Milan Bátor
Foto: Vladimír Šinut
Ve fascinující knížce Naučit se znovu mluvit podrobně popisuješ faktory, které vedly k ústupu severoamerických indiánských jazyků. Když se na ten proces podíváme současnou optikou, co je dnes tou největší překážkou pro jejich skutečnou obrodu? Jsou to chybějící finance, asimilace, nebo prostý fakt, že mladá generace už žije v úplně jiném, digitalizovaném světě?
Největším problémem je skutečnost, že u naprosté většiny severoamerických indiánských etnik se tyto jazyky nedaří předávat novým generacím mluvčích. Když se narodí apačské nebo šajenské dítě, jeho prvním jazykem bývá nejčastěji angličtina. S jazykem předků se potká teprve později, často až v rezervační škole, učí se ho jako cizí jazyk a výsledkem je obvykle jen částečná znalost. Je pravda, že větší finanční podpora by mohla zajistit lepší výukové materiály a více kvalitních učitelů jazyka, škola ale tradiční indiánské jazyky nezachrání. Je nezbytné, aby se používaly v rodinách, v co největším počtu různorodých komunikačních situací a hlavně každodenně. Tomu mohou moderní digitální nástroje paradoxně pomoci, neboť existuje-li jazyk v online prostoru, stává se pro mladou generaci atraktivnějším. V důsledku dlouhodobé asimilace bohužel přicházíme o poslední rodilé mluvčí indiánských jazyků, kteří jsou klíčovým zdrojem informací, zejména co se mluvené stránky jazyků týká, jejich intonace, tempa řeči apod.
Naučit se znovu mluvit ukazuje, že ztráta jazyka není jen ztrátou slov, ale celého způsobu nahlížení na svět. Setkal ses ty osobně při svém výzkumu s nějakým konkrétním konceptem nebo slovem v indiánských jazycích, které je do češtiny či angličtiny naprosto nepřeložitelné, a přesto pro tebe bylo lidsky uhrančivé?
Naprosto jedinečné je slovo mamihlapinatapai. Je to výraz z jámanštiny, jazyky indiánů z Ohňové země. Dnes už tímto jazykem bohužel nikdo nehovoří, před pár lety zemřel se svou poslední mluvčí Cristinou Calderónovou. Díky ní a její spolupráci s jazykovědci se však podařilo jazyk popsat do takové míry, že o jeho rysech máme celkem dobrou představu. Podle některých je mamihlapinatapai slovo, které nemá, co se zhuštěnosti významů týká, v jiných jazycích obdobu. Představ si, že jsi ve společnosti někoho, kdo tě přitahuje. Díváte se navzájem do očí a už jen z toho pohledu se zdá, že jeden po druhém toužíte. Protože si však nejste city toho druhého jistí, ani jeden z vás se nerozhodne udělat první krok. Možná se bojíte odmítnutí, možná se chcete vyhnout trapné chvilce, kdo ví. Je to komunikace beze slov naplněná sladkohořkým očekáváním a napětím. Toto vše označuje jedno jediné slovo jazyka, jímž se kdysi hovořilo na jednom z nejdrsnějších míst obývaných lidmi.
V závěru knihy se věnuješ roli jazyka v americké indiánské literatuře. Jak moc se liší psaní autorů, kteří už tvoří pouze v angličtině, od těch, kteří si v sobě nesou stopy svých původních mateřštin? Propisuje se ten „původní kód“ do anglického textu?
Určitě. Zaprvé i mnozí z těch indiánských autorů, kteří píší výhradně anglicky, využívají ve svých knihách čas od času domorodé výrazivo: ať už s cílem ozvláštnit text, přispět k charakteristice postav nebo zdůraznit spirituální rozměr konkrétní pasáže. Dále lze velmi dobře vysledovat, jak je psaný text ovlivněn tradiční ústní slovesností. Indiánští autoři se inspirují žánry i tématy orální kultury, běžně do textu včleňují mytologické příběhy. Také se rádi vzpírají lineárnímu principu vyprávění a místo něj upřednostňují cyklické pojetí, různé časové skoky nebo prolínání minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Výrazná je i snaha zakotvit příběh nebo báseň v konkrétním prostoru. Pro původní obyvatele je totiž místo, konkrétní krajina, odkud pocházejí, zásadní.
Přejděme ke tvé próze Sentimentální pijáci. Vypravěč Richard má s tebou společného víc než dost – věk, obor, cesty, syna… Ty sám se v doslovu bráníš tomu, aby byli Sentimentální pijáci vnímáni jako čistá autofikce. Kde vězí ta červená linie, za kterou už Richardovi odmítáš půjčit svůj vlastní život a raději si vymýšlíš?
Sám si tou hranicí nejsem úplně jistý a dalo by se říct, že ji psaním průběžně prozkoumávám a objevuju. Učím se tím být upřímný sám k sobě.
Název knihy odkazuje ke Karlu Tomanovi, forma prý vzdáleně připomíná Kena Keseyho, ale texty jsou „zhuštěnější a osekanější“. Proč ta lapidární askeze ve formě? Máš pocit, že současná literatura obecně příliš „plýtvá slovy“, nebo to prostě vyžadoval Richardův přímočarý charakter?
