Berenika Ovčáčková
Vernisáž výstavy Jiřího Šiguta s názvem Vnitřní světlo – Spermagramy z let 2004-2010 se konala ve Fotografické galerii Fiducia 18. června, hned po ní proběhla i veřejná připomínka a oslava 25. výročí existence této galerie „pod střechou" Antikvariátu a klubu Fiducia – s dortem, svíčkami, sektem a početnou skupinou jejích dlouholetých příznivců. Narozeninová oslava se na ten večer přesunula z galerijního patra i dolů do druhé galerie, která se příznačně jmenuje Galerie Dole, kde už byly připraveny exponáty Martiny Strakošové pro výstavu nazvanou Ve stínu zámku, za hradbami srdce. Vernisáž byla od toho večera za čtyři dny. Ohlédněme se nyní s časovým odstupem za oběma velmi rozdílnými výstavami.
Foto: Roman Polášek
Jiří Šigut je vizuální umělec s velkým rozsahem a pohybuje se mezi vícero médií, které vzájemně propojuje. Jde zejména o fotografii a její přesahy do malby, nicméně také koncept hraje v jeho tvorbě významnou roli. Dokonce lze spolehlivě tvrdit, že konceptuální myšlení je nejen nedílnou součástí Šigutovy fotografické a malířské tvorby, ale je také nesporným důkazem toho, že samotný proces tvůrčího ohledávání daného tématu a s ním spojené experimentování za pomoci klasických i digitálních technologií je pro Jiřího Šiguta důležitější než jen pouhé konstatování výsledků v podobě fyzických artefaktů. I když bez nich by nebylo možné se s umělcovým přemýšlením o běžných i skrytých věcech, událostech, situacích a procesech vůbec seznámit.
Fotogalerie Fiducia má pro své výstavy spíše nevelký prostor, přesto jsou její výstavní projekty komplexní natolik, aby přizvaného autora představily co nejvíc výstižně. V případě Jiřího Šiguta nešla galerie cestou výběru napříč jeho dílem, ale vybrala si soubor fotografií z období 2004 až 2010, které sám autor nazval Spermagramy. Pokud by si někdo nebyl jist, zda jde o to, co se mu na první dobrou vybaví, rozumí správně. Jde o jeden z mnoha autorových experimentů, kterým chtěl prozkoumat reakci lidských buněk na fotografickém papíře. Odpovědí bylo „nečekané světlo, rozjasňující záře. Odkud se bere, odkud přichází? Možná to jsou stopy po mnoha milionech ultraslabých fotonových emisí, vznikající při zániku buněk a tvořících jakési ‚reliktní‘ záření našeho vnitřního těla …“ (citace z autorova průvodního textu k výstavě).
Experiment to nebyl samoúčelný. Autor k němu dospěl po letech základního studia a zájmu o zenovou filozofii. Ve svém průvodním textu to definuje takto: „Zaujaly mne kóany, odlišné způsoby myšlení, přístupy k zobrazení ‚nezobrazitelného‘, nepojmenovatelného. … Proto mi v půlce osmdesátých let kontaminování negativu ve dlouhých expozicích s krytkou na objektivu přišlo jako naprosto přirozené.“ Zobrazit zdánlivě nezobrazitelné a učinit z něčeho pouhým okem neviditelného skutečný obrazový záznam – to byl proces a zároveň i cíl. I když vzápětí možná vyvstane otázka: Je to, co vidíme na fotografii, ve své podstatě stejné, nebo jde jen o odraz, posun či optické zkreslení skutečnosti?
Myslím, že právě přítomnost duchovního prožitku a intimní filozofie dělá fotografie Jiřího Šiguta tajemnými a zároveň i esteticky vytříbenými. Autor navíc miluje řád i náhodu, přesnost i odvahu vybočit, kontrolu i risk, a navrch také krásu a čistotu. Což to dohromady není pěkná paralela s fungováním vesmíru?
