Dream Factory 2026: Festival jako stále sílící obraz světa, ve kterém právě žijeme

Autor textové předlohy a zároveň režisér inscenace Facka Jiří Havelka vychází ze skutečného příběhu, který se stal na pražském náměstí I. P. Pavlova jednoho srpnového večera kolem 23. hodiny. Z blízké restaurace vyšel vnuk a jeho dědeček, který ho doprovázel na tramvaj. Vnuk byl oblečen ne úplně standardně, řešil v té době vlastní identitu, a tomu odpovídalo i jeho oblečení. Objevil se další mladík, který měl potřebu si do chlapce rýpnout. Řekl něco jako „Ty seš teda dobrej buzík“. Vnuk pokračoval v chůzi dál, ale děda to tak nenechal. Zastavil se, otočil zpět a dal mladíkovi jednu výchovnou facku. Ta spustila řetězec událostí. Z blízké uličky přiběhl kamarád toho, který si rýpnul. Romský mladík chtěl bránit svého kamaráda, strčil do seniora, ten spadl na zem, nešťastně udeřil hlavou o chodník a přivodil si smrtelné zranění. Jediná facka spustila vír událostí, který do sebe postupně vtahoval větší a větší okruh lidí. Událost všem zúčastněným zásadním způsobem proměnila život.

Z inscenace Facka. (Foto: Lukáš Horký)

Inscenace vznikala dlouho. Jiří Havelka se rok a půl scházel se členy romské rodiny i s rodinou chlapce a jeho zemřelého dědy. Probíral se spoustou dokumentů soudně projednávaného případu, ale hlavně si povídal se všemi zúčastněnými včetně romského mladíka Adriana. To všechno hrálo velmi podstatnou roli pro další vývoj příběhu, jehož jevištní ztvárnění v žánru dokumentárního dramatu nadchlo publikum závěrečného představení festivalu.

Neomalená homofobní slovní inzultace, pár facek, nešťastný náraz ramenem a nic už nikdy nebude jako dřív. Jiří Havelka modeluje scénosled událostí s důrazem na autenticitu a vývojový oblouk, od vršících se absurdností po katarzi skrze nečekanou formu odpuštění a smíření. Empatický herecký vklad všech účinkujících, výborná práce technického ansámblu pracujícího s ruchy, zvukem, projekcemi i live cinema snímáním vytvořilo mimořádně silnou atmosféru zintenzivňující divácký zážitek.

Závěrečná čtvrteční děkovačka. (Foto: Lukáš Horký)

Vraťme se však ještě o několik dní nazpět. První den festivalu jsme reflektovali zde, sobotní a nedělní program pak zde. V pondělí 25. května festival vstoupil do své druhé poloviny v Komorní scéně Aréna představením inscenace Divadla na cucky Olomouc Návrat do Remeše (přes Olomouc). Text pro jevištní adaptaci knihy francouzského filozofa a sociologa Didiera Eribona Retour à Reims z roku 2009 napsal režisér inscenace Adam Svozil. Kniha začíná návratem autora do prostředí francouzské periferie, v němž strávil své dětství a dospívání. Do Remeše se po smrti svého otce vrací jak fyzicky, tak myšlenkově: staré fotografie a konverzace s matkou mu dovolují postupně oživovat vzpomínky a mluvit o své dlouho upozaďované a potlačované sociální identitě. Pomocí důkladné práce s pamětí i sociologickou teorií líčí svůj příběh jako příběh třídního přeběhlíka (z francouzského „transfuge de classe“) a ukazuje, jak tuto zkušenost provázel dvojí stud – ten, který pociťoval jako dospívající gay v homofobním dělnickém prostředí a později jako pařížský intelektuál kvůli svému sociálnímu původu.

