Berenika Ovčáčková
V ostravském Domě umění i během léta probíhá výstava Stopa (1926-2026), která v roce stého výročí této významné kulturní instituce volně navazuje na první letošní výstavu s názvem Metelice do očí. Má také téměř totožné architektonické řešení. Jen je namísto tematických kapitol strukturovaná podle let, od počátečního roku 1926 až po současnost.
Foto: Roman Polášek
Výběr děl, který svědčí o vysoké kvalitě ostravské sbírky, se řídil několika kritérií. Buď rokem vzniku díla, rokem jeho vystavení anebo rokem získání, tzv. akvizice. Třetí možnost je nejčastější, zejména od konce 80. let. Proto jsou mnohá díla v instalační chronologii staršího data vzniku, ale zařazením do období mladšího upozorňují na aktivní a cílevědomou akviziční činnost krajské galerie. Po roce 1989 bylo pochopitelně co dohánět.
Výstava začíná v dolním velkém sále úvodním panelem s dvojicí děl, obdobně jako při otevření první výstavy v lednu tohoto roku. Kurátoři galerie se tentokrát rozhodli dát do čela výstavy – a rovněž i do kontrastu – větší figurativní, expresívně malovaný obraz Vladimíra Skrepla z roku 2009 (zakoupeného téhož roku) s menším obrazem Josefa Matěje Navrátila z doby kolem 1830, zakoupeným až roku 1925, kdy sběratel a zakladatel Domu umění František Jureček náhle 5. října, půl roku před otevřením galerie, umírá.
Bouřlivá Horská krajina u Vyššího Brodu jasně dává najevo, že rám, do kterého je zasazena, je pro ni příliš těsný. Možná tím také chce upozornit na známý fakt, že i dílo velmi malých rozměrů může být díky námětu a kompozičnímu řešení stejně monumentální jako obraz jednou až třikrát tak velký. Naproti tomu temně černá barva na obraze Vladimíra Skrepla by mohla být jakousi paralelou k tzv. „černé“ Ostravě, za jakou byla v minulosti označována. V neposlední řadě se tu potkává zástupce tzv. starého umění a umění současného, postmoderního, a naznačuje tak chronologický oblouk celé této výstavy.
A pak už se ke slovu dostává historický sled činnosti a působení Domu umění, obrazové a sochařské galerie otevřené pro veřejnost, která měla za cíl integrovat krásná umění do jinak zaprášeného průmyslového města, založeného hlavně na hutnictví a těžbě uhlí, a proto také převážně dělnického a národnostně pestrého. Pod rokem 1926 najdeme portrét zakladatele Františka Jurečka od malíře Františka Ondrúška a reprodukce zakladatelských listin. Na to navazuje leporelo složené z obrazů a menších soch, často ikonických, od věhlasných českých, posléze československých, ale i prvorepublikových německých umělců. Lze bez obav říci, že co obraz či socha, to mistrovské dílo (jen namátkou Pradleny Rudolfa Kremličky, Ples masek Otakara Nejedlého a dále Zrzavý, Špála, Kubín, Kars, Šíma, Štýrský, Toyen, Handzel, Sapík…).
Období vymezené lety 1926 až 1938 kurátoři označili za Zlatou éru, neboť tomu odpovídal čilý výstavní provoz na vysoké umělecké úrovni a četná společenská i spolková setkávání. Nedostatek financí, způsobený splácením dluhu za neplánované náklady během samotné stavby Domu umění, a potřeba rozšiřování sbírkového fondu nakonec vybalancovaly jednak hmotné dary ze strany umělců nebo peněžité od mecenášů a také prozíravá akviziční politika ředitele Aloise Sprušila, který se zaměřil na nákupy soudobé, cenově dostupné grafiky.
Období 1939–1945 dostalo vševysvětlující název Válečný mrak. Alois Sprušil ve funkci ředitele Domu umění se ukázal jako silná a obětavá osobnost, jejíž diplomatické vlohy uchránily galerii od hrozby převzetí německou správou. Válečné roky reprezentují obrazy např. od Emila Filly, Karla Černého, Josefa Čapka nebo Františka Muziky. Na to navazuje období 1948–1989 s příznačným názvem Mezi Skyllou a Charybdou. Spolek Domu umění ještě přežil převratový rok 1948, avšak k 20. prosinci 1949 byla jeho činnost zrušena. Dům umění se stal majetkem krajského národního výboru.