Výstava Jiřího Šiguta je precizně nainstalovaná. Fotografie jsou adjustovány v černých rámečcích a v širokých černých paspartách, takže fotografie v nich skvěle vypadá a zároveň tvoří s rámem nenásilný harmonický celek, který vynikne na bílém pozadí galerijní stěny.
Tento soubor doplňují dvě obrazovky s videosmyčkou, které ukazují spermagram v pohybu, a dále jedna velkoplošná fotografie, která je dobře vymyšlenou kontrastní protiváhou k zarámovaným fotografiím.
Výstava Jiřího Šiguta hezky zapadla do termínu oslav 25. výročí existence Fotografické galerie Fiducia. Nakonec i volba, která padla na autora žijícího a tvořícího v Ostravě, ovšem celostátně známého a ukotveného v současném českém vizuálním umění, byla šťastná. Ale je potřeba dodat, že vše, co se v prostorách galerie za poslední léta událo, bylo na vysoké úrovni, včetně dramaturgie, produkce a doprovodných tiskovin. Za to oba zakladatelé Roman Polášek a Martin Pitlach, kteří jsou zároveň jejími kurátory a mimo galerii také úspěšně etablovanými fotografy, právem obdrželi titul Osobnost české fotografie za rok 2025 za dlouhodobý přínos oboru.
*
Výstava Martiny Strakošové v Galerii Dole je druhou výstavou, která ve Fiducii probíhá současně s výstavou Jiřího Šiguta, ačkoli jedna s druhou nesouvisí, ba dokonce jsou až extrémně rozdílné. Přesto je tato rozdílnost docela zajímavá a příjemná. Výtvarný jazyk Martiny Strakošové se blíží tomu, jaký známe u dětí, které viděnou realitu značně zjednodušují. Nicméně je stále třeba mít na mysli, že autorka prošla vysokoškolským výtvarným školením, a tudíž svůj projev do jisté míry manipuluje. Svá díla úmyslně (nebo možná jen pocitově) ladí do růžových a fialových tónů a dekoruje třpytivými flitry. Náměty, soudě dle aktuální výstavy, čerpá v pohádkovém světě, který by ale mohl být jen zástěrkou pro autorčino neklidné nitro.
Výstavu – tedy obrazy, objekty, útržkovité detaily a odpadkové fragmenty – pojala jako instalaci, jako jeden celek, čímž prostor galerie stmelila a vytvořila z mnoha artefaktů na první dojem jeden jediný. Zúročila tak své studium v ateliéru Video-multimédia-performance na Fakultě umění Ostravské univerzity.
Na výstavě je patrné, že si dala záležet na každém detailu a kousku výstavní plochy. Problém vyvstane, pokud obraz nebo objekt vytrhneme z kontextu, ale nemusí to být pravidlem. Otázkou také je, zda má autorka jasný plán, kudy se hodlá ubírat a jak se dále vyvíjet. Pokud ustrne v současné poloze, může se pro ni hra na infantilitu a popkulturní sentiment stát nechtěnou a zrádnou pastí.
Jestliže ale dostojí slovům kurátora výstavy Martina Mikoláška, který v úvodním textu píše: „rukopis Martiny Strakošové je typicky nespekulativní, impulsivní a svobodný“, a dále dodává: „emoce, kýč a popkulturní fenomény se tu slévají v jeden intenzivní vizuální opus plný symbolů“, pak by se autorka na své další cestě nemusela ztratit. V konkurenci s uměleckými kolegy a jejich vážnějšími tématy společnosti a doby, a také s propracovanější technikou výrazových prostředků, to ale nebude mít snadné.
*
Jiří Šigut: Vnitřní světlo – Spermagramy z let 2004-2010. Výstava je k vidění do 31. července 2026.
Martina Strakošová: Ve stínu zámku, za hradbami srdce. Kurátor: Martin Mikulášek. Výstava potrvá do 12. srpna 2026.