Z představení Návrat do Remeše (přes Olomouc). (Foto: Lukáš Horký)

Adam Svozil vytvořil základ pro dialog mezi mladým umělcem Carlym z Olomouce, který se přestěhoval do Prahy a vrátil se na chvíli do města svého dětství a mládí, a postavou Didiera Eribona. Představení zaujalo především díky výbornému hereckému výkonu Jiřího Spišáka. Hercův fascinující projev zaujal publikum od prvního okamžiku, kdy vstoupil do hracího prostoru. Spišákův partner v dialogu, Jan Lepšík měl velmi těžkou úlohu: přiblížit dnešnímu publiku problematiku sociální mobility z dělnického prostředí do takzvaného „vyššího stavu“. Důvodem je téměř úplná absence divadelních her se sociálně třídní tematikou v současném programu divadel v Česku. Režisér Svozil, který díky výpravě Pavly Kamanové, vycházející z jejího scénografického nápadu, nechal oba herce hrát na téměř svislé lezecké stěně. V textu zaujaly okamžiky, ve kterých se hra dotýkala otázek souvisejících s menšinovou sexuální identitou, s hledáním místa pro vlastní spokojený život mezi lidmi s nízkou mírou tolerance k lidské jinakosti. Řeč však byla i o dalších neméně složitých tématech: ženské tělo a jeho stárnutí pod vlivem těžké fyzické práce, sociální vyloučení dělnických vrstev atd. Návrat do Remeše (přes Olomouc patří mezi ta představení letošního festivalu, která se dotýkají složitosti světa na začátku třetího tisíciletí.

Druhé pondělní představení se odehrálo v hlavním sále Divadla loutek Ostrava. Hru britské dramatičky Niny Segal Heda Gablerová – naostro nastudoval s hereckým souborem Činoherního klubu Praha režisér Jiří Havelka. Drsná satira nahlížející na filmové řemeslo v situaci natáčení nízkorozpočtového filmu, odhalující zejména psychické zátěže vznikající při natáčení, ale i mezilidské vztahy v hereckém a filmařském mikrosvětě, se zcela jistě zařadí mezi vrcholy letošního ročníku festivalu. Vynikající herecké výkony Lucie Žáčkové, Marty Dancingerové, Romany Widenkové, Jana Hájka, Viktora Zavadila a Jana Grundmana ukázaly sílu skutečného hereckého divadla.

Z inscenace Heda Gablevová – naostro. (Foto: Lukáš Horký)

Pondělní program uzavřelo ve Staré aréně vystoupení herce Erika Všetičky v autorském monodramatu studentů a studentek JAMU Cucumis Sensus. Autorky textu Anuše Řehůřková a a Tereza Sobotková přivedly do hracího prostoru bytost z budoucnosti, herce, jehož úkolem je šlechtit a pěstovat kulturu společnosti prostřednictvím divadla. Autorky tvrdí, že divadlo je jediná forma umění, kterou nelze zachovat prostřednictvím umělé inteligence. Inscenace je podle nich futuristickým rituálem, který hledá odpověď na otázku, čí a pro koho je kultura v posthumanistickém světě. Erik Všetička dokazuje, že je všestranným hercem s velmi širokou paletou hereckých výrazových prostředků. Lehce navazuje kontakt s publikem, srší energií a přesvědčivostí. Režisérka Anuše Řehůřková ve spolupráci se scénáristkou Barborou Netopilovou a dvojicí Tomáš Švencar a Radan Valenta, která se postarala o technologickou část inscenace, připravila barevnou a poutavou podívanou, ukazující sílu divadla.

Z představení Cucumis Sensus. (Foto: Lukáš Horký)

Publikum v Komorní scéně Aréna sledovalo v prvním úterním představení zcela otevřeně pojednávající o erotice a sexu v partnerském životě z mužského i ženského úhlu pohledu. Divadlo Letí Praha totiž přivezlo inscenaci hry Láska/Argumentační cvičení izraelské dramatičky Sivan Ben Yishai v překladu Barbory Schnelle. Hráli Anna Kameníková, Karolína Vágnerová, Jakub Gottwald a Marie Kieslowski.

