Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Jsou lidé, kteří čtou básně. Slezské muzeum otevřelo bezručovskou výstavu Bard prvý, co promluvil

Jsou lidé, kteří čtou básně. Slezské muzeum otevřelo bezručovskou výstavu Bard prvý, co promluvil

13.9.2017 Obraz & Slovo

Se začátkem září se opět ke slovu přihlásily oslavy tentokrát 150. výročí narození básníka Petra Bezruče. Na Opavsku se v těchto dnech koná hned několik událostí. První, které se budeme věnovat, je výstava v historické budově Slezského zemského muzea v Opavě s názvem Bard prvý, co promluvil. Jaká je to výstava, co od ní lze očekávat a na co se její autorky zaměřily?

Zvětšit obrázek

Z vernisáže výstavy Bard prvý, co promluvil.
Foto: Slezské zemské muzeum

Výstava je součástí většího celku událostí, které se pojí jak se jménem Slezského zemského muzea, tak s fenoménem Petr Bezruč. Dvě předchozí byly zahájeny už dříve, a to jednak Petr Bezruč v hudbě a umění v Památníku Petra Bezruče v Opavě, jednak Slezské angažmá v Obecním domě, které se pokouší svérázně pojmenovat, jak se žije a tvoří dnešním umělcům ve Slezsku.

Ovšem až výstava Petr Bezruč, bard prvý, co promluvil se (nejen svým názvem) obrací jak k dobovému prožívání Bezručova díla, tak k životnímu postoji mladého umělce nejen v době sepsání Slezských písní. Zároveň mapuje vztah společnosti k Bezručově osobnosti až do dnešních dní. Autorkami výstavy jsou Martina Klézlová a Lenka Rychtářová.

Výstava sama je jednoduše, ale účelně členěna na tři hlavní části, které se nacházejí v přízemí historické budovy muzea. V prvních dvou naleznou návštěvníci velmi dobře koncipovanou a členěnou výstavu výtvarných děl, která vznikla jako výsledek konkrétního zadání – součástí vernisáže byl totiž křest dost ojedinělé publikace, vydání Slezských písní s ilustracemi současných výtvarných umělců.

O vazbě mezi textem a obrazem ještě budeme psát v souvislosti s chystanou knihou, zatím tedy jen k vystaveným obrazům – je zde zastoupena celá řada technik (od malby, akvarelu přes kresbu až po vystřihovánku a koláž) stejně jako různě intenzivní vazba k tematickému zaměření ať už směrem k básni samé, nebo k Bezručově osobnosti.

Obraz jesk. mal. Bendy.

Oslovení autoři představují též docela bohatý repertoár od Eduarda Ovčáčka a Petra Nikla až po Hanu Puchovou, Katarínu Szanyi či Daniela Balabána, Jiřího Surůvku, jesk. mal. Bendu nebo třeba Martina Froulíka. Instalace navíc velmi elegantně stírá rozdíly generační i krajové, takže má návštěvník k dispozici opravdu interesantní a proměnlivou procházku jak po výtvarném umění, tak také po čtenářských a interpretačních podobách Petra Bezruče a jeho Slezských písní.

Toto autentické sepětí dneška a minulosti, přiznání vztahu k osobnosti, s níž je výstava spojena, tvoří ostatně zvláštní apel a náplň výstavy jako celku a působí na mě velmi důvěryhodně a hodnověrně.

Druhá místnost navíc v divácky atraktivní podobě přináší i jakýsi velmi stručný výbor z životního běhu Slezských písní jako knihy, takže ji lze uvidět psanou Braillovým písmem, stejně jako rusky, anglicky, řecky či německy a srbsky. První dvě místnosti tedy představují Slezské písně nikoli exkurzem do literárních dějin, ale v nejlepším slova smyslu muzejně – spojují zakladatelský básnický počin s výtvarným dneškem.

Myslím, že to spojení je dostatečně třaskavé, takže může vyvolávat jak vlnu nadšení, tak i jisté, zejména u konzervativnější části publika, rozpaky. Já ovšem soudím, že toto je pravý smysl podobných výstav – nejen rekonstruovat a poznávat, ale klást otázky po smyslu, po vazbě na dnešek, zkrátka – pokoušet se přidat k minulosti i osobní interpretaci, což se, myslím, ve dvou místnostech podařilo.

Ve třetí části výstavy, umístěné naproti výtvarnické sekci, dostane návštěvník obraz i vzkaz jiný. Zde se ocitáme blíž té poloze muzejnictví, která se koncentruje k životnímu příběhu, osudu a putování Vladimíra Vaška-Petra Bezruče. Je to vědomý a funkční záměr autorek. Jak řekla jedna z nich, Martina Klézlová, nešlo zde o Slezské písně, těm je věnována sekce výtvarná a připravená kniha, ale o Vladimíra Vaška, o osobnost básníka.

