Barbora Sebera: V poezii se cítím nejblíž tomu, s čím se člověk ráno probouzí a s čím večer usíná

Málokterou tvář ostravské literární bubliny známe tak dobře jako tebe. Knihu ovšem vydáváš až teď. Mohla bys popsat cestu k ní?

Je pravda, že tahle knížka je trošku přenášené dítě. Neprovázel ji ale tlak, který se může objevovat u těch vydáním uspěchanějších kusů. Všechny básně jsem četla před publikem tak strašně mockrát, takže vím, jak s lidmi i se mnou dnes rezonují. Ačkoliv jsem sama dost střela, v knize je zakletá i určitá vydavatelská preciznost, která pramenila z komunikace s mým editorem, Bobem Hýskem, ale i s technickým redaktorem Vasiliosem Chaleplisem a Bílým Vigvamem celkově, hlavně s holkama, které knížce vtiskly nezaměnitelnou grafickou podobu.

Jsem ale ráda, že knížka vyšla až teď. Už jen proto, že bylo potřeba „otřepat si kolena” od oněch bezprostředních zkušeností a vjemů, které v básních jsou. Po čase přijde díky „odložení” pocitů do básní smířlivost, a najednou je mnohem snazší o těch tématech v knize mluvit, získat nad nimi větší nadhled.

Byla cesta k finální podobě textů v knize boj mezi tebou a redaktory?

Naopak. Editací totiž nebylo moc, výraznější změny se staly jen zhruba ve čtyřech básních a neprobíhaly pouze nutně na základě Bobových přání, ale spíše i kvůli mé potřebě to proškrtat. Náročnější bylo řazení básní, struktura sbírky se totiž ukázala jako klíčová. Není to chronologické, klíčem byla určitá křivka vývoje a aby témata na sebe navzájem házela světlo a neponořovala se do tmy.

RÝŽE ZA 109 KORUN
hledala jsem Boha
hledala jsem ho v koši mezi plastovými krabičkami od masa
hledala jsem ho na zesilovacím tlačítku od ovladače
když televize křičela že našli Boha
u ukrajinského vojáka
co měl průstřel v zádech
hledala jsem ho v pytlíku rýže za 109 korun
(…)
hledala jsem Boha v očích člověka co mu střelilo v bedrech
když se natahoval po ovladači
aby nemusel slyšet o ukrajinském vojákovi
co má průstřel v zádech…

Když jsme u textů a jejich podoby, tak jsem si všimla, že používáš takovou vypravěčskou techniku ve tvaru oblouku, kruhu. Motiv, který nadhodíš na začátku, bývá vrcholnou pointou v závěru básně. Děláš to záměrně?

Když píšu, tak si prostě sednu a tu básničku vysypu na papír. Báseň pro mě může začít jednou, dvěma větami, verši. Takový verš se pak vrací zpátky jako motiv proto, že je významově nosný a pro báseň neodbytný, nad účelným konceptem nepřemýšlím programově dopředu, to by mě nudilo.

Sbírka Seber se a jdi. (Foto: Jana Mac Dvořáková)

Sbírku ilustrovala Vendula Klímová, dá se říci dvorní ilustrátorka nakladatelství Bílý Vigvam. Vybrala sis ji sama? Přijde ti, že se propojení ilustrací s tvými texty povedlo?

Práce od Vendy se mi vždy velmi líbila, proto jsem byla nadšená, když to vyšlo. Bavili jsme se s Vasiliosem i o jiných autorech, spíše malířích, ale ze situace vyplynulo, že oba nejvíc chceme, aby knihu ilustrovala Vendy. A udělali jsme dobře. Na ilustracích jde vidět, že jsou opravdu citlivě napojené na básně a celou sbírku tak krásně dotvářejí. I ty rozpité „fleky”, pocity neurčitosti, které se nedají zachytit jasnou čarou, zároveň styl až dětského zápisníku, kam se zapisují nejhorší bolístky a útržky myšlenek… Tato kombinace podle mě dokonale ke knize sedí.

Křest sbírky Seber se a jdi zahájil v minulou středu literární festival Inverze. Jak sis ho užila?

Nesmírně. Atmosféra byla srdečná, přišlo strašně moc lidí a bylo příjemné číst i pro posluchače, kteří v Ostravě ještě básně neslyšeli, ale i pro přátele, kteří je slyšeli třeba už stokrát… Byla to dost i oslava společně stráveného času, myslím. Křest samotný byl docela bizarní, pokřtili jsme to každý po svém… Já vodou z moře a domácí slivovicí, a další mí přátelé křtili, čím chtěli, tabákem anebo i voňavkou. Prostě, bylo to divoké.

V kolika letech jsi začala psát?

