„Nedávno jsem v šuplíku našla poklad. Nahrávku, kterou David napsal a nahrál už kdysi dávno, když mu bylo kolem dvaceti let. Je v angličtině, což z ní dělá trochu jiný kousek, než na jaký jste u něj zvyklí, ale i tak je to skrznaskrz on,“ říká Marie Stypková. Podle ní už v té době měl David ve své tvorbě neuvěřitelnou vnitřní hloubku a schopnost vnímat svět v souvislostech, které nás všechny přesahují.
„V tom textu i po letech vidím silnou duchovní symboliku – je o síle, která přichází z ohně, o návratu k tvoření mraků, o doteku s kamenem jako symbolu stálosti i pokory. O hledání jakési vnitřní rovnováhy a vědomí, že jsme všichni součástí něčeho mnohem většího,“ dodala.
Když píseň v pozůstalosti objevila, rozhodně se ji zveřejnit, ale nechtěla zůstat jen u samotné nahrávky. „Měla jsem potřebu dát té písničce i obraz, vytvořit jakýsi vizuální most mezi mnou a jím. A tak jsem se odvážila vyzkoušet nejmodernější technologie a pomocí AI jsem k písni vytvořila kreslený videoklip. Chci se vám upřímně přiznat – je to moje první taková autorská práce, tvořená doslova na koleně. Nemá to nic společného s profesionálním klipem a rozhodně to tak prosím neberte. Zvolila jsem kreslenou formu. Jednak proto, že píseň vypráví o malém Indiánovi, ale hlavně proto, že pro mě bude David už navždycky i mým malým chlapcem. Chtěla jsem zkrátka vytvořit něco lidského, hravého a milého,“ píše Marie Stypková v komentáři k písní a prosí o shovívavost a o to, aby lidé v klipu nehledali umění.
„Berte ho jen jako obyčejný vzkaz od srdce, jako vzpomínku a máminu náruč převedenou do obrazu… A ještě něco: Ten motýl – babočka – ve videu je téměř totožný s tím, který za mnou lítá na zahradu každé léto po Davidově odchodu. Vždycky má stejné zbarvení, sedá si mi i dětem na ruku, laškuje a když zavolám Davide, prostě přiletí“.