Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Po Ostravě s básníkem J. Erikem Fričem aneb Předkové z Fričovy vily na Landeku i pivo v Mariánkách

Po Ostravě s básníkem J. Erikem Fričem aneb Předkové z Fričovy vily na Landeku i pivo v Mariánkách

18.10.2018 Obraz & Slovo

V zahradě Fričovy vily na Landeku vznikl obraz Oskara Kokoschky Moravská Ostrava II. Do stromu života básníka Jaroslava Erika Friče patří i legendární báňský inženýr Karel Frič, sběratelka umění Meda Mládková nebo herečka Národního divadla moravskoslezského Karla Vaňková. Minulý víkend prožil brněnský básník Frič v Ostravě. A trochu se poohlédl po kořenech rodu.

Zvětšit obrázek

J. E. Frič při návštěvě pivnice Na Daliborce.
Foto: Ivan Mottýl

Jaroslav Erik Frič, devětašedesát let. Básník, publicista a neúnavný organizátor. A i když se tohle všechno odehrává převážně v Brně, a to nejméně pětačtyřicet let, Erik často říká, že celý život píše hlavně o Ostravě. Město také občas zmíní i ve svém internetovém deníku Pasáže a ostravské umělce zve pravidelně na festivaly, které pořádá. Tolik nutná fakta.

Minulý víkend se ocitl v Ostravě. Sám usedl po mnoha letech v Brně do vlaku, aby z něho vystoupil až v Přívoze. Jistě, to je normální proces, kdo ale zaznamenal, že v létě roku 2015 ležel Frič pár měsíců v kómatu ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, ten mluví o znovuzrození. A kulturní deník Ostravan.cz básníka doprovázel během jeho třídenní ostravské mise. Nepsal jsem si ale žádné poznámky, ani nic nenahrával. Tohle je pouze smršť dojmů, možná i nepřesných, zato prožitých. Můžeme tedy vyrazit. „Půjdeme / tváře bez ozvěny / v kolotočích smrti,“ píše Frič ve své ostravské poémě S kým skončila noc.

Pivnice Na Daliborce na rohu Daliborovy a Tovární ulice v Mariánských Horách. Za komunistů to bývala Daliborka, teď vývěsní štít oznamuje, že se podnik jmenuje Forman. „To od té doby, co hospodu vrátili v restituci nějakému Formančíkovi, ale už to prodal,“ vysvětluje štamgast sedící na baru. Přímo proti pípě. Anebo snad známou mariánskohorskou „čtyřku“ restituoval Formanczik? Na Ostravsku to s pravopisem nikdy není jisté. Muž s holí a v koženém kabátu, který ze štamgasta tahá rozumy, se jmenuje Frič. Nikoli Fritsch, ani Fryč, žádný Frycz. Jaroslav Erik Frič.

Pivnice Na Daliborce. (Foto: Ivan Mottýl)

Do hospody vešel s pokojem v duši, protože všichni „fričové“ jsou i vládci míru (Wikipedie dí: „Frič pochází z osobního jména Fridrich, které pochází ze středohornoněmeckého fridû = ochrana, jistota, mír a rîch = vládce.“). A také náš Frič se přátelsky podívá na pána u výčepu a nenuceně poprosí o nějaké další potvrzení vzpomínek: „Když jsem tu chodil na pivo, jmenovalo se to Daliborka.“ Štamgast zakývá na souhlas: „To už je dávno.“

„Dávno,“ vzdychne Erik, „já tu byl naposledy někdy v roce 1966, bydleli jsme nedaleko.“ Ostravského pivaře ale hned tak něco nevykolejí: „No jo, to je dost dávno, to už tu svoje stare kamoše nepotkaš.“ Básník ale nehledá kamarády z dětství a teenagerovských let. Přišel proto, aby se ujistil, že ještě zůstalo něco z Ostravy, o které píše celý tvůrčí život. „V hospodě Na Daliborce / nakyslým kouřem prodírat se ránem,“ cituje z ostravské poemy. Přímo na místě inspirace. Teď se už výčepu kouřit nesmí, špeluňka je ale pořád zahulena. Je to dým vzpomínek na rok 1965 a 1966, kdy tu budoucí básník rozhrnoval clonu, přes níž téměř nebylo vidět. „Vznášejí se vzduchem barevné piliny / lpějí na laciném oblečení / roku šedesát šest / šedesát pět,“ napsal. A o kus dále: „Čekám na zprávy které nepřicházejí / už není pamětníků.“

Není pamětníků. „A tohle už není Ostrava,“ zopakuje Jaroslav Erik Frič mnohokrát během své mise, jen pokaždé jinými slovy. Město je vykotlané jako chrup starce, schází celé ulice i kusy čtvrtí, jen sem a tam stojí nějaký dům jako v roce 1965. „Jiné město,“ špitá si básník. Ví, že domorodcům to nemá cenu vysvětlovat, ti už si na vypadávání zubů z čelistí Ostravy uvykli, protože každý rok mizí z mapy města stovky objektů. Nenápadně, přesto nenávratně. Třeba v Hrušově i těch pár posledních baráků kolem Riegrovy ulice. Stále víc vykotlané je přívozské Přednádraží, bagry už se chystají zakousnout do kolonie Bedřiška na Hulvákách…

Takřka zmizelá Jablonského ulice. (Foto: Ivan Mottýl)

K nepoznání je i Jablonského ulice s činžovním domem se zelenou fasádou, ze kterého Erik utíkal na první piva do Daliborky. Bytové domy tu za socialismu vystřídala brutalistní stavba pošty s telefonickým a telegrafickým ústředím, dnes sídlo mobilních operátorů. Jsme stále v Mariánkách a z vyrabované Jablonského ulice míříme na Mariánské náměstí. „Tady přece několik domů zůstalo, v činžáku naproti bydlel Zdeněk Šmíd, překladatel Dona Quijota,“ ukazuje na roh náměstí s ulicí Přemyslovců. Básník a překladatel ze španělštiny Zdeněk Šmíd (1908-1989) byl pro Erika jedním z prvních literárních kontaktů. A ne ledajakým, vždyť Šmíd byl v roce 1933 spoluzakladatelem ostravského časopisu Poesie. Zní to neuvěřitelně, ale černé město tehdy mělo i papírovou Poesii.

