Neboj, dýchej, čaruj. Sugestivní obraz člověka, jehož osud se naplnil až po jeho odchodu

Něco vám povím. Pokládám za veliké štěstí, že jsem zažil Davida Stypku. Jednoho z nejzajímavějších umělců počátku století. I když… kdo je to umělec? Jaké umění má dnes smysl? Kdo vlastně byl David Stypka? Čím víc nad Davidem přemýšlím, tím víc mi tanou na mysl nové pochybnosti a otázky. Jak moc ho známe? Dokázali jsme ho pochopit? Co se to vlastně stalo? Ani sto barevných a dobře míněných slov nemůže s jistotou definovat, jaký David Stypka skutečně byl. Svým způsobem to ilustruje i nový dokumentární film Neboj, dýchej, čaruj.

Marie Stypková, matka Davida Stypky, před první projekcí ve Frýdku-Místku. (Foto: Ales Honus)

Dan Svátek se pokusil z útržků vzpomínek širokého okruhu lidí vzkřísit obraz člověka v mnoha oblastech jeho života. Režie se vymyká konvenčním dokumentům. Film je ukázkou precizní práce s obrovským množstvím informací, komentářů a charakteristik, kterými se musel prokousat.

Svátek se obešel bez vypravěče a průvodního slova. Všechno je řečeno ústy různých postav. Fragmentární pásmo jejich vzpomínek přesto ústí k nějakému zdroji poznání.

Stypka byl nepopsatelný fenomén. Rázovitý muž a originál, který se vymyká všem škatulkám. Režisérovi se podařilo dospět k obrysu muže, který neskutečně inspiroval, i když nikomu nemazal med kolem huby. Nikomu nepochleboval a říkal pravdu, ačkoli to občas bolelo. Žádný piedestal, žádná tryzna. Prostě nepřikrášlený portrét obyčejného chlápka z Dobré u Frýdku-Místku, který se rozhodl, že změní svět. A nepovedlo by se mu to, kdyby nezačal sám u sebe.

S Ewou Farnou a sborem Permoník na Cenách Jantar. (Foto: Jiří Zerzoň)

Neboj, dýchej, čaruj se nepokouší sugerovat pocit Stypkovy výjimečnosti. Dekonstruktivní způsob vyprávění ukazuje, jak klíčová je moc přítomného okamžiku. Jak podstatný je princip hry a jak užitečný může být zdánlivý chaos, v kterém se Stypkův život nacházel.

Film se vyhýbá záludnostem vnuceného dobra. Nearanžuje realitu, ať už jí vypráví za všech otřesů oddaná životní partnerka, nebo zklamaná milenka. A to je dobře. Je na každém se rozhodnout, co na Stypkovi ohromuje více či méně. Jestli hypnotizující magický hlas, mysteriózní texty, heslovité básně nebo jeho bouřlivý životní styl. Setkání s ním je tajnosnubné, ale pamatujte, pokud je ve vaší blízkosti génius, může se přihodit cokoli.

Mám pocit, že David Stypka jednoduše nějakým obrovským nevysvětlitelným způsobem byl. A ono to úplně stačilo, aby inspiroval a naznačoval cestu. Obešel se bez uhlazených gest a marketingových sloganů. Vyjadřoval se lapidárně, někdy až na kost ohlodanými slovy, která bolí. Jindy jako šaman a ranhojič, který uzdravuje, ačkoli hluboko v sobě ukrývá temnou předzvěst zmaru. A ještě častěji svým šestým smyslem pro humor, který napoví o povaze člověka více než cokoli jiného.

Výřez z filmového plakátu.

Je to k nevíře, ale když Stypka zemřel, začali ho objevovat a postrádat i ti, kteří ho osobně neznali. Dostavil se hlad po jeho fyzické přítomnosti, po zvuku jeho hlasu a pronikavé energii jeho slov. Prostřednictvím filmu Neboj, dýchej, čaruj se opět děje něco, co už nepůjde zažít znovu. Nejde o pomyslnou rekonstrukci života a díla. Jde o sugestivní a živý obraz člověka, jehož osud se naplnil až po jeho odchodu. Očarování, které vyrazí i dech a pak ty dveře někdo přibouchne.

Genialita není totéž co moudrost. Je to dar, který přichází odjinud. David Stypka byl génius, kterého nelze zaškatulkovat, přesně definovat ani sebelíp vysvětlit. Koneckonců lásku taky nelze vysvětlit, buď je, nebo není.

Je úžasné, že pět let po svém odchodu, je David Stypka „tady“ mnohem víc než kdy dřív. To je osud géniů, kteří musí nejdřív zhasnout, aby pak mohli naplno zazářit.