Aleš Honus
Jsou koncerty, na které budete ještě dlouho vzpomínat. Buď díky síle hudby a slov, díky jiskření mezi muzikanty a publikem, atmosféře na samotném místě, nebo i díky autenticitě prostoru a kouzlu neopakovatelnosti. A nejlepší pak je, když dojde ke šťastnému prolnutí všech těchto atributů. Právě takový zážitek přinesl v pondělí mimořádně silný kontrast industriálního prostředí s niternou poezií a akustickou hudbou kapely Tykráso, která už od vydání svého debutového alba ukazuje, jak přirozeně a silně dokáže znít současný folk, pokud vzniká ze skutečné potřeby něco sdělit.
Foto: Aleš Honus
Železobetonová konstrukce věže bývalého Dolu František se tyčí v průmyslové zóně v Horní Suché do výšky pětaosmdesáti metrů. Věž je jediná svého druhu v ostravsko-karvinském černouhelném revíru, která má zůstat zachována pro další generace. Díky místním patriotům a obci se ji podařilo uchránit před plánovanou demolicí a teď ji čeká postupná rekonstrukce. Vznikne zde mimo jiné kulturní centrum s jednou z nejvyšších vyhlídek v Moravskoslezském kraji a místo pro pravidelné setkávání nejen zájemců o industriální minulost.
Je pondělí, půl šesté odpoledne a my se podepisujeme na prezenční listinu, což je podmínka pro vstup do útrob monumentu. Následně máme na výběr cestu výtahem, nebo po 380 schodech. Volíme tu dobrodružnější variantu a pomalu stoupáme nahoru po improvizované naučné stezce, na které jsou na požárních hydrantech nalepeny otázky a odpovědi. Zatímco v jednom patře visí například otázka, jak se Důl František jmenoval v době komunistického režimu, do dalšího patra přemýšlíme nad správnou odpovědí. Ta na sebe nenechá dlouho čekat. „Prezident Klement Gottwald,“ směje na nás už z dálky rozuzlení otázky.
Pomalu jsme u cíle a v devátém patře věže už čekají připraveny židličky a členové kapely už na improvizovaném, barevně nasvíceném pódiu dokončují poslední přípravy na koncert. Přesně v 18 hodin vystoupení začíná písní Netrpělivá, která je úvodním songem debutového alba Kam míří chmýří. To kapela vydala v roce 2019, a jak se ukazuje, během koncertu z něj zazní velká většina písní.
Asi polovina vyměřeného času však pochopitelně patří skladbám, jež se mají objevit na druhém albu kapely, které by snad mohlo vyjít ještě v letošním roce. Nové písně se odvíjejí v podobném duchu jako ty starší a jsou protkané stejnou poetikou, jakou znají posluchači už z prvního alba. Struktura písní je založena zejména na vzájemné hudební komunikaci mezi Vladimírem Ochmanem, skladatelem, textařem a hráčem na akustickou kytaru, a Monikou Kaniokovou, která je majitelkou velmi příjemného a dobře disponovaného hlasu a která také hraje na tzv. melodiku (klávesový dechový nástroj, pozn. red).
Dvojici na koncertech doprovází i další muzikanti, přičemž jejich sestava je variabilní. Aktuálně to jsou hráč na saxofon, klarinet a příčnou flétnu Dušan Šurman a také kontrabasista Josef Pak. Velmi zkušení muzikanti pomáhají jádru kapely posunout písničkářský zvuk do plnohodnotného kapelního formátu s prvky improvizace. Zatímco Šurman vytváří spíše melodické ornamenty dodávající písním lehkost a vzdušnost, Josef Pak je svým kontrabasem rozšiřuje o rytmický základ a jazzový feeling.
Texty kapely Tykráso mají převážně pozitivní vyznění, pojednávají o plynutí času a zachycují střípky obyčejných životních situací. Nesou s sebou navíc atmosféru beskydské přírody, kde tvorba kapely přirozeně zvyká, což v prostředí železobetonové věže působilo velmi zajímavý kontrast.
Poetický rozměr večeru dodávaly romantické, přitom velmi osobní a silné verše básnířky Pavly Polifky Pavelkové, kterou s Vladimírem a Monikou pojí několikaleté přátelství. Hodně niterné básně, které básnířka představila mezi jednotlivými písněmi kapely, jsou součástí její aktuální sbírky, kterou si mohli návštěvníci koncertu i odnést domů.
Večer na Dole František ukázal, že folková hudba, zvlášť když jde o spíše alternativní formu tohoto žánru, vůbec nemusí být doménou pouze komorních klubů nebo přírodních amfiteátrů, ale možná ještě lépe dokáže vyniknout na místech, která byla původně stvořena k jinému účelu. To ostatně v pondělí potvrdili i členové kapely, které jsme při odchodu z věže pořádali o pár slov. „Pro mne je zážitkem každý náš koncert, tady to ale bylo opravdu výjimečné. Na koncertech tohoto typu se ukazuje, že naše hudba vyzní nejlépe v takto komorním prostředí, kde cítím mnohem bližší napojení na publikum,“ řekla Monika.
Vladimír pak potvrdil, že nové album kapely, které vzniklá v ostravském studiu Lakovna pod dohledem zvukového mistra a hudebníka Michala Sedláčka, je krátce před dokončením. „Pokud všechno dobře dopadne, tak to spustíme letos do světa,“ řekl.
