Nikola Rácová
Pro dnešní večer bychom mohli zemřít. To je název nepřehlédnutelné výstavy dvou zásadních postav ostravské umělecké scény Markéty Hermanové a Aleše Hudečka. Název zní jako věta z romantické básně a otevírá prostor pro otázky, které spolu s autory pomáhá zodpovědět i kurátor Hynek Chmelař. Výstavu můžete vidět v Galerii Dukla v Ostravě-Porubě až do poloviny listopadu.
Foto: Jiří Birke
Markéto, Aleši, jakým způsobem jste přemýšleli o názvu výstavy? A jak se na tom podílel kurátor Hynek Chmelař?
Aleš: Hynek nechal název zcela na nás. V názvu je velmi důležité to „bychom mohli“. Vnímáme to jako apel a chtěli jsme, aby působil neoromanticky, jako by to třeba napsal Mácha. Oba v malbě používáme romantické nebo romantizující atributy – v mém případě to může být růže, rám… A Markéta tam má třeba tramping, což působí v dnešní době také hodně romanticky. Doplňuje to tu vizuální část. Bylo náročné vymyslet něco, co by nebylo úplně popisné.
Markéta: Když nad tím názvem divák přemýšlí a hledá to tam, tak to v těch obrazech najde, ale není to úplně důležité pro tu výstavu. Ty věci fungují samy o sobě. Dlouho jsme nad názvem přemýšleli, měli jsme různé varianty. Nakonec Hynek apeloval, že čas utíká, a tak jsme se rozhodli. (smích)
Hynek: Když jsem nesl plakát výstavy do hospody U Miloše, jedna dívka reagovala slovy: „Co to je? Já jsem si myslela, že je to něco o smrti.“ Já jí ale vysvětlil, že je to naopak o naději.
Markéto, všimla jsem si, že se ve tvých obrazech objevují motivy schodů, žebříků, cest . Má to nějaký specifický význam?
Markéta: Baví mě objekty v krajině, které tam byly zanechány. Často je fotografuji. Ta fotografie sama o sobě je pro mě ale nedostačující. A tak ta „setkání“ maluji.
Jaký byl postup při výběru děl a domluvili jste se s Alešem na společných motivech, nebo obrazy vznikaly spíš intuitivně? Byl při výběru nějaký kurátorský záměr Hynka?
Markéta: O té výstavě jsme věděli docela dopředu, a tak jsme tvořili přímo pro ni. Samozřejmě jsme pak udělali cílený výběr. Ale pokud tam je nějaký propojující prvek, tak je to náhoda, podvědomé ovlivňování. Nějak se to provázalo, ale vyloženě jsme si neřekli, že budeme malovat podobné motivy. Sdílíme spolu však ateliér, takže se to tam mohlo nevědomky dostat.
Aleš: Doplnil bych, že většina obrazů vznikala současně. Byli jsme zároveň v ateliéru, poslouchali jsme stejnou hudbu, nedívali jsme se navzájem na to, co kdo maluje, ale ano, nějaký vliv tam pochopitelně bude. Ale domluvené to nebylo.
Hynek: Můj vklad do výběru věcí byl minimální. Mám pocit, že jsem v tom spíš dramaturg než kurátor. Vyberu lidi, ale nechávám to na nich. V podstatě dávám úplně volnou ruku. Pokud je to potřeba, tak konzultujeme víc, ale je to vždy na autorech. To komponování pak vzniká přímo na místě. Jinak je to dílo hlavně Markéty a Aleše. Ty motivy, jak říkají, se tam provázaly samy, asi tím sdílením, a ty kontexty se pak ukázaly přímo na výstavě. Najednou vypluly detaily, které třeba předtím nebyly vidět. A takto mě to moc baví. Vždycky je to trochu překvapení.
Markéta: Až do poslední chvíle jsme s tím hýbali.
Galerie Dukla je specifická. Přemýšleli jste nad vitrínou jako nad objektem? Ta vitrína ve vašem případě získala jiný rozměr, řekla bych, že až poněkud sakrální.
Aleš: Neuvažoval jsem nad vitrínami, ale spíš nad samotnou Porubou jako takovou, nad tou starou zástavbou. Dnes tomu říkáme sorela. Obří naddimenzované stavby připomínající zámky…
Markéta: Já jsem si moc neuměla představit, jak to bude v Dukle působit. Obrazy jsme znali jen z ateliéru a překvapilo mě, jak to nakonec vypadá. Někdy jsme také překvapeni, když to vyneseme ven na světlo před ateliér, barvy najednou působí jinak.
