Čtyři skladby, dvě premiéry a jediná otázka: Kdy hudba skutečně promlouvá?

Martina Farana
Čtyři soudobé kompozice, dvě světové premiéry a setkání výrazných osobností polské komorní scény. Koncert Prolnutí, který se uskutečnil v pátek 20. listopadu v rámci festivalu Hudební současnost na Fakultě umění Ostravské univerzity, nabídl mimořádně kultivovanou interpretaci i otázky o samotné podstatě hudebního sdělení.

Z koncertu Prolnutí.
Foto: Jakub Müller

Existuje zvláštní paradox hudebního vnímání. Čím intenzivněji se nás hudba pokouší oslovit, tím méně ji někdy dokážeme slyšet. Výrazová naléhavost, která nezná oddech, postupně ztrácí svou výjimečnost a proměňuje se v konstantu. Právě tento rozpor mne provázel pátečním koncertem s podtitulem Prolnutí. Přestože jednotlivé kompozice vykazovaly značnou řemeslnou vyspělost a jejich interpretace byla opravdu pečlivě připravená, celek jako by setrvával v podobném emocionálním prostoru, z něhož jsem jen obtížně hledala cestu ven.

Koncert se nenuceně zároveň stal uměleckým vyústěním prvního ročníku odborné konference Akordeon 2030 připravené Katedrou klávesových nástrojů Fakulty umění OU pod vedením Marcely Kysové. Setkání věnované budoucnosti akordeonové pedagogiky tak získalo přirozené pokračování v podobě koncertu Hudební současnosti 2026, který představil tento nástroj jako plnohodnotného partnera současné komorní tvorby.

Polský Airis String Quartet, založený roku 2008 v Krakově, patří k respektovaným souborům své generace. Jeho uměleckou identitu formoval především intenzivní zájem o hudbu 20. a 21. století včetně osobní spolupráce s Krzysztofem Pendereckým. Partnerem kvarteta se stalo akordeonové duo Accosphere, které tvoří Alena Budziňáková-Palus a Grzegorz Palus. Oba soubory spojuje dlouhodobý zájem o premiérování nových kompozic i hledání neobvyklých zvukových kombinací.

Úvodní skladba Six pour six Miłosze Bembinowa z roku 2021 představila šestici nástrojů jako promyšlený zvukový organismus. Kompozice inspirovaná matematickými a architektonickými strukturami pracuje se symbolikou čísla šest, za racionální konstrukcí však ukrývá existenciální témata samoty, bolesti a smrti. Tři části vytvářejí souvislou kompoziční a emocionální linku, jejíž jednotlivé významové roviny na sebe vzájemně navazují a částečně se prolínají.

Od prvních tónů mne zaujala přirozená souhra všech interpretů, vyváženost zvukových vrstev i citlivá komunikace uvnitř ansámblu, především pak mezi oběma houslovými hlasy. Zejména v nižších dynamických hladinách dosahoval ansámbl pozoruhodné kompaktnosti. Výrazným momentem kompozice byl osamocený violoncellový vstup, který jako by samotnou podstatu existenciální osamělosti vyjadřoval přesvědčivěji než rozsáhlejší zvukové plochy. Přesto se postupně začala prosazovat jistá výrazová neměnnost. Hudba plynula v soustředěné naléhavosti, avšak její emocionální intenzita se proměňovala jen nepatrně. To, co zpočátku působilo jako přednost, začalo postupně oslabovat posluchačskou pozornost.

Světová premiéra Smyčcového kvartetu č. 3 Ignacyho Zalewského, napsaného z podnětu první houslistky kvarteta Aleksandry Czajor-Kowalské, přinesla další pohled na současné polské kompoziční myšlení. Zalewski, pedagog varšavské Hudební univerzity Fryderyka Chopina a někdejší žák Pendereckého, vytváří hudbu založenou na promyšlené organizaci materiálu a zřetelné strukturální logice. Airis String Quartet prokázal nespornou profesionalitu. Je zřejmé, že jde o sehraný soubor, jehož členové mají dlouhodobou společnou interpretační zkušenost, rozumějí hudebnímu jazyku a dokážou přesvědčivě realizovat náročnou partituru. Přesto se právě zde projevil rozdíl mezi připraveností a interpretační spontaneitou. Jako by byla interpretace předem natolik přesně definována, že v ní zbývalo jen málo prostoru pro bezprostřední reakci na konkrétní okamžik, akustické vlastnosti sálu či vzájemnou inspiraci mezi hráči.

