Opouštění jako syndrom. Pavlína Fichta Čierna ukazuje tekutost doby, v níž není prostor k zakořenění

První, co přitáhne můj zrak při vstupu do výstavy, jsou peřiny a polštáře bez povlečení, povalující se na zemi jako opuštěné zraněné bytosti. Tělesný kontakt s takovouto peřinou by byl krajně nepříjemný. Obnaženost přikrývek a polštářů má demonstrovat odcizení. Peřina je totiž výsostnou proprietou domácnosti, povlečená peřina je pak symbolem skutečného domova. Je jen a jen naše, nese otisky naší fyzičnosti, je sdílenou materií osobního mikrobiomu, snění, vášně i odpočinku. Nepovlečená peřina se naproti tomu stává jakousi surovou indiferentní hmotou potenciálně sloužící komukoliv, kdo si ji povleče a může ji použít. Přikrývka pouhé návštěvy.

Z výstavy Psychogeografie opouštění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Na peřinách a kolem nich se povalují kulovité skleněné objekty, které zesilují účinek ztráty tepla domova. Křehké, hladké, průhledné, zároveň však tvrdé entity komunikují zranitelnost a odosobnění. Tělesnost, která zde podprahově rezonuje skrze svlečené peřiny, prostupuje výstavou jako hlavní komunikační linka. Ohledávání a hraniční manipulace vlastního těla v rozličných kontextech pomáhá autorce konstruovat téma opouštění.

Z výstavy Psychogeografie opouštění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Obraz postfordistické kapitálem znásilněné, mobilní, dynamické a přizpůsobivé lidské bytosti, tedy bytosti (do)nucené permanentně se vzdávat zóny vlastního bezpečí, z výstavy čtu jen velmi obtížně. Vplouvám tak do podprahové asociativní psychogeografie, jak mě nabádá název výstavy, a pokouším se rozklíčovat její strukturu jako vnitřní rezonanci člověka ohýbaného tekutostí doby, o níž se rozepisuje v kurátorském textu Kateřina Štroblová. Akcelerace času, přímo úměrná zvrácené dynamice pozdního kapitalismu, který staví na principech zrychlené inovativnosti a změny, totiž klade na jeho obyvatelé velké nároky. Jedním z kořistnických procesů je tlak na mobilitu a flexibilnost. Neustále opouštění, či změna (nejen) místa bydliště, neumožňuje opravdové zakořenění, budování domova, rodiny a vnitřní stability. Tyto hodnoty se stávají pro kapitál nadbytečnými překážkami. Pavlína Fichta Čierna, jak bylo již řečeno v úvodu, se pouští do zkoumání tohoto tematického terénu velmi osobní a křehkou poetikou.

Z výstavy Psychogeografie opouštění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Ve spodní části výstavy se na stěnách objevuje několik slepých dveří, nemají kliky, nevedou nikam. Jsou to torza zbavená funkce. Dveře bez kliky neumožňují to podstatné – vstupovat do prostoru domova, jsou hluchou bariérou komunikační nepropustnosti. Výrazným objektem v přízemním prostoru je pak plechová vana až po okraj naplněná vlašskými ořechy. Ořechy jsou rovněž výsostným symbolem domova (starých časů). Jejich louskání si žádá čas a pozornost, probíhalo za dlouhých zimních večerů u tepla kachlových kamen. Bohužel na tuto soustředěnou, meditativní práci už současný člověk nemá čas, je totiž v pohybu, volné chvíle utápí v digitálním cloudu a hromada ořechů tak tiše čeká na dotek lidských rukou.

Z výstavy Psychogeografie opouštění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

A pak je tady série fotografií, kde autorka odevzdává svou tělesnost strnulým a naléhavým pozicím. Identita je maskována, možná zatracována. Nevidíme žádné individuální rysy, jen symbolickou siluetu denaturovaného člověka, bytosti ohýbané, deformované a ztracené v prostoru.

Z výstavy Psychogeografie opouštění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Z celkem tří videí na výstavě ve mně silně rezonovalo to, v němž je lidská bytost (autorka) zasazena do odosobněného technologického prostoru. Její tělo je skenováno a anatomické, fyziognomické partie, včetně detailů kůže, vlasů a oblečení, jsou přepisovány do 3D počítačové modelace. Ve videu se těkavě střídají záběry fyzického těla, magnetické rezonance mozku s prostorovými modely. Transmutace lidskosti do jazyku softwaru působí naléhavě až extrémně a performativní doprovod aktérky videa podporuje jeho úzkostnou procesualitu. Byť to není nic objevného, dotýká se video něčeho esenciálního, a to obsesivní tendence současného člověka o propojení či snad splynutí s kyberprostorem. V kontextu výstavy to můžeme číst jako opouštění vlastní tělesnosti, která metamorfuje do řeči jedniček a nul, jako opouštění známého paradigmatu fyzické existence.

Z výstavy Psychogeografie opouštění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Horní balkonová část výstavy drží nastolené kompoziční schéma fotka, respektive tisk – objektová instalace – video. V centrální části balkonu nalezneme tři ruiny rozpadnuvšího interiéru, složené z dřevěných sloupků a zmenšenin parket. Jakási mizející torza domova. Záhadou pro mě zůstávají keramické chráničky, respektive izolátory venkovního elektrického vedení, vsazené do těchto kvazi-architektur. Pravděpodobně je umělkyně použila jako přímý odkaz k izolované vyprázdněnosti opuštěného domova…

Z výstavy Psychogeografie opouštění. (Foto: Tomáš Knoflíček)

Výstava se dotýká jednoho z podstatných fenoménů života v pozdně kapitalistickém systému, tedy fenoménu tekutosti a nároku na flexibilitu a mobilitu. Rychlý tok inovací produktů a emocí určených ke spotřebě je přímo úměrný požadavkům na lidské aktéry této mocenské hry. Ti, kteří chtějí v tomto světě držet krok, musí být připraveni na stále změny, rekvalifikace, dočasné smlouvy a permanentní flexibilitu. Člověk tak ztrácí nejen vnitřní klid, ale i perspektivu zakořenění a pevné půdy pod nohama, podobně jako Pavlína Fichta Čierna na jednom z videí, v němž spuštěná na laně visí hlavou dolů.

*

Pavlína Fichta Černa: Psychogeografie opouštění. Kurátorka Kateřina Štroblová. Galerii GAFU, Fakulta umění Ostravské univerzity, Černá louka, Ostrava. Výstava je k vidění do 27. února 2026.