Berenika Ovčáčková
V ostravské městské galerii Plato běží ještě až do půlky září multimediální výstava Půda a přátelé. Slovem půda se tu míní substrát, bez kterého by život na Zemi nebyl možný, ale také půda ve smyslu životního prostoru, který nám byl dán i odňat. Hlavně se tu ale řeší minulé a současné nakládání s půdou a budoucí možné dopady na životní podmínky lidí, živočichů a rostlin, rozmanitá krása přírody a křehká rovnováha mezi tím, co bylo, je a bude. Zároveň si městská galerie Plato tímto rozsáhlým výstavním projektem připomíná desáté výročí své existence.
Foto: © PLATO, Martin Polák
Výstava pod dozorem dvou kurátorek Edith Jeřábkové a Marianny Dobkowské zaplnila všech pět sálů galerie. Pokud byl naznačen multimediální charakter výstavy, značí to, že se na ní setkáme s videoartem, instalací, fotografií, kresbou, zvuky, objekty a jejich vzájemným propojením.
Galerie Plato se enviromentálním otázkám věnuje soustavně. Dokladem jsou poměrně velké zahradní plochy před i za galerií, které se dle půdních kvalit od sebe hodně liší a každá z nich má také jinou funkci. Od polodivoké rumištní louky až po pobytový trávník. Právě probíhající výstava tak vlastně završuje desetiletí interiérové i exterierové výstavby a rekonstrukce jak budovy, tak jejího přilehlého okolí. A demonstruje rovněž ekosociokulturní zaměření této instituce.
Ponecháme-li sál číslo 3, tzv. Klíčovou dírku, který slouží k edukaci, hrám, kreslení a zahradničení návštěvníkům všech věkových skupin, na konec prohlídky, pak začátek prohlídky je víceméně libovolný. Máme na vybranou dva menší sály (1 a 2) napravo od vstupu, nebo velký centrální sál s přilehlým sálem nalevo (4 a 5). Možná bych doporučila začít prohlídku ve velkém centrálním sále, což umožní snadněji nasát atmosféru a architekturu výstavy jako celku a pochopit její instalační rytmus.
Jedním z opakujících se prvků je instalace poloprůsvitného prostoru, který má symbolizovat skleník. Každý jeden, celkem jsou čtyři, stojí těsně za vstupem do sálu a slouží jako místo pro obrazovku a video-projekt Denisy Langrové. Video je rozdělené do čtyř částí, každá část má asi tři minuty a opakuje se formou smyčky. Autorka zde vede rozhovor s australským půdním mikrobiologem, který ve zkratce vysvětluje otázky týkající se vzniku půdy, udržování vody v půdě a podpory vegetace, problému s oxidem uhličitým v atmosféře, a konečně i otázky kolem oteplování planety a klimatických změn.
Zajímavá je obrazová stránka videa, kdy autorka několik záběrů najednou prolíná, vrství, zvětšuje do grafického rastru, přidává barevné akcenty a střídá záběry v poměrně rychlém sledu. Jak obsah tak obraz stojí za pozornost. Myslím ale, že tomuto dílu škodí umístění ve „skleníkové“ kukani hned za dveřmi, kudy lidé vcházejí do sálu a raději jen projdou, aby jednak neblokovali vchod, jednak jsou zvědaví, co je čeká, a chtějí si jedním pohledem zmapovat celý výstavní prostor. Kromě toho si skleníky v obou menších sálech (1 a 2) příliš konkurují s dalšími velkými architektonickými přístřešky a instalacemi.
Videoprojektu nesvědčí ani rozstrkání do několika od sebe vzdálených stanovišť. Člověk má po trpělivém zhlédnutí dvou až tří pocit, že další už ho ničím novým nepřekvapí. Příčinou je příliš podobný model snímků a velká nabídka. Stejně jako zmíněná architektura, tak i množství audiovizuálních děl si zejména v sále 2, který je celkově přeplněný, navzájem konkurují.
Centrální sál nabízí ještě dvě videa, z toho jedno je obsahově i obrazově silné, s názvem Há Terra! (There is Land! / Hle země!) od brazilské umělkyně a filmařky Any Vaz. Půda je v jejím podání místo existence, ke kterému se vztahujeme a o které nás kdokoli silnější může připravit. V tomto případě jde o téma původní obyvatelé versus kolonizátoři, přičemž vítězná strana je předem jasná. Opakující se volání námořníků „Hle, země! – Pádluj, pádluj!“, kteří jsou přítomni jen zvukem, má až děsivou kadenci. Od běžného dokumentu se toto audiovizuální dílo liší důrazem na obraz, střih, rytmiku a atmosféru. To vše završuje scénář – mluvené slovo, které vyznívá jako báseň v próze. Od stejné autorky je vedle v sále ještě jedno video s názvem Atomic Garden / Atomová zahrada, které umělecky interpretuje výbuch jaderné elektrárny Fukušima a s ním související environmentální dopady na přilehlé pozemky a přírodu. Video je založeno na ryze vizuálním počitku a prožitku.