Hynek: Já jsem na ten prostor v tomto ohledu zvyklý, ale zároveň ta vitrína – původně to jsou plakátovací plochy – vždy působí jako něco mezi. Jsou tak velkorysé, že to často působí jako muzeální expozice. U typicky malířských výstav je to specifické. Není to jen dekor, malíř vždy maluje a nepřemýšlí až tolik nad tím, jak to bude v takovém prostoru vypadat. Tím se zabývají spíš konceptuální umělci. Tady je to tak, že ten obraz je najednou speciálním předmětem s adjustací, kterou ta vitrína poskytuje.
Markéta: Ty hluboké vitríny jsou zavádějící. Vypadá to jako jeviště a umělec má potřebu tam nainstalovat nějakou scénu, takže víc než galerijní prostor to působí jako divadelní scéna.
Před chvílí jsi, Markéto, zmínila barvu, když občas vynesete obrazy ven z atelieru a díváte se na ně na denním světle. Chtěla bych se u barvy zastavit – téměř ve všech malbách, které vystavuješ v Dukle, používáš červenou. Je to velmi zásadní a výrazný prvek celé výstavy. Proč právě červená?
Markéta: Když s Alešem malujeme, používáme stejné barvy, sdílíme je. Stává se, že používáme stejnou barevnou škálu a někdy k sobě obrazy až příliš barevně ladí. Tak abychom to rozlišili, společně jsme se domluvili, že zkusím obrazy soustředit do jedné barvy. Mohla to být jiná barva, ale k tomu tématu mi přišla červená smysluplná.
Aleši, ve tvých obrazech se často vyskytuje lesklost. Je to porcelán? A pokud ano, proč? Když si vzpomenu na interiér mých prarodičů, za každým sklem vitríny se nacházely porcelánové postavy, malé vázičky, sloni a další předměty. Nesmělo se na ně sahat, byly to vznešené objekty… Co to tedy znamená pro tebe? Tvé obrazy působí jako koláže. Jako vzpomínky, které skládáš dohromady. Také tam lze najít sedmdesátkové interiéry…
Aleš: Ano, je to porcelán, řekla jsi to přesně. Jsou to rokokové sošky. Můj bratr má velikou sbírku starožitností. Mimochodem, my jsme s Markétou také sběratelé, ale fosílií. Ale zpět k soškám – personifikuji je. Snažím se jim přidávat vlastnosti, než aby byly jen dekorativní, přidávám jim obsahovou složku. Pracuji se vzpomínkami, kolážovitě to skládám dohromady a těm postavičkám takto propůjčuji sdělení. Vzpomínky jsou ale zkreslené časem, navíc se do nich promítají současné mentální představy. Například když se najím, vidím to jinak, než když jsem třeba hladový (smích)… Dělám si nejprve skici, nejprve mám vizi. Spousta těch kreseb ale skončí v koši. Docela mi trvá, než se dopracuji k nějaké kompozici…
A co ten sedmdesátkový nábytek a interiér?
Aleš: To je to mé dětství. Mezi tím vším si vybavuji byt mých rodičů, jsou to fragmenty vzpomínek. Ty designové prvky se mi tam tak propisují. Když se bavím s někým podobného věku, tak to pozná. A to je skvělé, když se v tom někdo najde. Chtěl jsem na výstavu více zakomponovat nábytek, ale nakonec jsem nechtěl být tak teatrální, takže jsem si koupil v bazaru jenom nohy. (smích)
Markéta: Hynek je tam opřel, a tak jsme je tam nechali. Vyšlo to hezky.
Markéto, ve tvých malbách se objevují graffiti…
Markéta: Ano. Je to takový pozůstatek z předešlých prací, trochu jsem na to navázala. Bylo to o místech, jakým způsobem člověk zasáhl do přírody. Architektura, která už se dnes nepoužívá a je zaniklá. Například plavecký stadion na Barrandově. Ty graffiti toho byly součástí, hrála jsem si s těmi nápisy, jsou to názvy našich fosilií, které sbíráme. Ten cyklus už jsem uzavřela, ale občas se k tomu vracím. Nemám to tak, že bych vytvořila sérii a řekla si, že je uzavřená navždy. Ty graffiti jsou prostě odkazem na mé starší práce.
Alešovy sedmdesátkové motivy a tvoje graffiti – odkazuješ se tím také na dětství?
Markéta: Ne, prostě to teď v současnosti potkávám v krajině, je to jeden z prvků té zaniklé architektury. Na dětství se vědomě neodkazuji.