Fričova vila na Landeku. (Foto: Ivan Mottýl)

A jak se vlastně Fričovi dostali do Ostravy? V tomhle městě je přece každý migrantem. Podnikatelský rod Fričů přišel do Ostravy na sklonku 19. století. „Z Nového Města nad Metují. A bydleli v takzvané Fričově vile na Landeku, což je tam, kde Oskar Kokoschka namaloval svůj pohled na Ostravu,“ vypráví básník.

Jen tak mimochodem. Tahle rodina je s uměním prorostlá natolik, že Erik nemá pocit nějaké mimořádnosti. Na obraze Moravská Ostrava zachytil Kokoschka i básníkovy příbuzné, dítě v popředí se jmenuje Eva Fričová. Rod je třeba spřízněn i Medou Mládkovou, přes jednoho dalšího báňského inženýra.

Obraz O. Kokoschky. (Foto: Ivan Mottýl)

Ostrava je k nepoznání takřka všude, kde se s Erikem zastavíme. I na Šalamouně, kde v roce 1968 vedl první rockový klub. „Dnes už na tom nesejde / nesejde na tom kolik jsem prohrál / nesejde na tom zdali jsem prohrál / svět k nepoznání,“ zní v jeho básni S kým skončila noc. Ve Fričově vile na Landeku žila rodina do poloviny čtyřicátých let, už ve třicátých letech si ale postavila dům také kousek od Nové radnice v Resslově. Staré domovy otvírají dveře. Erik si vybavuje dětské krůčky v Resslově, do školy ale začal chodit až v Mariánských Horách.

Fričovo někdejší bydliště v Novoveské ulici. (Foto: I. Mottýl)

„Novoveská 12,“ nadiktuje adresu, na kterou se nepodíval šest desítek let. Co tam najdeme? „Je to ten dům, bydleli jsme v prvním poschodí s okny do zahrady,“ podiví se, že tohle místo se nepropadlo do nějaké štoly blízkého Dolu Jan Šverma. Je to o štěstí, kolem se tyčí paneláky, většina staveb v lokalitě „padla za socialismus“. Stojí ale i obě školy v Novoveské ulici, do nichž Frič chodíval od první do čtvrté třídy. Obě zchátralé až hanba, jejich další osud je nejistý, vypadá to na brzkou asanaci.

Škola v Novoveské ulici. (Foto: Ivan Mottýl)

První z těch škol byla postavena v roce 1895, druhá v roce 1906. Brzy zmizí beze stopy. Zazděný vchod, z balkonu s pseudorenesanční balustrádou rostou břízy. „Pral jsem se v školní jídelně / do krve pro jinou vizi spravedlnosti,“ napsal také Erik v básni, z níž v tomto textu citujeme. Přímo u mrtvých školních ústavů si autor veršů vybavuje jiné školní trauma, někdy ze třinácti let: „Stál jsem vzorně v řadě ve školní jídelně, jeden učitelů si však usmyslel, že jsem se předběhl. A řval, ať se postavím na konec řady. Díval jsem se mu upřeně do očí, ale zůstával na místě, zkamenělý tou nespravedlností. Křičel pořád víc, tak jsem z jídelny demonstrativně odcházel, a v tu chvíli slyším jednu moji oblíbenou učitelku z první nebo druhé třídy. – Takový to byl hodný chlapec, vyřkla. Vyřkla větu, která je znamením na celý život. Možná tak ještě nazvu nějakou sbírku: Takový to byl hodný chlapec.“

Pivnice U Rady. (Foto: Ivan Mottýl)

Pivnice U Rady vs. gymnázium v ulici Dr. Šmerala (dnes Matiční gymnázium). Univerzita života v hospodě, nuda a nudní kantoři za katedrou. To jsme pořád v polovině šedesátých let. Že záhy přijde Londýn, studium v Olomouci a posléze normalizační Brno a underground, to tehdy ještě Jaroslav Erik Frič netušil. Na stěně U Rady visí obraz herce Miroslava Holuba. Možná to byl talent, o to však větší komunista. Erik nad plzeňským pivem připomíná jinou postavu z ostravského divadelního světa. Svoji maminku Karlu Vaňkovou, která se do rodu Fričů přivdala ve čtyřicátých letech. Talentovaná herečka ale brzy po svatbě opustila jeviště a věnovala se rodině. „Poslední její rolí byla Maryša,“ vypráví básník. Dle divadelního archivu měla v úloze Maryši premiéru 5. září 1943 v 19.30.

J. E. Frič v Daliborce. (Foto: Ivan Mottýl)

Vracíme se do Daliborky v Mariánských Horách, je půl osmé večer. Mezitím jsme nahlédli do ostravského místopisu a zjistili, že hospodu od roku 1923 vlastnil Augustin Furmančik, jehož potomci ji dostali po roce 1989 v restituci. Tedy žádný Forman ani Formančik, v Ostravě je pravopis vždycky nejistý. Setmělo se. Mlčíme. Erik ale možná myslí na své verše: „Nezchřadli jsme ještě / neotupěli / v plížících se nížinách noci.“ Jaroslav Erik Frič v Ostravě a Ostrava v srdci Jaroslava Erika Friče.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.