S křižáky do Jeruzaléma i do průvanu: Schiffauerova Křížová výprava nadchla divadelním vtipem

Skladatelský i lidský profil Edvarda Schiffauera je trvale vepsán do rozsáhlé sbírky Paměť národa. Od legendárních začátků v Divadélku Pod okapem a v Divadle Waterloo přes normalizační perzekuci, kdy byl za svou hudbu a tvorbu dokonce komunisty vězněn, až po dekády neúnavného pedagogického působení na Janáčkově konzervatoři. Schiffauer je vzácný samorost s velkým srdcem a ryzím člověčenstvím, které z něj přímo prýští. Právě u něj člověk naplno pochopí ono Werichovo slavné: „Jen ať je smutno, hlavně když je veselo.“ V životě i partiturách Edvarda Schiffauera byl humor vždy tou nejspolehlivější zbraní proti tuposti a těžkým životním zkouškám – očistný, osvobozující a plný nezdolné hravosti.

Jeho scénické oratorium Křížová výprava z roku 1994, k němuž si sám upravil text, je toho přímo učebnicovým dokladem. Oratorium buffo v šesti obrazech (Odjezd křižáků, Nebezpečné poslání, Bitva, Triumfální vstup do Jeruzaléma, Ztraceni na poušti, Návrat křižáků) s gustem a břitkou ironií cupuje na kusy nabubřelý mýtus rytířského hrdinství. Výprava do Sýrie a Jeruzaléma se mění v kaskádu rozkošně absurdních situací. Schiffauer se nebojí ani bezostyšného sarkasmu a jarmareční přímočarosti: celá hrozivá saracénská armáda se v bitvě dokonale znemožní a padne za oběť nikoli ostří mečů, nýbrž totální střevní katastrofě, za kterou může ricinový olej! Křižácký triumf nad armádou stiženou trapným průjmem staví veškerý falešný patos na hlavu a ukazuje, že sám život napíše vždy kapitolu, jakou byste ani ve snu nečekali.

+ 18

Inscenační řešení v promyšlené koncepci Václava Klemense ve spolupráci s režisérem loutkových výstupů Karlem Růžičkou patřilo k největším ozdobám večera. Tvůrci našli ideální klíč, jak pódium Janáčkova sálu proměnit v hrací prostor. Základem se stala poetika plošných loutek, které navrhl a vyrobil Michal Hejmovský. Jeho rytíři s přilbicemi, plnovousy, palcáty a plášti s červenými kříži nesou výraznou dřevoryteckou linku, kde se gotická strohost potkává s komiksovým švihem. Pohyblivá gotická brána a detail dřevěného koníka na kolečkách jen podtrhly hravý ráz libreta.

Dominantou forbíny byla černá truhla sloužící jako paraván i hrací horizont. Zpoza ní se nořily nejen loutkové výstupy, ale i stylové tabule ohlašující jednotlivé obrazy, což nádherně zavánělo kramářským divadlem i brechtovskou asociací. Samotná animace v podání studentů Kateřiny Piechowicz, Báry Přichystalové a Štěpána Válka byla vkusná a přirozená. V neutrální černé a s kšiltovkami staženými do očí nechali na publikum působit kouzlo loutek. Jejich stručná, ale přiléhavá gestická přesnost, timing a muzikální napojení na každou hudební frázi dodaly ději příjemný spád. Vše pak citlivě zarámoval světelný design Jakuba Labora, který pracoval s jemným šerosvitem i chladným modrofialovým protisvětlem.

Kdo by čekal konzervativní historický příběh plný usedlé hudby zralého mistra, musel být Schiffauerovou hudební řečí doslova unesen. Skladatel programově hodil za hlavu oratorní klišé a servíroval zvukově dráždivou, vyzývavou, sarkastickou hudbu plnou divadelní zkratky. Schiffauerova harmonie je odvážná, pracuje zajímavě s intervalovými poměry a vokálními klastry, jenže jakýkoli pokus o mystickou auru autor vteřinu nato s gustem shodí do grotesky. Do napjatých akordů vpadne úsečná rytmika bicích a skandovaný pochod opřený o přirozenou kadenci hovorové češtiny. A ten smysl pro absurdno! Když na poušti křižáky decimuje spalující výheň a „slunce se stává naším katem“, zachrání je geniální nápad: prozíravý křižák otevře dveře, které si táhnou z domovského hradu, a vytvoří blahodárný průvan. Výpověď o umírání žízní se rázem překlopí do rozverného, takřka operetně odlehčeného valčíkového tance na oslavu průvanu.

Korunu všemu nasazuje finální obraz Návrat křižáků. Vítězoslavný příchod domů zhořkne zjištěním, že hrad mezitím vykradli zloději – nemuseli totiž nic páčit, když v průčelí chyběly ony slavné dveře! Místo tragédie však přichází pointa hodná génia: křižák suše konstatuje, že lapkové museli vlézt oknem, a hořce lituje, že s sebou na poušť nevzal i ta okna… Tedy žádné nabubřelé finále, ale lehký, ironicky tečkovaný pochod. Přesně v tomhle jiskření mezi sofistikovanou soudobou kompozicí a klukovsky jízlivým šklebem spočívá nenapodobitelná originalita tohoto skladatele.

Partitura klade na interprety značné nároky, hudební nastudování Tomáše Stančeka však vyhmátlo to podstatné. Stanček vedl těleso s pevnou rukou a jasným gestem, dbal na dokonalou souhru sólistek, sboru i ansámblu a hlídal, aby hudba přesně korespondovala s loutkovou akcí. Jistě, ne všechno klaplo na první dobrou bez zaváhání a tu a tam se mihla drobná instrumentální nepřesnost. Ale ruku na srdce – právě to je kouzlo autentického živého provedení se všemi jeho neduhy a lidskými chybami, které jasně svědčí o tom, že na pódiu nehrají naprogramované stroje, nýbrž muzikanti z masa a kostí.

Vynikající byla trojice dam: Simona Mrázová (Prozíravý křižák) dokázala mnohé vyjádřit nejen svým delikátním mezzosopránem, ale i výstižnou gestikulací a mimikou svědčící o inteligentním nadhledu. Lenka Háčková (Mladý a krásný Dunois) okouzlila sametově plným altem a pěveckou jistotou a Johana Černohorská (Godfríd z Bouillonu) vládla svým znělým a nádherným mezzosopránem, který parodovanému vojevůdci padl jako ulitý. Mimochodem, takový hlas by se vyjímal na nejedné přední tuzemské operní scéně…

Dívčí sbor posluchačů JKO pod vedením sbormistryně Silvie Stanček Młynarczykové zpíval s odhodláním, intonační stabilitou a s příkladnou artikulací, bez níž by vtip libreta zanikl. Instrumentální ansámbl složený z pedagogů a studentů JKO pak dodal šťavnatý a rázovitý zvuk. Byl to večer radostný a humorný. Schiffauerova Křížová výprava dokázala, jak vitálně a zábavně může znít současná hudba skladatele, kterému je už přes osmdesát let. Bez jediné stopy podbízivosti, konzumu a snahy trapně pobavit. Edvard Schiffauer je prostě jenom jeden a buďme rádi, že i křížové výpravy díky němu můžeme vnímat jinak – a že se i ty nejkrutější okamžiky lidské historie mohou alespoň na chvíli rozplynout v blahodárném, osvobozujícím smíchu.