Teď k těm fosiliím a kamenům. Jak už jste zmínili, máte společný koníček, a to je sbírání těchto artefaktů. A skončilo to tak, že máte byt plný kamení…
Markéta: Je to koníček, který bych dala na stejnou úroveň jako malbu. Je to něco, co nás spojuje a provází. Bylo pro nás přirozené to zakomponovat do společné výstavy.
Ve výstavě jste z kamenů vytvořili různé nápisy…
Markéta: Ano, nakonec nás napadlo, že to tam umístíme. Jsou to kameny, které jsou odpadem ze zkamenělin, jsou to ty části, které odpadají při očišťování a tak podobně. Byl nápad, že tam vytvoříme kruh a vyskládáme ho kamením. Ten kruh má funkci jakéhosi rituálu sbírání těchto fosilií. Nápisy jsou názvy některých obrazů, ale jsou rozmístěny intuitivně, takže obraz nerovná se název.
Nepodařilo se mi ty nápisy rozluštit. A v tom nacházím krásný prvek tajemství, řekla bych…
Aleš: To je v pořádku, to nemělo ten účel.
Hynek: Myslím, že je to zajímavá hra a stačí vědět, že je to nápis. Připadá mi skvělé, že tam ty fosílie jsou. S těmi kameny se tam dostává ještě něco víc osobního mimo to běžné umělecké tvoření. Je to takový rámec, který ovšem nemusí být divákovi úplně jasný. Funguje ale i bez toho.
Markéto, k obrazu, na kterém zobrazuješ hřídel – ten motiv je velmi výrazný. Řekneš k němu něco?
Markéta: Mám to pojmenované jako Studna. Objevila jsem ji na Berounsku, kousek od Karlštejna, na Malé Americe ve štole, kde jsme byli na exkurzi. Je to prvek, který mě zaujal, protože to čerpalo vodu ze šachet a dnes se nepoužívá k ničemu. Je to zase součást krajiny, která tam již nefunguje. Ta příroda si to třeba vezme časem zpátky.
Takže zobrazuješ zapomenuté objekty?
Markéta: Jsou to věci, které už dosloužily a člověk je nechá ladem. A ta příroda má tendenci všechno proměnit zpátky na přírodu. Kdybychom dali přírodě prostor, tak si to zase promění zpátky.
Aleš: Teď jsem si vzpomněl na silný okamžik z našich výprav, když Markéta mluví o přírodě – jak chodíme do těch lomů, tak jsou některé činné a někdy se tam odstřeluje. Než je odstřel, tak houkají sirény. A když zazní první siréna, tak ztichnou všichni ptáci. Sirény jsou tři. Po první ztichne vše, a když zazní třetí, tak ptáci zase začnou zpívat. Je to vždy silný mystický moment.
Markéto, tvé obrazy ve mě vzbuzují pocit, že těm objektům, které zachycuješ, chceš znovu vrátit život. Vidím v tom velkou naději.
Markéta: Spíš ten okamžik chci zastavit. Ta architektura se rozpadá, buď se úplně rozpadne, nebo přijde někdo, kdo to opraví. A pro mě je důležitý ten moment, kdy se s tím potkám. Ano, snažím se ten okamžik uchovat. Jde o takové bezčasí. Nejde o dobu, století… ale aby ten okamžik mohl být prožit kdykoliv, třeba i za dvacet let.
Hynku, na závěr, řekneš nějaký poznatek/pocit z hlediska kurátora?
Hynek: Na tohle téma bych řekl celkově ke kontextu Dukly to, že prostor je velmi specifický. Tamní lidé tam opravdu musí žít s těmi výstavami. Přestože je tam často těžké pořízení s místními, tak je třeba k tomu všemu přistupovat s pokorou.
Vždy je radost, když se mi podaří najít autory, kteří dělají věci, které budou vizuálně smířlivé a atraktivní, ale ne podbízivé, a které budou v tom prostoru snesitelné pro kolemjdoucí. Tímto to nechci vůbec degradovat, naopak. Jsou to věci, které do toho prostoru patří, bez patosu jsou krásné, nejsou banální a kýčovité, ale bývá těžké tento průsečík najít. V tomto ohledu je tato výstava výborná a je to zase nějaké přiblížení se percepci nejen odborné obce, ale i těm, kteří jen procházejí.
*
Aleš Hudeček a Markéta Hermanová: Pro dnešní večer bychom mohli zemřít. Venkovní Galerie Dukla v Ostravě-Porubě. Vernisáž výstavy proběhla 15. září 2026, výstava potrvá do 15. listopadu 2026.