V rozhovoru publikovaném na webu televizní programu ČT Art se Sivan Ben Yishai ke své hře vyjádřila slovy: „Ve hře Láska/Argumentační cvičení se například objevuje téma imigrantství, protože Pepek i Olive (hlavní postavy hry) jsou imigranti. Dále tam zpochybňuji genderové role, kapitalismus, komodifikaci lásky a touhy. Hra také řeší, jaké je to být součástí patriarchátu nebo součástí systému, který vás diskriminuje. Co se týče feministického vyznění hry, zejména v závěrečné části, kdy se Olive osamostatní, je to hodně závislé na interpretaci režisérky či režiséra. Někdo zdůrazní moment empowermentu (posílení pozice, dodání odvahy apod), ale pro někoho to může být spíš bolestná lamentace o tom, jaké je to být ženou nebo osobou ztotožňující se s ženským pohlavím. Souhlasila bych tedy s tím, že tématem hry je to, co znamená být heterosexuálním párem v jedenadvacátém století. A na to se nabaluje spousta dalších otázek, nejen feministických.“

Z inscenace Láska – Argumentační cvičení. (Foto: Lukáš Horký)

Současná poněkud konzervativní společnost v České republice potřebuje takových mimořádně odvážných a nejrůznějších tabu zcela zbavených divadelních počinů více nejen proto, aby se konečně zbavila stále ještě přetrvávající patriarchálnosti a stále ještě dosti častého pohledu na ženu jako na bytost zrozenou pouze k uspokojení mužských sexuálních potřeb. Žijeme totiž ve světě, ve kterém už není důvod ke studu nad slovy penis a vagína. Čtveřice účinkujících sice v některých okamžicích hledá s mírnými rozpaky vhodná slova k tomu, jak popsat, co se děje mezi ženou a mužem, než jeden či druhý dospěje k orgasmu, ale nakonec se velmi bezprostředním a sympatickým způsobem každá z trojice žen i jediný muž mezi nimi dotknou všeho, co už poznali možná či ještě nepoznali všichni muži a ženy sedící v hledišti. Vše, co se odehrává v hracím prostoru je však nakonec nádherným obrazem krásy propojení touhy a lásky.

Druhý bod úterního programu sledovalo publikum v hlavním sále Divadla loutek Ostrava. Představení inscenace Oidipus Utopia nastudované ve spolupráci a koprodukci Činoherního studia města Ústí nad Labem a Lachende Bestien, pražské divadelní skupiny založené roku 2011, vedené režisérem Michalem Hábou a věnující se formálně inovativnímu politickému divadlu, se stalo apelem k obraně demokracie. Autor dramatického textu a zároveň režisér Michal Hába vychází ze Sofoklovy antické tragédie Oidipus Rex (Král Oidipus). Sto minut o tom, co všechno dnes ohrožuje demokracii v propojení téměř všech výrazových prostředků, které vůbec zná dnešní divadlo, přineslo úchvatnou podívanou a mimořádně silný zážitek.

Z představení Oidipus Utopia. (Foto: Lukáš Horký)

Závěr úterního programu obstaral na Alternativní scéně Divadla loutek Divadelní spolek Jedl a Prokletí domu Mannových autorské dvojice Kristýna Nebeská a Maxim Bitto. V programu k inscenaci spolek Jedl uvádí: „Inscenace o sourozencích Mannových – členech rodiny, ve které je každý tak trochu génius. Rodina tak výjimečná, že není možné žít mimo ni, protože jim nikdo není roven. A právě to je jejich osud: výlučnost, za kterou se platí, především tehdy, když svět kolem vás ztrácí rozum a Evropu zahaluje stín hitlerovského Německa.“

Z inscenace Prokletí domů Mannových. (Foto: Lukáš Horký)

Představení vévodí vrcholný herecký výkon Michaely Krylové. V trojroli sestry Klause Manna Eriky, pak herečky provokující Německo v čase Hitlerova nástupu k moci nespoutaným skandálním chováním a nakonec opatrovatelky umírajícího bezcitného otce šesti dětí spisovatele Thomase Manna Krylová herečka uchvátila publikum. Jejím hereckým partnerem v roli bratra Eriky Klause je Samuel Toman. Přesvědčivě zobrazuje bolest syna slavného spisovatele, který se marně doprošuje zájmu otce o vlastní spisovatelské pokusy. Erika i Klaus v úvodu trpí nezájmem jejich otce o zbytek rodiny. V prostřední části představení probíhá před očima diváků řetěz divokých scén ze života Eriky, v závěru přichází obrazy inspirované nuceným útěkem před smrtí v některém z vyhlazovacích táborů hitlerovského Německa v procesu genocidy židovského národa.

