Jana Jochim
Básnířka Irena Šťastná má na svém kontě několik výjimečných básnických sbírek. Některé z nich byly nominovány na významné literární ceny (Drážďanská cena lyriky, Magnesia Litera). Držitelka Ceny Jantar za literaturu z roku 2019 letos vydala v nakladatelství Klenov svou osmou sbírku s názvem Našli jejího tátu viset na provaze v hospodě naproti. V rozhovoru jsme se zastavily nad posuny v její tvorbě, životem s literaturou a prostřednictvím literatury, ale také nad dominantními rysy nové knihy.
Foto: Daniela Otáhalová
Literatura se zjevně dotýká většiny vašeho života, kromě psaní poezie se totiž literatuře věnujete i profesionálně, a to jako ředitelka Knihovny města Ostravy. Je ve vašem životě ale něco, co s literaturou nesouvisí?
Samozřejmě, ve zjednodušené podobě to může znít takto: pes – les – ves. Pes, s nímž ráda chodím. Les, do něhož s tím psem ráda chodím. A ves, kolem které do lesa s tím psem ráda chodím.
Z těch tří výše zmíněných útočišť je vesnice, mám na mysli Dobroslavice v okrese Opava, místem, ve kterém mám kořeny a kde nechávám část své energie v péči o krajinu, v komunální politice, ve vztazích a péči o ně. Jsem toho názoru, že máte-li pevný bod, ze kterého vyrůstáte a o který zároveň pečujete, plyne odtud vysoká míra odolnosti a je to i kvalitní odrazový můstek pro vpády a výjezdy do okolního světa.
S literaturou také nejspíš nesouvisí horské hřebenovky, podzemní labyrinty, skalní města, radost ze zeleně jakéhokoli druhu, to všechno mám velmi ráda. Ale víte, jaký je nejvyšší stupeň odpočinku a zároveň znamení, že je člověku, jakým jsem, dobře? Je to tehdy, když může pozorovat mraky. Uvědomí si trvalou proměnu všeho kolem sebe spolu s tím, jak je jako bytost bezvýznamný a pomíjivý. A to v některých chvílích může přinést i hluboký vnitřní klid. Byť ne vždy.
Nakladatel uvádí, že vaše básnické texty vyšly v překladu v mnoha jazycích, kromě „běžnější“ angličtiny a němčiny je to také například hindština, španělština, řečtina a rumunština. Byla jste nějak u procesu překladu přítomna? Jaké je vidět svá slova převedena do jiného jazyka? Jsou pak vůbec ještě vaše?
Mít možnost být u transformace vlastního textu do odlišného jazyka je určitý druh rozkoše. Ne vždy je to však samozřejmě možné komplexně. Třeba u hindštiny je to dáno jednoznačně limitem na mé straně. Na druhou stranu vnímám jako nezbytné pochopit se dobře s tím člověkem, který má překlad na starost. O to se snažím. Jestliže je prostředníkem ještě jiný jazyk, u hindštiny to byla němčina, nezbývá, než se smířit s určitým rizikem ztráty cestou. I přesto je pokaždé radostné uvidět výsledek. Ten text začíná žít od bodu nula v konkrétním novém jazyce.
Je to možná podobné jako smířit se s tím, že vám děti vyletí hnízda. Maximum vkladu jste už vložila, teď je to svébytný život, textu či člověka, který si musí umět poradit. Už žije jen sám za sebe. A vy jako autor či rodič stojíte kdesi v pozadí a můžete celému procesu ideálně držet palce. Bez ohledu na výsledek, je to pokaždé dobrodružné a vzrušující.
Ostravsko-karvinský revír
Vidíme konec labutě překocené do laguny u Dolu Karviná společně s vlnitým plechem listím břízek komínem popukaným asfaltem a zůstatky lidí.
Rozbitá krajina ční ze své původní linky která je tam kde má labuť krk pod úrovní ve štolách klecích na svoz mužských stínů v hadrech klecích na vyvážení černých věcí.