Na té Richardově přímočarosti bude asi něco pravdy. Obecně mám rád, když forma textu nějak koresponduje s obsahovou stránkou, charakterem postav, případně lokací příběhu. Abych byl ale zcela upřímný, myslím si, že je to dáno i tím, že si na rozsáhlejší prozaické celky dosud netroufám. Proto se v Sentimentálních pijácích vyskytují vedle povídek i básnické útvary, které odkazují k mé dřívější básnické tvorbě. Navíc několik příběhů v knížce nejsou autorské texty, nýbrž mnou pořízené překlady. Snažil jsem se vytvořit pestrou koláž nebo mozaiku, která čtenáři nabídne různé způsoby nahlížení na svět a na místo člověka v něm. Zároveň chci věřit tomu, že navzdory žánrové i jiné různorodosti knížka jako celek drží pohromadě.
Sentimentální pijáci jsou vnímáni jako dvojník tvé předchozí knihy Moudrost stezky. Znamená to, že se Richardův literární svět touto dvaadvacítkou textů definitivně uzavřel, nebo v sobě tenhle chlápek s láskou ke starému Západu nosí ještě další příběhy?
S radostí mohu oznámit, že před pár dny vyšel třetí díl Richardových dobrodružství, nazvaný Finisterre. Opět v podobě souboru „měňavých textů“, o stejném rozsahu, ve stejné úpravě a ve stejném nakladatelství, tj. v nakladatelství Klenov Pavla Kotrly. I do třetice byl redaktorem knížky Martin Lukáš. Tímto dílem se trilogie uzavírá. Další díl neplánuji. Někdy v budoucnu, až bude náklad rozebrán, bych ale rád vydal Moudrost stezky, Sentimentální pijáky a Finisterre dohromady v jednom svazku.
Obě předchozí knihy vyšly v loňském roce, takže už máš solidní odstup. Překvapilo tě, jak rozdílně – nebo možná překvapivě podobně – na ně reagovala kritika a širší veřejnost? Která z reakcí (třeba i od studentů na fakultě) tě osobně nejvíc potěšila nebo zasáhla?
Vícero reakcí registruji na knihu Naučit se znovu mluvit. Problematika ohrožených jazyků a kultur veřejnost, zdá se, zajímá, což mě samozřejmě těší, protože jde o důležité téma. Jsem rád, že jsem byl v této věci opakovaně pozván jako host Českého rozhlasu, kde jsem se snažil vysvětlit, proč je nezbytné mizející jazyky a kultury chránit a že jde o téma celoplanetární. O něco podobného jsem se pokusil během svého vystoupení na letošním ročníku festivalu Slunovrat, kde jsem byl hostem Literárního salonu. Mí studenti na fakultě se s tím, o čem v knize píšu, seznamují v předmětech Sociolingvistika a Domorodé jazyky a kultury Severní Ameriky. Věřím, že oba kurzy patří k těm oblíbeným.
Co se týká Sentimentálních pijáků, ohlasy jsou vesměs pozitivní. Největší radost mi udělala recenze Jany Jochim (odkaz zde) a pak ty reakce, které si správně všimly, že obě knihy mají mnoho společného. Jinými slovy, že patřím k těm autorům, kteří v podstatě píšou pořád dokola tu stejnou knihu.
Jsi básník, prozaik, překladatel, vysokoškolský pedagog… Tyto role se mohou krásně doplňovat, ale také si bezohledně krást čas. Když se ráno probudíš, kým se cítíš být nejvíc?
To je těžší otázka, než se může zdát. Odpověď totiž ovlivňují okolnosti, na které nemám vliv. Ať už jde o limity mého literárního a překladatelského talentu, nebo o změny odehrávající se ve vysokoškolském prostředí, s nimiž ne vždy souzním. Cítím se být někým, kdo má to štěstí a privilegium pracovat na univerzitě, navíc v oboru, jehož náplní je „potýkání se se slovy“. Cítím se být člověkem, který byl obdarován možností procestovat svět. Hlavně se ale cítím být otcem, manželem, synem…
A co momentálně zraje ve tvé spisovatelské dílně?
Jak už to tak u mě bývá, mám rozpracováno více textů různých žánrů. Možná ještě letos vyjde v nakladatelství 65. pole Atlas usínajících jazyků, na kterém jsem pracoval s brněnským lingvistou Ondřejem Pivodou. Představíme v něm třicet pět nejohroženějších jazyků světa. Zároveň finišuji knižní esej, v němž shrnuji své zkušenosti z pětadvaceti let cestování za původními národy všech obydlených kontinentů. Knížka by mohla vyjít v příštím roce. A do třetice pracuji na jazykovém průvodci Angličtina v západní Africe. Abych jej však mohl dokončit, musím uskutečnit ještě jednu africkou výpravu.
Kdybychom se potkali za pět let, bude Miroslav Černý spíše putovat po stopách mizejících kultur, nebo sedět v tichu pracovny nad čistou, ryzí poezií?
Nechci předjímat, ale byl bych rád, kdyby se mi jako doposud dařilo kloubit obojí: jak cesty do neznáma, tak čas trávený u pracovního stolu. Jedno bez druhého by nejspíš stejně nebylo možné.