Jak v pondělí, tak v úterý se herci i diváci všech divadelních souborů po proběhlém denním festivalovém programu scházeli v kavárně Staré arény k neformálním besedám o všem, co koho zajímá. Ostrava v těchto dnech skutečně žila divadlem.

Středeční program zahájilo představení slovenského divadla Slzy Janka Borodáča, které založily v roce 2020 v Prešově režisérka Júlia Rázusová a divadelní manažerka Linda Durkáčová v návaznosti na ukončení činnosti Prešovského národného divadla. Nezávislé uskupení vzniklo s cílem decentralizovat umění v zemi a rozšířit tak divadelní prostor i na východ Slovenska. Název souboru satiricky odkazuje k zakladateli slovenského profesionálního divadla, představiteli tradicionalismu a uměleckému konzervativci Jánu Borodáčovi (1892–1964), který by – jak říkají zakladatelky – „tvorbu našeho spolku neschvaloval a pravděpodobně by nad ní akorát ronil slzy“. Jednou z hlavních idejí divadla je zkoumání nových perspektiv herectví v úzké režijně-herecké spolupráci. K tomu patří i specifická práce s pohybem až na pomezí fyzického divadla. Ve svých autorských projektech otevírají aktuální a ožehavá společenská témata jako nacionalismus, radikalismus, populismus či sociální nerovnost a krize rodiny.

Z představení Outcast. (Foto: Lukáš Horký)

V inscenaci Outcast režisérka Júlia Rázusová s dramaturgickou dvojicí Dáša Čiripová a Marek Turošík vychází z memoárů Stefana Zweiga Svět včerejška, v nichž Zweig zprostředkovává obraz staré Evropy a otevírá také důležité téma pacifismu, s nímž se konfrontují i současní Evropané a Evropanky. Herečky Gabriela Marcinková a Anna Jakab Rakovská v inscenaci vytvářejí deník současných Evropanek skrze své osobní příběhy, které se prolínají s dobovým svědectvím Zweiga. Otevírají témata jako generační následování, klinická deprese, vyrovnání se s rodičovstvím, korupce soudnictví při ztrátě blízké osoby, úvahy o emigraci a podobně.

Následovalo představení inscenace Můj boj/Zamilovaný muž Divadla Na zábradlí, která vznikla podle stejnojmenné knihy švédského spisovatele Karla Ove Knausgårda. Autor v ní mapuje vlastní život po rozvodu, odchodu do Švédska a nalezení nové lásky. Tvůrce inscenace přitom zaujala extrémní otevřenost, s níž nahlíží na všední život.

Z inscenace Můj boj/Zamilovaný muž. (Foto: Lukáš Horký)

„Nás nezajímalo jenom, co se odehrává s těmi postavami uvnitř románu, ale zajímalo nás taky, co to může být za člověka, který se rozhodne takhle otevřeně o sobě psát, o své rodině, o svých dětech, o manželce. Co to je za pnutí, co to je za přetlak, co to je za gesto, až vlastně takový sebetrýznivý akt,“ vysvětluje režisér Jan Mikulášek. Pro herce Miloslava Königa byla ale hlavní role spíš terapií: „Člověk prochází těmi otázkami, pak to aplikuje, přemýšlí o nich ve svém životě. Mně to přijde přínosné pro rozvoj vlastního vědomí o svém životě.“ Publikum v sále Divadla Petra Bezruče zaujal především výborný herecký výkon Miloslava Königa.