Hlava labutě dohlédne do každého z pater: hlídá sny za bělmy těch co nevyfárali. Při každém ponoření polaská jedno další bělmo.
Našli jejího tátu viset na provaze v hospodě naproti je vaše osmá sbírka. Proměnilo se něco ve vašem vztahu k psaní či poezii jako takové od debutu Zámlky? Popřípadě došlo k posunu zájmu v rámci témat, která v tvorbě reflektujete?
Na můj vztah k psaní a poezii má jistojistě vliv to, že stárnu. Proměňuje se prožívání. Ale to vše je přirozené. Odtud vyplývá, že postupně v textech méně skrývám, méně se ostýchám. Pro čtenáře to má nejspíše výhodu, že snáz rozumí. To je sice domněnka, ale opřená o několik názorů těch, kteří nepatří mezi literární vědce nebo kritiky, ale přesto znají mou tvorbu od počátku.
V rámci témat bude určitě jistá porce takových, která mají souvislost s prioritami v konkrétním životním období a pak budou jiná, která se mne drží dlouhodobě jako srst psa. Ale nejsem schopná hlubší a konkrétnější analýzy. A přiznám se, že se mi do ní ani nechce. Radost mi přináší samotné psaní. Nikoliv psaní o psaní.
Přesto jsem vystudovala mimo jiné literární vědu. Byl to možná i lehounký přešlap. Je dobře, když jsem následně pochopila, že nemá smysl dělat si násilí a nutit se do něčeho, k čemu mám sice pozitivní vztah, ale není to absolutní oddanost věci.
Myslím si, že každý z nás, pokud to okolnosti jen trošku dovolí, má dělat to, co mu přináší seberealizaci. Plnotučnou, jednoznačnou, naprostou. Mnohdy to není lehké. Mám na mysli dennodenní lopocení, ta skoro povinnost učit se pořád něčemu novému, vyskakovat opakovaně z komfortních zón. Je to dřina, ale ten pocit neustrnutí a smysluplnosti je velmi povznášející. A stojí za to.
Začátek babiččiny nemoci
Nevyvanutý vztek vtekl do kloubů když ve čtrnácti našli jejího tátu viset na provaze v hospodě naproti.
Protože nemohl rozžvýkat a strávit zážitky z fronty. Protože jeho žena když se vrátil a mohl žít v klidu připomínala střelbu v první linii každý den od božího rána.
Musím se zeptat na strukturu sbírky. Kniha je rozčleněna na čtrnáct oddílů. Domnívám se, že klíč tohoto členění spočívá v tematických spojitostech mezi básněmi v daném oddílu. Je můj dojem správný? Jak funguje struktura sbírky a metafora okna v této struktuře?
Potvrzuji, že usuzujete správně. Hrála jsem si s metaforou oken. Pohltilo mě to. Okno je vlastně způsob nahlížení na svět. Až jsem nakonec málem měla více názvů oddílů než samotných textů. Až následně jsem třídila texty do oddílů podle toho, jak tam svým obsahem i vyzněním přirozeně pasovaly.
Název sbírky je poněkud neobvyklý. Přišel k vám až během procesu vydání, nebo jste měla jasno od začátku?
Titul knihy jsem měla hotov zhruba tehdy, když byla na světě sotva polovina textů. Každý název knihy zastřešuje nějakou etapu. Je to jednoduše obrovská skříň, kdy oddíly jsou jednotlivá křídla jejích dveří a samotné texty hrají roli polic nebo šuplíků uvnitř toho velikého kusu nábytku. Chápu, že je fajn vědět už během procesu tvorby, jak se skříň jmenuje.
A někdy se může stát i to, co se stalo v případě této knihy, totiž, že jeden z šuplíků skříně je prostě nejvýznamnější. Je to klíčový text, který řeší jedno niterné téma. V tomto případě způsob, jakým se můj pradědeček sám sprovodil ze světa.