Když mi bylo deset let, tak jsem svojí matce ke čtyřicátinám dala svou první sbírku básní. To byl muj debut, žádné Seber se a jdi! (smích) Pamatuju si, že tam byl nějaký králík v autě nebo něco na ten způsob. Láska k automobilismu u mě trvá asi už od té doby, přezdívá se mi královna levého pruhu! (smích) Každý inklinuje poměrně rychle ke způsobu sebevyjadřování, který je pro něj v budoucnu typický.

Jak tě napadlo psát poezii?

Za největší životní konejšení považuji, když je člověk schopen se dostat k sobě, nějakému prožitku nebo k ostatním co nejblíž to jde. Protože poezie se potom může velmi taktně, i svůdně neurvale, propisovat do jiných médií, od prózy až po scénáře. A proto nechci samu sebe označovat jenom za básnířku nebo scenáristku, a tak podobně. Pro mě bylo klíčové, iniciační a zároveň intuitivní začít tvořit tu poetičnost básněmi.

Tam jsem se cítila nejblíž tomu, s čím se člověk ráno probouzí a v noci usíná.

Barbora Sebera. (Foto: Jana Mac Dvořáková)

Tvůj editor je, jak jsi zmiňovala, Bob Hýsek, překladatel, publicista, pedagog a organizátor slam poetry. Máš tedy blízko i ke slam poetry?

V minulosti jsem kolem slamu prošla, ale stejně rychle, jako jsem se tam objevila, jsem odtamtud zmizela. Je to ale zároveň nějaká, ačkoli krátká, životní etapa, za kterou jsem nesmírně vděčná, protože mám odtamtud několik svých nejlepších kamarádů a mezi nimi právě Bob, ale i jiní, třeba Radka Grohová, Petr Uram… A taky si zvyknete performovat texty před lidma.

Kromě těchto slamerů, máš nějaké další osobnosti, které pro tebe byly důležité, ať inspiračně či lidsky?

Ano, je jich mnoho. Vypíchla bych ale ráda z ostravské literární komunity „strejdu a tetu” Ivana a Elli Motýlovy. Cítím vůči nim jak tvůrčí, tak osobní vřelost. Ivan má navíc velký podíl na uvedení vícero mladých autorů do literárního provozu.

Dále i třeba uskupení Vítrholc, a vůbec mě můžete potkat leckde. A jak už jsem říkala, velká osobní i inspirační poklona patří i naší katedře na FAMU.

POŘÁDEK
mám zařezaný kalhotky až v duši
v domě ze sádrokartonu
sjetá v koupelně
otrávená vodkou a rivotrilem
zvonem čistím ucpaný odtok
slyším zvony
vlastního osudu
klekání
vibrace tibetské mísy
mandaly
fernety
odtoky požírající
krtky
uklizim
uklizim
uklizim
…

Říkáš, že tvé textové inspirace míří jiným směrem. Jakým?

Pro mě bylo, co se týče poezie, nejzásadnější setkání s Ginsbergem. Zní to banálně, není to tak. Neinspiroval mě obsahem, ale spíše formou, tím automatickým chrlením slov, které je zároveň neuvěřitelně sofistikované a zpěvné. Ale ne účelně. U něj jsem pochopila, že psaní jde dělat takto svobodně, a že já to tak dělat můžu a budu.

Studuješ scenáristiku na FAMU. Jak jsi k tomu došla?

Období, kdy jsem se rozhodla skončit se studiem filozofie a místo toho studovat scenáristiku, pro mě znamenalo životní přerod. Věděla jsem, že se chci aktivně věnovat řemeslu a dostat se k filmu. Ale nebyly to žádné napoleonské plány plné očekávání, v té době byl celý můj život jaksi příjemně hozený „do větru”. Prostě jsem to zkusila, oni mě s nadšením přijali a já jsem na katedře šťastná. Je to taková rodina, vděčím jim za strašně moc věcí, svým způsobem i za tuhle knížku. Na katedře je neuvěřitelná srdečnost a podpora vůči tvůrčí práci obecně. Nejen v tom tvořit, ale i v tom, něco s tou tvorbou pak dělat, taková ta praktická část, což například může být i vydání knihy.

Barbora Sebera. (Foto: Jana Mac Dvořáková)

Koresponduje spolu tvorba básnická a scenáristická?

S poetikou se vždycky musí nějak začít. Když film nemá svou osobní, intenzivní a dobře zapamatovatelnou poetiku, tak má podle mě úplné hovno. Nemyslím si tedy, že bych si musela vybírat, jestli budu básnířka nebo scénaristka. Tvůrčí hlas se dá tříbit mnoha různými způsoby a poezie může být přítomna v kterémkoliv médiu. Dá se to hezky vztáhnout i k básničkám v knížce. Každá z nich je ve své podstatě scéna. Obrazovost a příběhy jsou pro mě zásadní. Sama nerada čtu, když jsou v poezii jen slova pro slova.

