Berenika Ovčáčková
Často jsem zaslechla otázku, zda se výtvarné umění ještě může dále vyvíjet, posouvat, a je-li vůbec kam. I leckdo dobře obeznámený s uměním může zažívat pocit, že veškeré vizuální způsoby vyjadřování, nápady a techniky již byly vyčerpány. Přesto tomu tak být nemusí, neboť lidské uvažování a kreativita nezná mezí. Dokladem toho je výstava polské umělkyně Joanny Imielske s názvem Skrytá slova (Hidden Words) v prostorách Galerie Červený kostel v Hlučíně. Šťastně se tu potkalo umělecké dílo s interiérem sakrální stavby.
Foto: Ondřej Tkačík
Joanna Imielska je mnohostranná vizuální umělkyně a pedagožka. V roce 2013 získala profesorský titul na své alma mater – Univerzitě umění Magdaleny Abakanowiczové v Poznani, kde působí již od roku 1989. Její tvorba zahrnuje malbu, kresbu i objektovou tvorbu a využívá techniky, jako jsou koláž, proláž, roláž a vrstvení. Právě tyto zmíněné techniky byly použity na vytvoření souboru děl, které autorka nyní vystavuje v Hlučíně.
Je-li řeč o koláži (a dalších příbuzných technikách výše vyjmenovaných), pak je zřejmé, že výtvarným materiálem je papír. Nejde ale o ledajaký papír. V roce 2019 autorka zahájila projekt s názvem Archaeology from My Drawer (Archeologie z mého šuplíku). Začala sbírat staré dokumenty, deníkové záznamy, dopisy, periodika, katalogy, návrhy, mapy, plány měst a podobný materiál.
Slovo archeologie, původem z řečtiny, znamená „staré slovo“, ale má další konotace v souvislosti s jazykem, společností a kulturou obecně. Přesně toho se Joanna Imielska chopila a vytvořila soubor děl s využitím výtisků časopisu Glos katolicki a dalších katolických týdeníků z 50. let minulého století. Tato volba nebyla náhodná. Autorku inspiroval nejen časem poznamenaný papír jako fyzický materiál k tvorbě, ale také obsah, vytištěné texty, které tyto časopisy v sobě – či spíše „na sobě“, na povrchu – nesly.
Tím, že je autorka navrstvila, složila, nalepila, prostříhala, prořezala, srolovala, spojila nebo poskládala do plošných či reliéfních obrazců, získala tato díla dvojí výpovědní hodnotu: jednu vizuální, výtvarnou a estetickou, druhou sémantickou, konceptuální a možná i trochu historickou.
Sama autorka se k tomuto cyklu, který nazvala Healing the Soul (Uzdravení duše) vyjádřila takto: „Hlavní myšlenka a klíč k plnému pochopení celého cyklu spočívají ve vztahu mezi slovem a obsahem. Texty vytištěné před mnoha desetiletími a prostoupené náboženskými, společenskými i morálními úvahami, nebyly zcela vymazány. Ačkoli prošly dekonstrukcí a novým uspořádáním do odlišných kompozic, psané slovo si uchovává svou sílu a rezonuje v nové, současné podobě. Samotný název Healing the Soul vybízí k přehodnocení základních hodnot a novému výkladu významů, ať už v rovině individuální, či globální. Ve vrstvách nově formovaného papíru se skrývá proces uzdravení, v němž se ekologicky zodpovědný přístup k materiálu snoubí s metafyzickým zájmem o stav lidského ducha.“
Zmiňuje-li se autorka o ekologicky zodpovědném přístupu, má na mysli recyklaci, která se v posledních dekádách projevuje napříč celou uměleckou obcí. Využívání odpadního či použitého materiálu namísto nového, „zrozeného“ pro další ekologickou zátěž, se stalo inspirací a úspěšným trendem. U Joanny Imielske má ale tato volba jasně vnitřně formulovaný program, a tím je jistá míra její angažovanosti jak ve společenských, tak i v ryze intimních otázkách, které zejména v dnešním Polsku silně rezonují.
Soubor nepříliš velkých, jednotně rámovaných děl-koláží (včetně příbuzných, již zmíněných technik) je i přes svůj konceptuální charakter nesmírně vizuálně působivý. Ačkoli se jedná o díla takříkajíc podrobná, téměř na způsob grafiky ze starých časů, kdy se při prohlížení sahalo po brýlích nebo lupě, působí každé jednotlivé dílo monumentálně a suverénně. Autorka zřejmě pracovala s papírovým materiálem nejen velmi přesně a čistě, ale též s velkou dávkou trpělivosti a soustředění. Navíc dle mého mínění vytvářela svá díla metodou „á la prima“, tedy na první pokus, což vyžadovalo rozvahu, jasně danou ideu a vizuální představivost.
Krom toho musela mít na zřeteli nejen samotný text, věty, slova, která chtěla nechat vyniknout, ale také tu tmavší, tu zase světlejší tón papíru, lokální barevný potisk nebo výrazné či výmluvné textové partie. Vzájemným kombinováním všech těchto aspektů vznikla neobyčejně sofistikovaná díla, která v oblasti českého umění mohou (avšak jen vzdáleně a zdánlivě) připomínat práce Jiřího Koláře. Joanna Imielska totiž zpracovává zcela odlišná témata ve zcela jiné době a společenském milieu s úplně novým, současným pohledem. V tom právě tkví půvab tvořivosti, která je prakticky nevyčerpatelná a pokaždé jiná.
Výstava mě zaujala i po stránce instalační, prezentace díla v daném prostoru. Kurátorka Dáša Lasotová nabídla autorce schéma vzorce, respektive vzorců, úhlopříček a vzestupných nebo sestupných úrovní, podobně jako můžeme vysledovat v jednotlivých dílech Joanny
Imielske. I když jsou některá díla nad úrovní očí průměrně vysokého člověka, nevadí to, naopak – toto řešení si s obrazy autorky dobře rozumí. Český divák bude přece jen více vnímat obrazovou pestrost a poselství autorky nikoliv skrze slova vytištěná na papíře, ale skrze energii jejích křehkých, ale vnitřně silných děl.
Slova tak jako tak obvykle zůstávají v obrazech skrytá.
Douška a přání na závěr, aby město Hlučín a jeho nové zastupitelstvo bylo přívětivé ke kultuře v podobě, jakou nabízí právě Galerie Červený kostel, a umožnilo zde delší provozní dobu.
*
Joanna Imelska: Skrytá slova (Hidden Words). Galerie Červený kostel v Hlučíně. Kurátorka: Dáša Lasotová. Výstava je k vidění do 6. listopadu 2026. Otevřeno: středa a neděle od 15 do 18 hodin.