Přestože přežil nasazení v první světové válce. Domů se nevrátilo zhruba sto padesát až tři sta tisíc z jednoho a půl milionu mužů z českých zemí v tehdejším Rakousko-Uhersku, kteří museli narukovat. Takže pradědeček nepadl v boji nebo kvůli epidemii v zákopu, což bylo časté, nezemřel na následky zranění, ani neměl nějaké doživotní fyzické poranění, mám na mysli amputovanou nohu, ruku, slepotu v důsledku chemického útoku, nebyl ani zajat či odvlečen do zajateckého tábora a nebyl dokonce ani nezvěstný, což potkalo kolem osmi milionů vojáků. To vše je opravdu obrovské štěstí.
Několik let kličkujete ve válce mezi životem a smrtí. Nakonec to zvládnete. Vrátíte se do rodné vesnice. Tři roky po válce se vám narodí zdravá dcera. A když je této dceři, tedy mé babičce, matce mé mámy, třináct, dostihne vás něco, možná právě následky nesdělitelných traumat z války. Jednoho dne se prostě rozhodnete, jdete a uděláte přesně to, co mám v názvu knihy.
K sebevraždě pak zaujme celá rodina i vesnice nějaký postoj. Je jasné, že převládat bude spíše odsouzení. Znáte ty očekávatelné přímočaré řeči – jak to mohl udělat své ženě a jak to mohl udělat své dceři, když si vzal život, neměl by být pohřben ani v rodinném hrobě apod.
Já jsem se rozhodla dát tomu člověku uznání prostřednictvím své knihy. Dopřát mu respekt ke svobodnému rozhodnutí pro dobrovolný odchod ze života. Dopřát mu pochopení ve vztahu k tomu, že nikdo z nás, i kdyby se snažil sebelépe, nemůže zvládnout znovu prožít to, čím si prošel on.
Vedlo mě to i k přemýšlení o tom, kolikrát si myslíme, že něco zvládneme a často to i zvádneme, ale právě po odstupu se stejně může stát, že se potká více faktorů, třeba už vůbec ne stejné intenzity a ty vás jednoduše srazí k zemi. Když to zjednoduším, jednoho dne jsem se vzbudila a prostě ze mne vypadl název knihy.
Nakladatel Pavel Kotrla (nakladatelství Klenov) o titulu knihy píše: „Nezní jako titul, ale spíše jako věta zaslechnutá někde za dveřmi, šeptem předávána mezi generacemi. A právě tak působí i celá sbírka: jako tiché, precizní zpracování toho, co se nejen v rodinách přenáší mlčením.“ Je mlčení v rodinách přirozené? Mělo by zmizet?
Zde děkuji za výbornou otázku. Ať se nám to líbí, nebo ne, mlčení v rodinách je nejspíše prostým důsledkem toho, že někdo nemá jiný obranný mechanismus, jak něco těžkého zvládnout, než právě vymlčením. A zároveň, každý z nás se může rozhodnout, zda mlčení ve vlastní rodině převezme, anebo ne a přetne linku.
Náš starší syn psal loni ročníkovou práci na téma posttraumatické stresové poruchy, kolektivního traumatu ve vztahu k zážitkům druhé světové války, a zaznamenával paměti nejstarších občanů ve vesnici. Tyto lidi jsme navštěvovali spolu. A přitom jsme na téma „o čem se v každé rodině mlčí” naráželi opakovaně. Bylo to neskutečně zajímavé. Někdy vás právě možnost být opakovaně svědkem situace „řeknu vám, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl” zahalí neskutečnou pokorou i vděkem.
Čekání na tátu
Před vraty vazební věznice je jich pět. Matka. Jedno v kočárku. Dvě pobíhají okolo.
Nejstarší kluk sedí na obrubníku. Čeká nejhlouběji. Nedělá nic jiného.