KURVY, CHAST A CHLEBÍČKY
jako děcko jsem chodila na Leninku
kupovat si do mlíčňáku chlebíčky
válely se ve skleněné vitríně
a předstíraly že nejsou nahnité
vypadaly asi stejně jako
ten
Lenin
…

Během četby sbírky Seber se a jdi jsem zaregistrovala, že prostor mnohých textů je docela konkrétní. Především ve vzpomínkových básních je to Ostrava. Je tam ale vykreslena až pateticky temně, nechutně, jako místo, kde opravdu nechceš být. Opravdu město takto vnímáš? Jde o topos traumatu, nebo je to fakt Ostrava?

Ve sbírce je Ostrava místem mimo jiné jakési trýznivosti ve vzpomínkách. Trýznivosti, ze které se chceme vymanit. Když čteme verš „město se potí protrpěnou rzí” anebo „prostě pořád dokola ta samá podělaná Poruba“, nevnímám v nich patetickou temnotu, protože trýznivost či tíseň se navíc nevztahuje jen na město samotné, ale kompas těmto pocitům dává právě to, co se ve městě děje. Naši generaci vychovali lidi, kteří se podíleli na tom, jak Ostrava vypadala a byla vnímána. O černé Ostravě přeci nejčastěji mluví právě sami Ostraváci, a hornická historie v sobě nesla tento topos, aniž bych ho musela v básních sama vytvářet. Je to tedy spíše topos onoho traumatu, ale zároveň je v básních i jiný rozměr než jakýsi prachsprostý odpor, je to ohmatávání kořenů a pokus se s nimi srovnat, aniž by na ně musel člověk házet právě další špínu. Navíc, Ostrava dneska samozřejmě prošla obrovskou proměnou. A její obraz se právě moje generace, myslím, pokouší dost aktivně měnit. Ale co chcete změnit, to musíte nejdřív poznat a vypořádat se s tím.

Když jsme u prostoru sbírky, tak v ní čtu, že jde o ohlížení se do minulosti v Ostravě ze současnosti v Praze. Cítíš se v Praze teď doma víc než v Ostravě?

Ráda říkám, že jsem všude zdejší. (smích) Doma je tam, kde se člověk cítí dobře a hlavně bezpečně. To může být kdekoliv. Brno a Praha jsou kromě Ostravy další dvě města ve kterých jsem žila, respektive ve kterých žiju, a která mě ovlivnila každé jiným způsobem v jiné životní etapě. „Doma” se podle mě nedá vztáhnout jen k místu trvalého pobytu. Často si ale lidi navzájem podsouvají, že to musí být to či ono… To mi přijde jako škoda. Už jenom proto, že svět je strašně velký. Mimochodem, právě v Brně a Praze jsem napsala drtivou většinu básní ze sbírky. Jak jsem už řekla, věřím, že člověk potřebuje distanc od dějiště. Hry se nepíší přímo na pódiu…

Barbora Sebera se svou sbírkou. (Foto: Jana Mac Dvořáková)

Ve středu tvých básní stojí ženy. Je sbírka o ženském pokolení, nebo spíše o rodu žen, ze kterého pocházíš? Jsou pro tebe ženy nositelkami utrpení? Pokud ano, jsou muži ve světě tvé poezie těmi přihlížejícími?

Utrpení nemá gender, to zaprvé. Ale může se štěpit podle toho, z jaké role ho prožíváme, to jistě. A za druhé, muži v mé knize nejsou pouze přihlížejícími. Ženských figur je v knize víc, už jen proto, že lyrická mluvčí je žena… Ale v mnoha básních se objevuje velmi intenzivně mužská perspektiva, třeba básně Kostýmky z tuzexu, Venca atp., a jejich charaktery jsou přítomné, nikoliv pouze přihlížející, i když v básni nejsou hlavními hrdiny, třeba text Neonky. Nechci, aby z otázky mělo vyplývat, že jde o jakousi jednostrannost, že veškeré utrpení nesou ženy, jde o to, pokoušet se více tematizovat, jak pracovat s utrpením, kterému čelí často zejména ženy. A o to v knize dost často jde.

Problémy každého ženského pokolení jsou problémem přístupu k ženství a toho, jak se k němu vychovává (nejen ženami samotnými, ale i společensky), prove me wrong. V téhle konkrétnosti je proto kus univerzálnosti.

KOSTÝMKY Z TUZEXU
jaké to muselo být
dívat se ti do očí
potom
cos je zbil
to můj otec se mě nikdy nedotknul
i objetí je vázané šafránem
s každým panákem
vypitém v tichu na gauči
ti pomalu odpouští:

„Tvůj děda chodil rubat proto,
aby si tvoje babička mohla kupovat
kostýmky z tuzexu.”

