Mojžíš a faraon i napodruhé potvrdil, že stojí na solidních pěveckých a instrumentálních výkonech. K režii lze mít výhrady

Přechod Rudého moře má v židovských dějinách klíčový význam. Čtyři staletí Hebrejci žili v egyptském otroctví. Museli kopat kanály, stavět hráze, hradby, města a pyramidy. Už to vypadalo, že jejich osud je zpečetěn, než se narodí ten, jehož jméno znamená totéž co „zachráněný z vody“. Bible vypráví osudy Mojžíše velmi barvitě a útěk z Egypta je pouze jednou z mnoha turbulentních epizod jeho života. Každopádně je jedním z největších zázraků, který kniha knih popisuje. Za povšimnutí stojí i fakt, že vodu dokázala zkrotit pouze jediná biblická postava: Ježíš.

Rossini zkomponoval svou operu už v roce 1818. Po bezmála deseti letech se k dílu vrátil a podstatně jej přepracoval s ohledem na požadavky tehdejší pařížské módy. V partituře lze najít propracované baletní pasáže, epicky koncipované sborové scény a expandovaný orchestr. Biblická látka a určitá statičnost některých dialogů přivedly některé operní historiky k domněnce, že Rossini v této opeře vytvořil jakýsi tranzitní útvar s prvky oratoria. S trochou nadsázky se dá říct, že tomu do jisté míry odpovídá i poměrně statická ostravská inscenace.

Mladý operní režisér Vladimír John přijal hozenou rukavici a pokusil se podívat na Mojžíše současnou optikou. To není samozřejmě nic špatného, takové pečlivě uvážené pojetí lze jen vítat. Bohužel však častěji nezvolil prostředky, které by k tomu byly vhodné nebo alespoň působivé. Filmové záběry na počasí s vařící se krvavou vodou a teplotou několika set stupňů vyznívají spíše komicky. Podobným dojmem bohužel působí jakýsi visící skrčený kruh, kterým Hebrejci k závěru představení projdou, což má symbolizovat přechod Rudého moře. Všemu vévodí stroboskop umístěný za scénou, který většinu inscenace barevně světélkuje tak, že si divák připadá málem jako na nějaké venkovské diskotéce. S ohledem na rozmanité scénické možnosti, kterými Národní divadlo moravskoslezské disponuje, se podobné režijní řešení v zásadě míjí účinkem a nepomáhá ani ospalému tempu inscenace.

Z inscenace Mojžíš a faraon. (Foto: Martin Popelář)

S rozvleklým tempem souvisí i nevalné pohybové ztvárnění, které měla na starost autorka kostýmů Barbora Rašková. Eliminace standardních baletních čísel nebo alespoň aktuálně pojatého scénického tance prostřednictvím profesionálních tanečníků na občasné poskakování, škubání hlavou a pohyby rukama do rytmu připomíná nepovedenou španělskou píseň Macarena. Je zřejmé, že zde absentovala přítomnost kvalitního choreografa, který by pohybové stránce dal jasný smysl. Kostýmy Barbory Raškové mají naopak šmrnc a zdařile kombinují historické prvky s jemnými elegantními detaily. Povedené je odstínění zemitých a „obyčejných“ barev Hebrejců v kontrastu k lesklé a okázalé módě Egypťanů, která oplývá řadou symbolických prvků.

Scénografické řešení připravila Kristina Komárková, která vnesla do statického děje občas i příjemnou dynamiku. Monumentalitu Komárková vyjádřila spíše důrazem na linearitu než mohutnou hmotu. Vyprázdněné jeviště dekorované dlouhými vertikálně splývavými šedými závěsy příjemně narušuje diagonála trojúhelníku, který symbolizuje pyramidu jako klíčový egyptský prvek. Jeho rozpohybováním dosáhla Komárková vzdušnosti a magické levitace, která vzdáleně evokuje estetiku fantasy filmů. Další pohyb vnáší na jeviště často rozpohybovaná točna, také je využit prostor předscény a hlediště. Bohužel klíčová scéna přechodu Rudého moře není inscenována s dostatečnou invencí. S ohledem na to, že jde o sémantický vrchol celého díla, působí procházení asymetricky tvarovaným kruhem nepřesvědčivě až nelogicky. Škoda, následné rozhoupání splývavých závěsů zdařile evokuje vodní masu, která se uzavře kolem pronásledovatelů.

Z inscenace Mojžíš a faraon. (Foto: Martin Popelář)

Opera Mojžíš a faraon je značnou pěveckou a obecně hudební výzvou. Rossini svou operu prošpikoval virtuózními pěveckými čísly, která jsou často koncipována jako duety, kvartety apod. Zde je třeba s radostí konstatovat, že Národní divadlo moravskoslezské nabídlo v obou alternacích srovnatelné a kvalitní výkony.

Mojžíš Martina Gurbaľa byl na první premiéře ztělesněním majestátního a uvážlivého vůdce. Jeho pohyby jsou klidné a zpěv uměřený. Andrii Kharlamov na druhé premiéře svého Mojžíše pojal o poznání dynamičtěji. Zračí se v něm frustrace a velká touha po svobodě. Tyto emoce se prodírají také do jeho vzrušeného pěveckého podání a agilnější herecké akce.

