Chlapec, který snil o stavu beztíže: Hra o naději, kterou lze najít při cestě za svým snem

Hlavní postava hry René pracuje v domovském městě jako instalatér. Řemeslo, jehož většinovou náplní je máchat se v černé páchnoucí břečce, nemůže naplňovat mladíka s hlavou ve hvězdách. René by nejraději studoval astrofyziku a sní o tom, že bude kosmonautem. Jeho přízemní a nemocná matka právě ovdověla, hlava rodiny, Reného otec zemřel. Theis, jediný mladíkův kamarád, chce po zaměstnaném příteli peníze na nákup většího množství kokainu, jehož prodejem lze zbohatnout.

Když však René prozradí, že většinu své výplaty utratil za hvězdářský dalekohled, Theis by Reného nejraději zabil. Stačí však jen pohled na obrovité tělo Reného, z jehož síly a energie jde skutečný strach, a Theis raději vyklidí prostor. Winnie, kamarádka obou mladíků, je velmi atraktivní, ale také dost primitivní dívka. Sní marně o tom, že bude zpěvačkou. Muž beze jména, kterému lidé říkají z důvodu jeho původu Rusák, je Reného instalatérský parťák. Velmi rád by obšťastnil byť nemocnou, ale přece jen stále ještě pohlednou vdovičku, Reného matku.

Pokud se někomu tento dějový rámec zdá být banální, pak to není zdání, ale rozhodnutí autora hry popsat záměrně primitivní banalitu jako metaforu Reného dosavadního života. Ten je totiž beznadějný a stejně tmavý jako páchnoucí jako břečka v odpadním potrubí.

+ 1

Scénograf Matěj Sýkora postavil do tmavého hracího prostoru, osvětlovaného dvěma závěsnými středně velkými křišťálovými lustry, velkou ledničku s mrazákem, stolek s malou televizí, rozměrnou pohovku, jedno polohovací otočné křeslo a kuchyňský dřez s vodovodní baterií a tekoucí vodou. Nechybí ani malý jídelní stůl se dvěma židlemi. Všechno stojí na podlaze pokryté poněkud ošoupaným červeným kobercem s orientálními květinovými vzory. Tím vytvořil víceúčelovou místnost, vedle které je průchod do ložnice syna. Někde v pomyslných prostorách bytu v zákulisí za jedinými dveřmi do centrální místnosti je ložnice matky. Všechno dohromady však vypadá jako nahromaděná veteš pod kýčovitými přehozy s velkými barevnými kočičími hlavami a jediným květináčem s trojicí středně velkých štíhlých kaktusů v popředí. Zadní stěna je polepena kýčovitou tapetou s přírodními motivy.

Ivan Acher napsal pro inscenaci opět výbornou divadelní hudbu ze dvou žánrů. Jeden nabízí současné techno a rap, druhý sférickou hudbu coby hudební ilustraci nekonečného vesmíru.

Kostýmy Lenky Jabůrkové jsou v případě mladé trojice zcela civilní a dnešní, jen Winnie vypadá tak trochu jako dívka z ulice, živící se bůhvíčím, co však vyžaduje určitou vyzývavost v oblečení. René a Rusák jsou pro výkon instalatérského řemesla oblečeni do typických pracovních oděvů. Matka Birthe má k dispozici hlavně šedomodrý dlouhý župan a od ním pyžamo, pro scénu návštěvy nápadníka Rusáka je však oblečena do velmi přilnavých pružných šatů tmavě barvy těsně obepínající postavu. Rusák přijde na návštěvu v béžovém společenském obleku.

Režisér inscenace Pavel Gejguš již při svých profesních začátcích v někdejším postu uměleckého šéfa hereckého souboru Staré arény před více jak deseti lety mluvil o divadelní poetice nabízející symbiózu všech uměleckých žánrů. Mluvil o divadle opřeném o hereckém umění, o inscenacích vycházejících z kvalitních textových předloh a nabízejících prolínání hudby a výtvarné složky, moderní, vysoce kreativní světelný design i pohybové, pěvecké a taneční prvky. To všechno inscenace nabízí.

Kouzlo textu je ve střídání banálních komických dialogů plných přízemnosti a beznaděje s jednotlivými monology hlavní postavy Reného, ve kterých se mluví o krásách mezihvězdného prostoru, o kometách a galaxiích. Vše zde řečené vytváří kontrast a zásadně přispívá k rytmu nscenace. Tyto promluvy Reného zní velmi poučeně a jsou plné znalostí prozrazujících skutečný zájem o astrofyziku.

Současné české divadlo nenabízí vhodnějšího představitele pro ztvárnění postavy Reného, než je dnes již jedna z hereckých opor souboru Komorní scény Aréna, Jan Chudý. I sám autor hry byl v mládí klukem s velkou nadváhou a měl nemocnou matku, která si dávala čípky do zadku stejně jako činí s humorným nadhledem herecky vynikající Renáta Klemensová v roli Birthe.

Dialog mezi matkou a synem probíhající celým představením je soubojem mezi dvěma zásadně se lišícími životními postoji. V některých pasážích zároveň tvoří vrchol celé inscenace. Totéž platí i pro střety mezi Reném a Theisem, kterého hraje pohybově skvěle vybavený Michael Rozbroj. Jde přece o drogy, od kterých je ke smrti vždy velice blízko. Michaele Bajgarové v roli vyzývavé, sexappealu a erotiky plné a sexuálně velmi přitažlivé Winnie také nic z požadovaných vlastností pro takovou roli nechybí.

Milan Cimerák hraje svého Rusáka na hony vzdálen od klišé, do kterého by herecky mohl lehce v současné geopolitické situaci spadnout. Rusák v  podání Cimeráka je však obyčejný, zcela normální muž, který po Reném chce jen to, aby chodil včas do práce, nemyslel na hlouposti a choval se slušně k vlastní matce. Nicméně samotné jméno postavy s sebou nese jisté nebezpečí a obavy, které zákonitě ovládnou vnímavého diváka. Napětí mezi oběma muži totiž postupně narůstá. Je to důsledek velmi důmyslné režijní práce Pavla Gejguše a jeho vedení herců ve střetu mezi synem a nenadálým, pro syna silně nežádoucím nápadníkem jeho nešťastné, samotou trpící matky, která se ke všemu ještě očividně chce stát snadnou kořistí.

Pro samotné vyznění inscenace je ze všeho nejdůležitější viditelný humor a nadějné přesvědčení jak autora hry, tak inscenačního i hereckého týmu, že z každého životního marasmu lze vybřednout, když jde člověk za svým snem. Právě takovou katarzi představení Chlapce, který snil o stavu beztíže, nabízí.

*

Chlapec, který snil o stavu beztíže. Autor: Thomas Markmann. Režie: Pavel Gejguš. Překlad: Michal Penc. Dramaturgie: Kateřina Součková. Hudba: Ivan Acher: Scéna: Matěj Sýkora. Kostýmy: Lenka Jabůrková. Světelný design: Lukáš Dřevjaný. Recenze je psaná z premiéry odehrané v sobotu 7. listopadu 2026 v Komorní scéně Aréna v Ostravě.