Jen očima zatlačuje otázky jak dlouho bude táta doma. Jak dlouho nebude muset dělat tátu všem doma zase on.
Vaše lyrická mluvčí se všímavě rozhlíží do světa, na scény kolem sebe. Nebojí se zasáhnout do středu, do živého a citlivého, bez váhání či okolků přímě pojmenovávat. Přesto jí nechybí opravdu výjimečná citlivost, která míří pod povrch, daleko za popisovaný výjev. Jsou scény, nebo lépe zastavení se a rozhlédnutí kolem sebe, východiskem, počátečním bodem básně?
To, jakým způsobem vstřebávám vše kolem sebe a jakým způsobem získaná data skladním uvnitř sebe, nejspíš předurčují, kdy a jak a co následně v podobě literárního textu vyhřezne ven. Přiznám se, že velmi ráda poslouchám příběhy, útržky hovorů, popisy situací, je mi jedno, zda jde o lidi známé, nebo neznámé, stejně to při tvůrčím procesu mixuju. Někdy je to náročné, protože tělo už by spalo, ale hlava by ráda stále psala. Pak nezbývá, než se smiřovat se ztrátami, protože nedojde k zapsání nápadu. Někdy zase ideální nápady přichází v naprosto nevhodné okamžiky.
Irena Šťastná. (Foto: Martin Popelář)
Z knihy na mě vane otevřenost a dynamičnost. Vnímáte také prvek nedefinitivnosti jako důležitý pro vaši poetiku? Nebo dokonce pro váš život?
Bažím po strukturované skutečnosti a vím, že je bořena chaosem každé minuty. To se musí odrazit i v poetice a textech, které píšu. Znovu nezbývá, než to akceptovat.
Všimla jsem si také motivů živočišnosti, půdy, krajiny. Jak figuruje příroda ve vašem světě, potažmo ve světě vaší poezie?
Nezapřu, že jsem zčásti potomek rodu, který se musel uživit z půdy, z jejího obdělávání, z péče o ni. Mám moc ráda krajinu nezasaženou průmyslem a necitlivými zásahy lidí. Sama se snažím přispět k tomu, že prostředí kolem sebe čistím, uklízím, osazuji. A půda je pro mne i zdrojem kotvení sebe sama. Živočišnost je mi vlastní, nerada teoretizuji, ráda konkretizuji, mám blízko k instinktu a přímočarosti nebo jednoduchosti.
Přírodní rezervace
Po hřebenu se pohybují lidé oblečeni v zářivých odstínech z pomletých plastových lahví.
Jsou nosiči hluku.
Místům dosud potaženým béžovou hustou mázdrou ticha dělají krok za krokem důlky ostrými špicemi trekových holí.
Sbírku jste ostravskému publiku představila 29. října v porubské kavárně Rub. Jak jste akci prožila?
Křest knihy se, myslím, vydařil. Dala jsem příležitost vystoupit ještě třem básníkům, konkrétně Markétě Polách Balonové, Petru Ligockému a Filipu Hrazdilovi. O moderaci večera jsem požádala profesorku Ivu Málkovou z Katedry české literatury a literární vědy Ostravské univerzity. O rámec akce i jednotlivých části se postaral saxofon Adély Knápkové. A mezi hosty byl také nakladatel, Pavel Kotrla, který přicestoval ze Vsetína.
Na závěr: Měla byste pro čtenáře nějaké knižní tipy?
S radostí – doporučuji knihy Kamily Hladké Domů? (Dcera sestry, 2025) nebo Hornické vdovy (Dcera sestry, 2019) a Biancy Bellové Neviditelný muž (Host, 2024) či Jezero (Host, 2016); a také si zajděte do kina na výborné dokumentární drama, které má na ČSFD 83%. Osamělý vlk Ondřeje Veverky sleduje životní osud stíhače RAF Josefa Františka.