Andrii Kharlamov. (Foto: Martin Popelář)

Faraona ve čtvrtek sehrál a výtečně zazpíval Daniel Kfelíř a v sobotu pak s obdobnou přesvědčivostí Miloš Horák. Dobrých výkonů ale bylo vícero. Amenofis Martina Šrejmy táhne hlavně pěvecky, Martin Javorský v téže roli upoutal větším hereckým akcentem na rozporuplnou povahu a ukázal, že rejstřík jeho pěveckých možností se umí vyrovnat s novými nelehkými výzvami. Mojžíšova bratra Eliezera zvládá výtečně Ondřej Koplík, Raman Hasymau pak v sobotu nabídnul ve druhém obsazení srovnatelný výkon. Velekněze Osirida v obou případech úspěšně představili ostravští pěvci Petr Urbánek a Pavel Divín. První jmenovaný je pro konkrétní postavu lépe disponován svou fyziognomií, Divín zase potěšil možná nečekanými komickými odstíny a optimálně zvládnutým pěveckým výkonem.

Větší rozdíly byly patrné v pojetí Víta Šantory a Václava Moryse. Zkušený ostravský tenorista Morys svou postavu velitele egyptské stráže ozvláštnil parodickým podtextem, který působil s ohledem na některé inscenační prvky jako příjemné osvěžení. Šantora se připravil na tutéž roli zodpovědně a podal taktéž dobrý výkon.

Martin Javorský a Veronika Kaiserová. (Foto: Martin Popelář)

Patrně největší nároky na pěvecké ztvárnění si žádají postavy dvou kontrastních žen. Faraonovu manželku Sinaidu vytvořila nejdřív sopranistka Magdaléna Rovenská, kterou v sobotu alternovala Veronika Kaiserová. Obě dámy si v krkolomných a melodických rossiniovských ozdobách vedly znamenitě a ekvivalentně. Výkon Rovenské se však dokonalou uceleností herecké a pěvecké složky vymykal všemu. Její Sinaida byla ztělesněním hrdosti, smyslné panovačnosti a hrozivé energie. Ocelový štíhlý soprán Rovenské se přenesl přes všechna úskalí partu s neobyčejnou ladností a dokonalostí, jež neměla analogii a kvalitou se může srovnávat s nejlepšími světovými kreacemi v této roli. Kaiserová svou Sinaidu ztvárnila přirozeně a její okrouhlý a senzoricky květnatý soprán se rovněž příjemně poslouchal.

Zajímavé srovnání nabídla i dvojice Veronika Rovná a Lada Bočková, které se podělily o postavu otrokyně Anaj. Výkon ostravské sopranistky Rovné odpovídá tradičnímu způsobu pojetí postavy. Vychází v podstatě z očekávaných vzorců a modelů reakcí na jisté dějové situace. Rovná nepochybně zvolila odpovídající prvky, občas jakoby její postavě ještě chyběla větší naléhavost a bezprostřednost. Po pěvecké stránce pěvkyně rozezněla svůj stříbřitý elastický soprán se svou obvyklou lyrickou něhou a intonační jistotou.

Andrii Kharlamov a Lada Bočková. (Foto: Martin Popelář)

Lada Bočková upoutala psychologicky odstíněným a dynamicky nesmírně kultivovaným pěveckým pojetím, které oplývalo velkou vnitřní tenzí a výtečně pozvolna gradovanými frázemi. Její ztvárnění emocemi zmítané ženy se neslo v duchu trpké rezignace, nepřehnané oddanosti a tragické předtuchy svého osudu. Jako by jí postava Anaj byla souzena.  Mojžíšovu sestru Marii velmi účinně a výstižně ztělesnila Dominika Škrabalová, v sobotu jí s trochu menší jistotou, ale bez větších zádrhelů alternovala její kolegyně s uměleckým jménem Betty.

Stěžejní význam má v této opeře sbor, který pod vedením Jurije Galatenka podal jeden z nejlepších výkonů za delší časový horizont. Strhující sborové partie se postaraly o nejsilnější okamžiky díla a potěšily skvělou pěveckou, ale i hereckou akcí, kterou režie vhodně situovala i do uličky hlediště.

S brilancí v Rossiniho monumentálním díle zazářil také orchestr NDM, který pod taktovkou Davida Švece podal vitální, dobře koordinovaný a muzikálně prokreslený výkon. Švec citlivě tvaroval dynamiku s ohledem na sólisty a většinou odhadl správná tempa. Mnohá instrumentální sóla ve smyčcových i dechových nástrojích jsou vskutku ozdobou hudebního nastudování.

Miloš Horák v roli faraona. (Foto: Martin Popelář)

Je škoda, že určité prvky, které se režie Vladimíra Johna snažila do díla začlenit, vyznívají spíše rozpačitě, než aby umocnily celkový vjem z představení. Jeho režie má i světlá místa, nedá se říci, že by se zcela rozcházela s podstatou díla. Jen se jí v důležitých momentech nepodařilo vyhmátnout to podstatné.

Mojžíš a faraon je velkolepé dílo, kterému by prospělo určité zestručnění v podobě razantnějších škrtů a hlavně důraz na logiku a opodstatněnost inscenačního řešení. Ačkoliv jde o dílo hudebně strhující a nepochybně krásné, musím, ač nerad, konstatovat, že operním hitem sezony se tato inscenace zřejmě nestane.

*

Mojžíš a faraon aneb Přechod Rudého moře. Hudba Gioachino Rossini. Libreto Luigi Balocchi a Victor-Joseph Étienne de Jouy. Režie Vladimír John. Hudební nastudování David Švec.  Scéna Kristina Komárková. Kostýmy Barbora Rašková. Světelný design a videoprojekce Martin Krupa. Pohybová spolupráce Barbora Rašková. Sbormistr Jurij Galatenko. Dramaturgie Juraj Bajús. Inscenace je uváděna ve francouzském originále s českými a anglickými titulky. Recenze je psaná ze druhé premiéry uvedené v sobotu 14. února 2026 v Národním divadle moravskoslezském, Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě.

*

Čtěte také recenzi první premiéry: Každý musí přejít své Rudé moře. Rossiniho Mojžíš a faraon v Ostravě na premiéře obstál