. Ale byla to dobrá škola v psaní, psal jsem na stroji, protože jsem si říkal, že psaní musí nějakým způsobem bolet. Tohle mi zůstalo. První myšlenky, první odstavec, první větu nových věcí vždycky píšu na stroji, až pak pokračuju na počítači. Takže většina mých povídek je v první verzi, nebo alespoň jejich část, někde v šuplíku, napsaná na stroji.

Na tvých autorských čteních v průběhu let jsem od tebe slyšela mnoho povídek. Podle čeho jsi vybíral, které z nich se dostanou do knihy?

To jsem si nevybíral já. (smích) V knize jsou čtyři, do Paseky jsem jich původně poslal deset. Ale redaktorka Bára Klimtová řekla, že některé jsou si dost podobné, že to musíme nějak pročísnout. A navrhla tři s tím, že pokud mám něco rozepsaného, tak to můžu dopsat, ale musí to být krátké. A takhle vznikla poslední povídka, Exagoge. Ty texty, které se do knihy nedostaly, snad nejsou nevydatelné a třeba se objeví v další knize

Jak jsou texty v knize staré?

Jsou seřazené od nejstarší po nejmladší. Nebyl to záměr, prostě to tak vyšlo. No, 2016-2017 je ta první, 2016-2018 ta druhá, tu třetí, Slzy slunečnice, tu jsem dopsal 30. června 2023. A Exagoge, tu jsem napsal v létě 2025.

Takže si dáváš v tvůrčím procesu načas, potřebuješ si to odsedět?

Ne. Kdybych shrnul čisté psaní, to už jde rychle. Ale spíš nosím nápady dlouho v hlavě a nechám je klíčit. Pak přijde den, dva, kdy si prostě sednu a napíšu to.

Takže je text pro tebe nějaké semínko, které ti klíčí v hlavě, ale když se dostane ven, tak už je hotové?

Ano, pak ho nechám zvlčet. (smích)

Jsi velký opravovač toho, co jsi napsal?

Upřímně, moc ne. Když věc dopíšu, tak ji mám za hotovou a velice těžce se mi k ní vrací. Když mi redaktorka poslala text knihy na autorizaci, tak se mi to hrozně nechtělo znovu číst.. Ale nakonec jsem to udělal. Samotná redakce knihy byla celkem rychlá, schválil jsem skoro všechny změny, které redaktorka navrhla. Ona to udělala tak šikovně, že bez zapnutých revizí bych ani nepoznal, že něco změnila.

Celou knihu prostupuje, jak jsme již řekli, nálada nostalgie, která kumuluje. Závěrečná povídka Exagoge je podle mého čtení už jen jakousi esencí této nálady, kterou rozsévá Limbo. Vidíš se v něm? Přijdeš si jako ten, který fetuje nostalgii z bombiček?

Ne. Ačkoliv jsem říkal, že mám staré věci rád, tak se snažím koukat do budoucna. Letos mi bude třicet pět, budu mít blíž ke čtyřicítce… Myslím si, že v tomto věku už někteří začínají vzpomínat na to, co bylo. A to já nechci dělat, protože je to taky věk, kdy lidé můžou začít hořknout. Já myslím, že nostalgie není špatná, na něco si zavzpomínat je dobré, ale člověk tím nesmí žít. O tom pro mě celá poslední povídka je, člověk to nesmí žít, i přesto, že venku je něco divného a ozývá se střelba a najednou se objevují mrtvoly. Ale člověk se toho nesmí bát. Každý moment, který nezná, což je celá budoucnost, je děsivý. Ale neměli bychom před tím utíkat zpátky. Můžeme si zavzpomínat, můžeme se poučit, ale nesmíme tím žít.

Přišel jsi na tohle díky psaní o nostalgii?

Ne. Ani jsem původně neměl cíl psát o nostalgii. Původně se kniha měla jmenovat Dobré nitro, ale povídka, ze které to je, se do knihy nedostala. Takže jsme přemýšleli nad dalším názvem a po chvíli mě to trklo. Nostalgie si bere vás mi přijde jako dobrý obrat. A Báře vlastně došlo, že ve všech povídkách ta nostalgie trochu rezonuje. Ve všech textech taky sněží, což samo o sobě může v lidech probouzet vzpomínky, třeba na Vánoce a tak dále.

Je fikční svět ve tvé knize jednotný? Nebo má každá povídka svůj vlastní?

To je dobrá otázka. Řekl bych, že každá má tak trochu svůj vlastní. Jediné pojítko je to, že se tam dějí divné věci, respektive takové věci, které známe ze surrealistických románů a povídek. I když vím, že v Slzách slunečnice je narážka na Písek mezi zuby.

Je Ostrava jako prostor důležitá pro prostor tvého fikčního světa? Nebo je podobnost centru Ostravy jen jakousi matricí?

Ne, to si nemyslím. V povídce Písek je i druhé město, které by mohli lidé podle symbolů poznat. Velká řeka, když člověk vyleze na hlavní stanici, tak tam všude smrdí čokoláda a z výhledu jdou vidět ropné rafinérie… Kde to je? Někteří to město neznají, já tam byl jen jednou.

Takže nejde vyloženě o Ostravu v horečnatém snu?

Tohle označení je fér, ale jsou momenty, kdy tam je Praha, Brno, Bratislava… Neomezuji se jen na Ostravu, každé město má to své.

Je magično, které se v povídkách vyskytuje, především nositelem metafor?

Řekl bych, že je to půl na půl. V obrazech rozhodně metafora je, ale zároveň se mi líbí i pouhá estetika věci. Nechci se jen omezovat na psaní o tom, co vidím, ale i co cítím.

Existuje nějaká ideální situace pro čtení tvé knihy?

Nevím, asi ne. Je to krátké, můžou to číst na záchodě nebo ve vlaku. Doporučil bych asi ten vlak, nebo město, ne hory. Někde, kde jsou slyšet tramvaje a kde je ruch. Ale to je samozřejmě na každém čtenáři a jeho návycích.