Johann Sebastian Bach a Arundo Quartet: Tam, kde je hudební absolutno

„Dovolte mi říct pár slov, aspoň si trochu odpočineme,“ zaznělo z úst fagotisty Václava Vonáška ihned po doznění předehry k Suitě C dur BWV 1066 od Johanna Sebastiana Bacha. Soubor Arundo Quartet nabídnul vlastně „jenom“ díla tohoto podivuhodného barokního skladatele. A opět „jen“ dvě konkrétní skladby. Přesto nic nechybělo, bylo tomu právě naopak.

Málem bych zapomněl, pokud by někoho zajímala geneze tohoto dechového kvarteta. Arundo – mimochodem v češtině to slovo znamená totéž co „třtina“ – vzniklo před třiadvaceti lety původně jako dechové trio. Posléze expandovalo na kvarteto, které před deseti lety uvedlo premiéru mimořádného projektu úprav Bachových kompozic. Právě s těmito skladbami Arundo Quartet ve složení Jan Souček (hoboj), Jan Mach (klarinet), Karel Dohnal (basetový roh) a Václav Vonášek (fagot) soubor ve slušně zaplněném sále Fakulty umění vystoupil. A nyní k věci.

Arundo Quartet. (Foto: Aleš Honus)

Upravit barokní skladbu z originálního orchestrálního či klavírního znění není nic lehkého. Každý nástroj má svá specifika a takový „aranžér“ narazí během celého procesu na různá úskalí. Proto je s podivem, jak autenticky a přirozeně Bachova hudba na dřevěné dechové nástroje od počátku do konce zněla. Suitou C dur nabídlo Arundo posluchačům pestrou paletu stylizovaných barokních tanců různého tempa a charakteru. Po úvodní vznešené Ouvertuře zazněl graciózní třídobý Courante, galantní Gavota a další tance korunované radostným Passepied.

Vpravo Karel Dohnal. Arundo Quartet. (Foto: Aleš Honus)

Arundo Quartet v první skladbě předvedl precizní souhru a brilantní technickou jistotu, která byla v některých momentech obdivuhodná. Sáhodlouhé šestnáctiny fagotu mě přivedly k otázce, jak vůbec Václav Vonášek může vystačit se svou kapacitou plic. Po zvukové stránce suita oplývala ušlechtile hřejivou barevností a dynamickou vyvážeností všech čtyř nástrojů. Zkrátka radost poslouchat!

Václav Vonášek. (Foto: Aleš Honus)

Druhou skladbou večera byly Goldbergovy variace BWV 988 opět v aranžmá Václava Vonáška. Ten si podruhé během večera vzal slovo, aby povyprávěl o svízelích a radostech, jež přinesla nesnadná úprava pro dechové kvarteto. Vonášek nabídnul publiku v třicetidílné skladbě několik záchytných ostrůvků, posléze už se spolu s kolegy ponořil do interpretace jedné z nejúchvatnějších variací, které kdy byly napsány.

Arundo Quartet. (Foto: Aleš Honus)

Není snadné vysvětlit emoce, které mne během poslechu provázely. Nechyběly mezi nimi úžas, obdiv, štěstí, terapie, zasnění, soucit a mnoho dalšího, co všechno může Bachova hudba vyvolat. Také jsem si s jistou nostalgií vzpomněl na ostravského skladatele Eduarda Dřízgu, který Bacha miloval nejvíc ze všech skladatelů a jednou se svou příznačnou úsečností pravil: „Bach je hudební absolutno!“ Ano. Bach je hudební absolutno, pokud se zahraje tak, jak zazněl na koncertě Arundo Quartetu. S uměleckou sebekázní, obrovským respektem ke každé notě a láskou k hudbě, která překonává bariéry prostoru, času i mezilidských vztahů.

Arundo Quartet. (Foto: Aleš Honus)

Koncert měl i další dramaturgickou linku, kterou je záhodno zmínit. Na zadní stěně za hudebníky doprovázela interprety vizuální intervence Imricha Vebera. Tento vizuální umělec, fotograf a pedagog senzitivně „dekoroval“ Bachovu hudbu pozvolna uplývajícími scenériemi oblaků, zasněžených vrcholků stromů a setmělých krajin. Veberova imaginace korespondovala s hudbou a podílela se na sugestivním vyznění celkového dojmu.

Součástí programu byla projekce. (Foto: Aleš Honus)

Zejména se to povedlo v části Goldbergových variací s nočním „režimem“, který zdařile evokoval historku o tom, jak tuto skladbu Johann Theophilus Goldberg údajně hrával knížeti Hermannovi Carlovi von Keyserlingovi, který trpěl nespavostí za bezesných nocí. Bylo by dobré do budoucna pohlídat i celkový čas hudby, aby vizuální doprovod nekončil dříve než samotná hudba.

Arundo Quartet. (Foto: Aleš Honus)

Co říci závěrem? Arundo Quartet jsou umělci par excellence. Na to, co dokážou, by mohli být hrdí, ale jsou skromní. Na to, co hrají, by mohli být vážní, ale oni raději udělají hudební žert. A na závěr pak Karel Dohnal vysekne vtípek, který pobaví obecenstvo. Radost být u toho.