Svatováclavský hudební festival začal v katedrále s královskou noblesou i bachovskou vertikálou

Zahajovací koncert letošního Svatováclavského hudebního festivalu nabídl v ostravské katedrále Božského Spasitele dramaturgicky široce rozkročený a strhující večer. Rezidenční tělesa festivalu, orchestr Collegium 1704 a sbor Collegium Vocale 1704 pod taktovkou Václava Lukse, zaplněnou katedrálu potěšila francouzským barokem i hudbou Johanna Sebastiana Bacha.

Zahajovací koncert SHF, středa 2. září 2026.
Foto: Martin Kusyn

Svatováclavský hudební festival patří k nejvýznamnějším kulturním událostem. Jeho prestiž a vynikající pověst je výsledkem dlouholetého důrazu na nekompromisní interpretační kvalitu a dramaturgickou objevnost. Oba aspekty se v opulentní míře sešly také na zahajovacím koncertě.

Důstojný a strhující úvod tohoto ročníku patřil slavnému Te Deum Marca-Antoina Charpentiera, jednoho z nejvýznamnějších francouzských hudebních skladatelů barokní éry, který působil na dvoře Ludvíka XIV. a proslavil se zejména syntézou italského a francouzského hudebního stylu. Hned úvodní tóny ikonického preludia rozezněly chrámovou loď v plném jasu trubek a tympánů. V Luksově živelném ztvárnění se nekonala žádná těžkopádná, kajícná pieta. Skladba pulzovala energickým, tanečním rytmem a sebevědomým dramatickým narativem. Stavba kompozice působila jako pomyslná vokální šachovnice: sborové bloky se střídaly s komorními i sólovými výstupy v popředí s basistou Tomášem Šelcem či v technicky náročném tercetu s Anetou Petrasovou a Václavem Čížkem. Interpretace Václava Lukse a orchestru byla v této skladbě nadmíru agilní a otevřená směrem k publiku.

Čistě instrumentální kontrast vnesla pětivětá suita ze Symphonies pour le Festin Royal Françoise Francœura, příslušníka slavné dynastie francouzských hudebníků, houslisty a dvorního skladatele Ludvíka XV., jehož tvorba představuje vrchol francouzského dvorského baroka a předznamenává nastupující klasicistní eleganci. Úvodní dramatická ouvertura nabídla doslova pastvu pro smyčce plnou nečekaných dynamických zlomů a harmonického vzruchu v konfrontaci durové a mollové tóniny. V následujících větách zaujal zejména zvukově lahodný příspěvek hobojů v tanečních Airs. Závěrečná Chaconne, vystavěná na půdorysu variací nad ostinátním basem, vyzněla ve strhujícím tempu a potvrdila virtuozitu celého orchestru, v němž měla dominantní roli famózní hra smyčcové sekce.

Skutečný duchovní předěl však přineslo Magnificat D dur Johanna Sebastiana Bacha. Německý hudební génius barokní epochy sice v tomto díle (zkomponovaném pro vánoční nešpory roku 1723) vycházel z protestantské chrámové tradice, ale skrze polyfonní mistrovství a hluboký duchovní ponor vtiskl latinskému liturgickému textu zcela univerzální rozměr. Jestliže předchozí francouzský repertoár nadchl svou taneční a dvorní noblesou, s Bachovou hudbou vstoupila do prostoru zcela jiná výrazová kategorie.

Hluboký dojem zanechala hned kontemplativní árie Quia respexit, kde se projasněný, andělský soprán Terezy Zimkové propojil s měkkým, melancholickým témbrem barokního hoboje d’amore. Ostrým attacca střihem pak do ticha vpadl sbor v Omnes generationes, jehož naléhavost byla vysloveně elektrizující. Sólový bas Tomáše Šelce v Quia fecit mihi magna přinesl po ztišující pauze velké vnitřní zaujetí, zatímco duet Anety Petrasové a Ondřeje Holuba v Et misericordia fascinoval křehkým harmonickým předivem a niterným pěveckým dialogem.

Sborový part ve Fecit potentiam zvládlo Collegium Vocale 1704 s naprostou suverenitou, precizními gradacemi i přesně posazenými pauzami. Technicky i výrazově vyzrálý výkon předvedla Kamila Mazalová v árii Esurientes imlevit bonis, kde její tajemně zabarvený alt v dialogu se dvěma flétnami získal silný vypravěčský rozměr. Následné náročné ženské terceto Suscepit Israel v podání Zimkové, Cafourkové a Petrasové připravilo půdu pro dokonale vygradované fugáto Sicut locutus est. Závěrečné velebné Gloria Patri pak celou kompozici uzavřelo v ohromujícím zvukovém majestátu.

Z koncertu čišela ryzí muzikantská radost a spontánnost; hráči i zpěváci prezentovanými díly viditelně dýchali a navodili živý kontakt s posluchači. Václav Luks znovu potvrdil své mimořádné postavení na mezinárodní scéně staré hudby – jeho vedení nepostrádá strhující temperament, stylovou jistotu ani hlubokou pokoru k partituře.

Magická atmosféra zaplněné katedrály vyústila v neodkladné nadšení, které publikum po doznění posledního akordu vyjádřilo dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Byl to zahajovací večer, jaký si festival tohoto formátu nepochybně zaslouží.


Podobné články