Teprve na konci roku 1952 byla zřízena Krajská galerie v Ostravě, která však byla více místem schůzí a propagandistických výstavních projektů. Dokladem toho jsou obrazy s budovatelskými náměty v ideologicky popisném, socrealistickém ztvárnění. Doplňují je zmenšené reprodukce výstavních plakátů (Pohledy do SSSR, Lesy v socialismu, Kreslíme v továrně), dokládající absolutní negaci původní myšlenky otců-zakladatelů.
Až začátkem 60. let začala galerie opět pozvolna sloužit svému pravému účelu. Tento zlom ilustrují nádherný obraz Bohumíra Matala z roku 1951 s názvem Zátiší s mrtvým ptákem, zakoupený do sbírek v roce 1963, obraz Mikuláše Medka Den a noc z roku 1956 (akvizice 1965) nebo plastika Karla Nepraše Sedící z roku 1968 (akvizice 1969). Poté následuje malá přehlídka dalších význačných jmen a jejich neméně významných děl, které se podařilo získat v krátké přednormalizační době.
S nástupem normalizace v 70 . letech již nebylo možné nakupovat současné umění. Proto se pozornost za účelem nákupů koncentrovala na staré evropské umění a umění 19. století. Tuto náhradní akviziční strategii demonstruje např. monumentální obraz Vojtěcha Hynaise Poezie z roku 1885, který expozici v dolním sále uzavírá spolu se dvěma dále jmenovanými autory. Jde o díla Jiřího Načeradského (Běžící muži, 1967) a Michaela Rittsteina (Výtah, 1980), které se podařilo zakoupit v závěru 80. let, jednalo se ale spíše o solitéry než běžnou praxi. Často byl takový počin „vykoupen“ vynuceným zakoupením obrazu, jakým je např. Policejní prohlídka v bytě Klementa Gottwalda (1975) od Oty Holase. Do výstavy byl zařazen, aby upozornil na diametrální rozdíl mezi prorežimním uměním a uměním nezávislým, jehož představitelé byli komunistickou stranou a vládou buď částečně tolerováni, nebo rovnou zakázáni.
V roce 1990 byla Severomoravská galerie výtvarného umění (název zaveden v r. 1982, předtím Krajská galerie v Ostravě) přejmenována na Galerii výtvarného umění v Ostravě. Období po roce 1990 a v něm pořízeným akvizicím je zasvěcen horní velký sál galerie. Stejně jako v dolní expozici jsou originální artefakty doplněny o zmenšené reprodukce plakátů akcentovaných výstav, které GVUO v té době zrealizovala.
Nicméně se nemohu ubránit dojmu, že je tato expozice poněkud slabší, a to jak ve výběru, tak i v prezentaci děl. Postrádám zde nejen konzistentní názorový pohled, ale také srozumitelný obsah a kontext, ačkoli chápu, že změny v tomto období byly pro instituci rychlé a naproti tomu výtvarná scéna mnohem širší, rozdílnější, ba téměř roztříštěna mnohými směry, a proto stěží uchopitelná, navíc ještě generačně rozdělená.
Možná, že jde o důsledek „neujasněné koncepční strategie GVUO, která se projevila v pohledu na soudobé umění v mezigenerační šíři“, kvůli které „akviziční politika byla nevyrovnaná stejně jako politika výstavní“, jak se nakonec dočteme v informační brožuře. Myšleny jsou zřejmě první dvě dekády novodobé GVUO, z oficiálního textu to není zcela jasné.
Buď jak buď, na rozdíl od exponáty našlapané, ale výpovědní hodnotou silné dolní expozice stačilo horní expozici mírně zredukovat a nebazírovat na nutnosti vystavit maximum toho, co je prostor schopen pojmout. Reprodukce plakátů by místo na stěnách stačilo odprezentovat na přítomných obrazovkách, náhražkou za rychlý sled netitulkovaných záběrů z výstav, které běžný návštěvník není schopen časově ani autorsky zařadit. Jako by se tu koncepce, přenesená z dolní expozice a postavená na spojení toho kterého roku s vybranou akvizicí na jedné straně a spojení roku a plakátu s výstavou v tom roce konanou na straně druhé, moc nevyvedla. Přesto i tato druhá část výstavy nabízí návštěvníkům jedinečný pohled na historii a sbírkový fond Galerie výtvarného umění v Ostravě.
*
Stopa (1926–2026), výstava ke 100 letům Domu umění v Ostravě. Kurátoři: Jiří Jůza a Renata Skřebská. Galerie výtvarného umění v Ostravě. Výstava je přístupná do 30. srpna 2026.