Hudebníci spolu nepochybně komunikovali, tato komunikace však zůstávala převážně uvnitř souboru. Směrem k posluchačům se již nepřenášela se stejnou intenzitou. Chyběl pocit, že hudba vzniká právě teď, že její průběh není pouze výsledkem předchozího rozhodnutí, ale také živým procesem naslouchání a reagování. To je ovšem výtka, která nijak nezpochybňuje kvality souboru ani jeho renomé. Spíše otevírá otázku, zda samotná interpretační preciznost může být konečným cílem hudebního výkonu. Hudba totiž nezačíná ani nekončí v notovém zápisu. Její skutečná existence se odehrává až v prostoru mezi interpretem, akustickým prostředím a posluchačem.

Nejpřesvědčivějším okamžikem večera se paradoxně stala skladba pro pouhé dva nástroje. Danse Macabre Jana Sanejka z roku 2025, inspirovaná středověkým motivem tance smrti, umožnila duu Accosphere naplno předvést kvality přesahující samotnou virtuozitu. Alena Budziňáková-Palus a Grzegorz Palus vytvořili mimořádně organický interpretační celek. Jejich souhra nepůsobila jako koordinace dvou samostatných hudebníků, ale jako jediná hudební myšlenka realizovaná prostřednictvím dvou nástrojů. Každé gesto mělo svůj význam, každá fráze přirozené směřování. Obdivuhodná byla nejen technická jistota, ale především společná představa o charakteru, napětí a časovém průběhu skladby. Právě zde se ukázalo, že skutečná interpretační suverenita nespočívá v demonstraci dokonalosti, nýbrž ve schopnosti nechat hudbu svobodně vznikat. A snad nejdůležitější bylo ticho. Ne jako přerušení zvuku, ale jako jeho rovnocenná součást. Duo dokázalo pracovat s hudebním časem natolik přirozeně, že i zdánlivě nepatrné okamžiky získávaly mimořádnou výrazovou váhu.

Závěrečná světová premiéra kompozice Z „wyrwanych stron“ Józefa Czapskiego Anny Ignatowicz-Glińské vrátila na pódium celé sexteto. Jediná skladatelka večera se inspirovala deníkovými zápisy polského malíře a spisovatele Józefa Czapského. Výrazným prvkem kompozice byl motiv předávaný mezi akordeony, zatímco smyčcové nástroje vytvářely rytmicky členěné pozadí. Motiv postupně měnil svou podobu, migroval mezi jednotlivými hlasy a jako by devalvoval svou původní identitu. Tento proces nabízel pozoruhodnou metaforu paměti. Vzpomínka totiž nikdy nezůstává totožná sama se sebou. Každým návratem ji znovu vytváříme, proměňujeme a nevyhnutelně také něco ztrácíme.

Při pohledu na dramaturgii celého večera se ovšem nabízela širší otázka. Všechny čtyři skladby vznikly v posledních několika letech a jejich kompoziční jazyk vykazoval překvapivě mnoho společných rysů – výrazná strukturální promyšlenost, relativní harmonická srozumitelnost, práce s motivickým materiálem i převážně vážný emocionální charakter vytvářely dojem estetické příbuznosti, kterou lze částečně spojovat se společným prostředím současné polské kompoziční tvorby. Současná hudba přitom nemusí být za každou cenu experimentální, provokativní nebo posluchačsky nepřístupná. Originalita se neměří mírou disonance ani počtem neobvyklých instrumentálních technik. Přesto by dramaturgie koncertu věnovaného nejnovější tvorbě mohla nabídnout výraznější kontrasty a vrstvy. Podobná délka skladeb, příbuzná výrazová intenzita a převládající existenciální naladění postupně oslabovaly účinek jednotlivých děl. Co v izolovaném poslechu působí jako promyšlená výpověď, může se v širším celku proměnit v lehce únavnou kontinuitu.

Koncert Prolnutí tak přinesl hodnotné setkání se současnou polskou tvorbou, ale také podnět k úvaze o povaze hudební komunikace. Preciznost, interpretační kázeň a kompoziční propracovanost jsou nepochybně důležitými předpoklady umělecké kvality. Samy však ještě nezaručují její skutečné naplnění. Nejsilnější okamžiky večera nastaly tehdy, když interpreti dokázali překročit hranice pouhé realizace hudebního textu a vytvořit dojem jeho bezprostředního zrodu. Právě duo Accosphere ukázalo, že hudba nepotřebuje neustále zvyšovat svou naléhavost, aby dokázala zasáhnout. Někdy je tomu právě naopak. Teprve když zvuk ustoupí a vznikne prostor pro ticho, může hudba začít skutečně promlouvat.


Podobné články