Poměrně jednoduchým, sympatickým, oživujícím a strukturujícím prvkem je použití citací z Bezručova díla v záhlavích jednotlivých vitrín a panelů. I tady se ukazuje to, co už jsem naznačoval jinde: autorky prokázaly, nebo je z výstavy cítit, že se jich Bezruč svou osobností i dílem dotýká. Zároveň ale výstava nesklouzává k tomu, co se s Bezručem často v minulosti dělo, k jeho adoraci.

Z vernisáže výstavy. (Foto: SZM v Opavě)

Třetí část výstavy tak začíná poměrně detailním zacílením na osobnost otce básníka, Antonína Vaška, a jeho základního životního příběhu. Ten je citlivě a s ambicí oslovovat širokou veřejnost doplněn třeba o genealogický strom Petra Bezruče, stejně jako ukazuje archivním způsobem detaily z milostného a rodinného života Antonína Vaška. Zrození Bezruče se odehraje prudce na několika panelech a vitrínách, se schopností hovořit spíše skrze konkrétní detaily než přes hlubokomyslné a často zbytečně nabubřelé kontextualizace.

Jako příklad lze uvézt třeba dopis J. Herbena P. Bezručovi z roku 1899, kdy v Praze proběhlo veřejné čtení Bezručových veršů, v němž se s humorem náležejícím mladým buřičům píše: „(…) psal to mladý Šamberk, který ničemu nerozumí, že se mu recitované verše Vaše líbily, je věc nepochopení, ale když si při tom myslel na Sv. Čecha, dokázal čiré oslovství.“  Takto lze daleko intenzivněji představit osobnost i dobovou atmosféru, kterou provázelo první vydání básní ze Slezských písní.

Mluvil jsem už o tom, že autorky nepodlehly Bezručově osobnosti beze zbytku, a tak se vedle zrodu básníka i jeho kultu věnují i jeho až zhovadilému fedrování v období 1948-1989. Kromě toho ale upomínají i na to, že básník nebyl v této věci tak zcela nevinný a nelíčí jej jen jako oběť propagandy.

V jedné z vitrín nalezneme Bezručův rozhořčený dopis imperialistickým štváčům, který vyšel v Rudém právu: „(…) viděl jsem též padati trůny násilníků a dočkám se bohdá toho, že padne též jejich poslední bašta ve Wall Streetu.“  Zkrátka – část věnovaná životu Petra Bezruče je pojatá jako dobrodružná procházka po jednom osudu, který v mnoha ohledech ukazuje na úděl stejně tak bolestný jako „umělý“, tedy do jisté míry vnucený dobovými okolnostmi. Výstižně jej pojmenovává citace na jedné z vitrín: „Hořem půl, vodkou půl opilý, vázal jsem věnec svých písní.“

Z vernisáže výstavy. (Foto: SZM v Opavě)

Poslední část této procházky po životě Petra Bezruče pak představuje to, jak byl tento autor prožíván posledních třicet let. Období 1948-1989 demaskuje ambice přetvořit si portrét básníka k obrazu svému. Tato poslední část, bohužel pro nás, neukazuje nic odlišného.

Na jedné straně veliká, hluboká a opravdová záliba v díle autora vycházející od lidí běžného, každodenního života, ztělesněná např. jakýmsi „Bezručlandem“, který připomíná nejen budovy a instituce po bardovi pojmenované, ale stejně tak i rostliny, stromy a dokonce planetky stejného jména.

Na druhé straně nevybíravý nevkus a neschopnost zbavit se prapodivných škatulek, které jsou přímo a přesně demonstrovány na dvou citátech tentokrát ovšem ne z Bezruče samého: „Bezruč? A koho to zajímá?“ A hůř: „Knihovna Petra Bezruče by se měla přejmenovat, Bezruč je autor příliš spjatý s komunismem.“

Jsem moc rád, že autorky připravily výstavu, která dokazuje, že dílo a osobnost Petra Bezruče stále zajímá a inspiruje, a zároveň nepodlehly potřebě jej adorovat, ale ani uzavírat do skříně s názvem básnická veteš. Díky tomu je v Opavě k vidění výstava plná dobrodružných setkání. Pramálo záleží na tom, nakolik jsou nová, objevná a podobně. Jsou působivá a vyrůstají z chuti pojmenovat to, čím Bezruč byl a je, a to je dobře.

Jakub Chrobák | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.