Takže vidíš ženy jako nositelky nějakého specifického druhu utrpení, protože mají pocit, že jimi musí být?

Ne. Spíš si myslím, že v tom mohou být vychované. Opět opakuji, nejen dalšími ženami.

V knize jsem zaregistrovala asociaci strachu a skříně. Je tato skříň spjatá se specifickým místem, kterým může být například nějaké místo tvého dětství, nebo máš takovou skříň i v novém bytě?

Taková asociace konkrétní skříně je v knize pouze jednou. A netýká se dokonce ani mého života anebo dětství, je odrazem jiné osoby. Ale dobře, jestliže jde o tíseň v pokojích, rozbité nádoby a jiné domácké motivy celkově, ty se často opravdu objevují. V knize je přímo taková domácká sekce (Pořádek, Skříň, Pokoj, Nepotřebné věci, Rozbité nádobí). Naschvál jsme tyto básně dali s Bobem vedle sebe. Prostory, ve kterých se některé prožitky odehrávají, dávají pocitům samotným fyzičnost. Proto ve skříni můžeme vidět strach, v temné chodbě obavy o budoucnost atp. Takové vnímání prostoru je pro mě od dětství hodně typické a přenáší se mi do života dál, ostatně i básně týkající se romantických vztahů jsou v knize vztažená právě k nějakému klaustrofobnímu prostoru v bytě. Tento rozměr kachliček a stísněných domáckých prostor je ve mě zakořeněn a dodnes mám velký problém se ho zbavit, možná to ani nechci dělat, možná to ani nejde, je to v každém případě asi povýšené na druh asociace. Proto jsou přímo na obálce knihy koupelnové kachličky.

Sbírka Seber se a jdi. (Foto: Jana Mac Dvořáková)

Ráda bych se zastavila u tématu spirituality, nebo spíše jakési post-spirituality, které je kniha plná. Pohlížíš na víru z kritické, možná až odmítavé, nihilizující pozice?

Není tomu tak. Jevím o ni naopak velký zájem, to jde vidět na četných křesťanských či jinak spirituálních motivech v mých básních, což se s nihilismem přímo vylučuje. Spiritualita totiž tvoří důležitý kontrast, vrhá na některé problémy jiné mravní světlo anebo naopak mění jejich perspektivu. S těmito jejími vlastnostmi často pracuju. V knize ovšem nenajdete jedinou kritiku spirituality jako takové, často se ale objevuje jako „pomocník kritiky” některých situací, např. v básni Brufen. To je ale důležité nezaměnovat.

Například konejšivou roli hraje v básni Lidko, otřep si kolena, spirituální motivy jsou v básni naopak velmi důstojné, stejně jako v básni Andělé v prádelně. U básně Rýže za 109 korun naopak mění onu perspektivu společenských problémů, protože prostřednictvím záminkovitého „hledání Boha” zjišťujeme, že je těžko najít v současné době správnost a špatnost hodnot a svého vlastního přístupu ve světě, který de facto neposkytuje návod, zato posyktuje přehršel pokrytectví.

LIDKO, OTŘEP SI KOLENA
(…)
Lidko, otřep si kolena
pod tíhou tajemství sanice ztěžkla jako kříž
až do úsvitu udrž hlavu vztyčenou
ráno chlácholí
jako kocovina zklamání
co je potřeba s jitřenkou vyvětrat
tak Lidko
otřep si kolena
(…)
ozvěna smíchu je předzvěst protrpěného dobra
s ranním nádechem Kristus odložil tělo
rozhlíšíš se
večerní slova už tě nepálí na stigmatech paměti
seškrábaná kůže za nehty
nestihla vytvořit strupy
jen slova tě nutila
v noci
krvácet z viny
…

Výrazným pocitem, který je v knize obsažen, je nejistota. Je to záležitost doby, nebo lidství?

Doba je snad důsledek lidství, ne? Takže klasické „jedno s druhym”.

Poslední otázka míří k názvu knihy, Seber se a jdi. Chtěla ses tou knihou svléct a ukázat, za čím se ohlížíš a ponimrat se v tom? Nebo se loučíš a jdeš knihou dál?

To by bylo zajímavé, kdyby se za básně platilo stejně jako za striptýz. Bílým šátkem mává, kdo se loučí… No, takže tak… Ten kapesník mám ale ještě tak nějak zastrčený v kapse. V knížce je hodně směrů, kam se dá „sebrat se a jít”. Ať už je to obyčejné „vzchop se”, anebo pryč od něčeho, co jsi přerostl,anebo, jednoduše poslat někoho do háje… Není nutné si vybrat jen to jedno.