Mozartova Velká symfonie

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 40 g moll, K.550

Barbora Seidlová – průvodní slovo
Janáčkova filharmonie Ostrava
Václav Luks – dirigent

Trojici posledních velkých symfonií (Es dur, pro tento program vybranou „Velkou“ g moll a „Jupiter“ C dur) vytvořil Mozart během tří letních měsíců v roce 1788 ve Vídni. Díla se vyznačují společnou kompoziční poetikou. Měl to být cyklus nebo triáda, které se v té době už nekomponovaly? Nebo se Mozart v době, kdy už byl silně zadlužen, chystal uspořádat reprezentativní koncert a předvést publiku, jak vysokých tvůrčích úrovní ve svém vývoji dosáhl? Ať tak či onak, my se budeme věnovat té, které se říká Velká, protože v tónině g moll zkomponoval Mozart ještě jednu symfonii. Vyslechneme ji ve verzi, v níž autor upravil a převedl pro klarinety některé části původně určené fagotům a v níž se od té doby skladba nejčastěji uvádí. Stalo se tak nejspíše proto, že se premiéry zúčastnili Mozartovi přátelé, klarinetisté Johann a Anton Stadlerovi. Dlouho se nevědělo, zda bylo dílo uvedeno ještě za Mozartova života. Teprve nedávno z objevených důkazů v lipském archivu vyplynulo, že se Mozart před smrtí svěřil pražskému varhaníkovi a hudebnímu vydavateli Johannu Wenzelovi, že první provedení Velké symfonie bylo tak strašné, že musel opustit místnost. Kolem symfonie panuje spousta dohadů, ale ty vůbec nejsou podstatné pro pochopení velikosti Mozartova skladatelského umění, otvírajícího se před námi se zvukem prvních tónů.