Středeční večerní představení Detox autorek Emmy Vičanové a Silvie Matejčíkové v podání studentů absolvujících herecký obor bratislavské VŠMU odehrané ve Staré aréně otevřelo téma závislostí na drogách a alkoholu. V programu k inscenaci je její motto: Po cigaretě nebo panáku vodky už to nejsi ty, ale ty plus někdo jiný. Děj je následující: Po sérii bouřlivých událostí musí Soňa, mladá neúspěšná herečka, nastoupit do rehabilitačního centra pro drogově závislé. Musí se léčit, pokusit se vrátit svůj život do normálních kolejí a vyrovnat se se svými nereálnými ideály a nenaplněnou představou okamžité slávy, kterou jí její bouřlivý životní styl znemožnil dosáhnout. Ale jak na to, když jejím jediným únikem z kruté reality jsou drogy… a Čechov?

Z představení Detox. (Foto: Lukáš Horký)

Jméno A. P. Čechova je tu proto, že Soňa se v průběhu děje několikrát ztotožňuje s Rackem (ve slovenském předkladu s Čajkou, pozn. red.). Absolvenstké představení klade velmi nepříjemné otázky: Co nám divadlo může dát a vzít? Mladí umělci a mladé umělkyně mají tendenci věřit v ideály a představovat si slávu a okamžitý úspěch. Ale jak se vyrovnat s realitou, která není tak pozitivní a krásná, jak si mysleli? Jak je možné dělat divadlo v nestabilních podmínkách? A existuje cesta ven z toxického divadelního průmyslu? Mladí nastupující slovenští umělci dokázali, že umí otevírat a uchopit témata závislostí v pastelových barvách, herecky střihově se zábavným podkladem, intertextuálně a velmi esteticky.

Závěrečný den festivalu začal dopoledne ve Staré aréně besedou se zahraničními účastníky z řad divadelních tvůrců z několika evropských zemí s tématem Kultura v regionu. Jedna z novinek, jeden z rysů nastupující dospělosti po osmnáctém ročníku. Realizační tým festivalu v čele ředitelem Tomášem Suchánkem využil příležitosti a připravil setkání zahraničních hostů s režisérem Januszem Klimszou, s vůdčí osobností festivalu Move Ostrava Janou Ryšlavou, s Hanou Volkmerovou, která promluvila o loutkářském bienále Spectaculo Interesse, se zástupci Katovic i těšínských divadelních festivalů. Lepší propagaci ostravského divadelního života, regionu a jeho kultury i provázanosti s polskými tvůrci a nositeli kultury příhraničního katovického regionu si lze těžko představit.

Z inscenace Vrahova hygiena. (Foto: Lukáš Horký)

Předposlední bod programu byl také jedním z vrcholů letošní divadelní Továrny na sny. Stejně jako s inscenací Facka, také s představením Vrahova hygiena přijelo Dejvické divadlo. Jde o adaptaci románu Amélie Nothombové, v níž je zkoumána vášeň pro absolutní pravdu, složité podoby lásky i možnosti skrýt se za slova – nebo je nechat všechno odhalit. Stárnoucí literární gigant Prétextat Tach ví, že mu zbývá jen pár týdnů života. Izolovaný, obézní, misogynní podivín, který odmítá kontakt se světem, souhlasí s poslední sérií rozhovorů. Tři novináře snadno převálcuje. Pak přichází Nina – odhodlaná a připravená. Nejde jí o otázky, ale o konfrontaci. Během jediného dne se mezi oběma postavami rozehrává souboj intelektů, v němž se mění role, motivace i hranice moci. Miroslav Krobot a Klára Melíšková ve fascinujícím dialogu ukázali to, co z obou dělá jedny z nejpřednějších mezi herci České republiky.

Letošní Dream Factory byl ročníkem hlavně velmi silně apelativním. Mezí tím, co vzkazuje festival divákům, je v první řadě vyzvání k občanské i osobní aktivitě, výzva proti lhostejnosti a poraženectví v boji o demokracii, ale také o osobní životní štěstí opírající se o štěstí ostatních lidí žijících jak uvnitř rodiny, tak v osobních partnerských vztazích nebo v osobním vztahu k vlastní osobnosti.

Nezbývá nic jiného než organizátorům a všem zúčastněným mnohonásobně poděkovat.