Dále bych upozornila na sérii černobílých tisků, které z vlastních negativů pořídila ukrajinská umělkyně Yana Kononova. Jejich grafická „vizáž“ a působivá atmosféra mě zaujala stejně jako idea, která autorku k jejich vytvoření přiměla. Místem jejího bádání se stala bažina, respektive rozlehlé rašeliniště blízko řeky Dněpru. Autorka pohlíží na tento fascinující kus krajiny jako na svébytný organismus s vlastní pamětí, dějinami a citlivostí, a navíc do něj implementuje vlastní fiktivní představy o existenci duchů a přízraků jako skrytých svědků destrukce páchané lidmi. Od téže autorky se v přilehlém sále nacházejí fotografie válkou zničené krajiny.
Naopak její krajanka Polina Davydenko představuje sérii barevných snímků domů a k nim přilehlých zahrad, předzahrádek, nebo lépe řečeno kousku něčeho živoucího, co nepřestalo udržovat svůj biologický cyklus navzdory přítomné válce a co lidem v této situaci umožňuje pohled na něco pěkného a má kladný vliv na jejich psychiku. Škoda jen, že kdo si před nebo během výstavy neprostuduje podrobného průvodce (popisky s ohledem na svou stručnost nemusí každému stačit), tak mu zásadní myšlenka a vnitřní autorský scénář většiny vystavených děl může uniknout.
To se ale netýká zhruba dvacetiminutového videa Kryštofa Zvolánka, který v něm použil své vlastní časosběrné filmové materiály z ostravské osady Bedřiška, kde již proběhly demolice některých domů a osud dalších zůstává stále nejistý. Pro zdejší publikum je tato kauza známá a díky videu si ji mohou připomenout.
Jako protipól k videu, na které se divák musí déle soustředit, fungují velké objekty Ingely Ihrman (I am an Algae / Jsem řasa). Nepředstavují jen mořské organismy jako naše praprapůvodce, ale zároveň mají upozornit na podobnost s mořem bakterií, prvoků, hub a virů v našem břiše.
Odpočinková, esteticky působivá a křehká je instalace tvořena řadou hand-made keramických váz od Lenky Škutové s čerstvě řezanými květinami z přilehlé galerijní zahrady s komentářem od Barbory Lungové, která skrze příběhy květin dodává instalaci společensko-angažovaný rozměr. Objekt s názvem Nettle Monument od Julie Clunowicz je poctou kopřivě jako všestranně využitelné rostlině. Promyšlený a vtipný je Kompostér (A Hotel for Tired Arguments) v podobě obřího prstenu, „krmeného“ vyřazenými, dávno zapomenutými, tendenčními knihami, úředními papíry a jiným balastem, jehož autorem je Dávid Koronczi.
Z klasičtějších médií jako je např. kresba určitě zaujme série barevných, konceptuálních kreseb – diagramů – od rakouské umělkyně a teoretičky Elisabeth von Samsonow.
Zastoupených děl je na výstavě Půda a její přátelé mnohem více. Téma je velice široké, proto se tu střetává množství autorských pohledů a přístupů. Proto také každého návštěvníka osloví některé více a některé méně. To, co se z kurátorského pohledu může jevit jako jedinečné, konzistentní a všeobsažné, se nemusí potkat s běžným divákem.
Tento typ výstav, kdy se kříží umělecké dílo a jednoznačné téma, navíc s aspekty sociálními, společenskými, kulturními, vědeckými, technologickými, ekologickými a mnoha dalšími, může místy působit jako muzeální expozice nebo galerijní animace. Je to nejen výzva, ale i věc složitá a mnohonázorová.
Na závěr je třeba ještě zmínit, že na architektonické řešení výstavy byly využity již jednou použité, poškozené nebo do odpadu určené materiály. Záměrně nebyly renovovány, přelakovány nebo jinak vylepšeny.
*
Půda a přátelé / Soil and Friends. Kurátorky: Marianna Dobwkowska a Edith Jeřábková. Architektura: Zbyněk Baladrán. Galerie Plato Ostrava, Porážková 26. Výstava je k vidění do 13. září 2026.
