Ladislav Vrchovský
Činohra Slezského divadla Opava zahájila v neděli 20. září novou sezonu uvedením premiéry dvou jednoaktovek Georgese Feydeaua spojených do inscenace nazvané Frašky z manželského života v režii uměleckého šéfa opavské činohry Michala Spišáka. Jak se první premiéra sezony povedla?
Foto: Lucie Deutsch
Georges Feydeau patří mezi nejslavnější autory francouzských komedií. Jeho Brouk v hlavě, Dámský krejčí či Dáma od Maxima baví publikum na celém světě dodnes. Vedle těchto „velkých komedií“ napsal Feydeau v závěru svého tvůrčího života na přelomu 19. a 20. století i pět málo známých jednoaktových her, které do češtiny přeložil překladatel a dramaturg Roman Císař. Mezi nimi jsou i tituly Dáváme děťátku klystýr a Leona si pospíšila, které se staly základem textu opavské inscenace. Pod inscenační úpravou jsou podepsáni Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, dramaturgyní inscenace je Alžběta Matoušková. Scénu navrhl Michal Hejmovský, kostýmy Tomáš Kypta.
Feydeau ve svých jednoaktových fraškách silně ironicky až sarkasticky nahlíží na běžné situace z manželského života. Je až zarážející, jak jsou tyto banální situace dodnes běžné a známé i mezi lidmi na začátku třetího tisíciletí. Výběr dramatické předlohy lze tandemu umělecký šéf a dramaturgyně opavské činohry jen pochválit. Proč, k tomu se dostaneme později.
V první části představení před přestávkou se hraje fraška Dáváme děťátku klystýr. Tématem je nesoulad mezi manželi, jehož příčinou je Follavoinova otcovská snaha vychovávat sedmiletého syna Tota. Přitom se zároveň snaží uzavřít jako výrobce porcelánu velmi výhodný obchod, prodat armádě co nejvíce nočníků.
To je výchozí situace, do kterého po ránu vletí manželka Julie s natáčkami ve vlasech a s plným vlastním nočníkem v ruce jako tornádo, neboť ji jako matku trápí určitá zdravotní nesnáz jejich syna. A začne se odvíjet řetěz rádoby zábavných komediálních situací.
Po příchodu pana Chouillouxe, armádního nákupčího, se celková situace dále vyhrocuje. Do Follavoinovy snahy prodat příchozímu co nejvíce svého zboží zasahuje rušivě stále více a více nepříčetnější manželka a matka se synem trpícím zácpou a odmítajícím projímadlo.
Nedávno byl v médiích publikován článek o klesající schopnosti lidstva porozumět psanému textu. Dovolím si rozšíření, týkající se schopnosti vnímat umění. Divadlo je totiž specifický druh umění a zábavy zároveň. U zábavy je cílem hlavně pobavit, rozptýlit, nabídnout odpočinek, kdežto umění chce kromě toho ještě něco sdělit – myšlenku, postoj, otázku, zkušenost. Umění začíná tam, kde si lidé skrze dílo, skutečně „předávají prožitek“, nejen se baví. V této chvíli je namístě vrátit se k pochvale za výběr Feydeaua. Protože patří k autorům, jejichž schopnost pobavit byla zároveň uměním nevěnovat se jen pouhé zábavě. I když zábavy je v dnešní době hodně třeba.
Scéna Michala Hejmovského odkazuje na prostředí vyšších majetných vrstev francouzské společnosti ze začátku 20. století. Stejně tak jsou stylizovány i kostýmy Tomáše Kypty. Celkově pak výprava jako taková patří k velmi dobře zvládnutým inscenačním prvkům. O výběru hudby v programu zmínka není, ale hudba inscenace jednoznačně definuje francouzskou frašku jako takovou.
V průběhu první části před přestávkou se publikum tu méně, tu více baví podle úrovně dramaturgicko-režijní i herecké kvality. Kvalita textu je zde nezpochybnitelná. Záleží však na jeho uchopení.
Režisér Michal Spišák vede herce k jisté stylizovanosti jejich projevu. K té patří poněkud přehnanější gesta i míra afektovanosti. Hlavní dvojice manželů Follavoineových je v podání Terezy Bartošové a Daniela Volného blíže k psychologicko-realistickému herectví než ostatní, aniž by z určeného zábavného žánru příliš vybočili. Právě takové uchopení postav umožňuje práci s hlubším ponorem do příčin partnerského nesouladu, o kterých Feydeau záměrně ve všech svých jednoaktovkách píše především. K nim lze přiřadit i výkony Víta Pištěckého v roli Horáce Trucheta, Vladimíry Vokůrkové v roli paní Chouillouxové a částečně i Daniela Hrůzu, který hraje sedmiletého chlapce Tota.
Kamila Srubková v postavě služebné Rózy už je o něco více stylizovanější. Také více používá ryze vnější herecké prostředky, nicméně nejde za hranici samoúčelnosti, tedy pouhého vyrábění „srandiček“.
Richard Vokůrka v postavě pana Chouillouxe bohužel tuto hranici překračuje v přehrávání, v přílišné teatrálnosti i nadbytečného pózování, které jsou místy až kontraproduktivní.
Po ohlášení příchodu paní Chouilloxové a jejího milence pana Trucheta děj vrcholí. Závěr první frašky nebudeme prozrazovat.
Po přestávce přichází na řadu fraška Leona si pospíšila. Děj je celkem jednoduchý: Manželský pár Toudoux a Leona Toudouxová v podání dvojice Vít Pištěcký a Vladimíra Vokůrková očekává narození potomka a Leona už prožívá nastupující signály přicházejícího porodu. Služka Klementýna dostává příkaz pozvat porodní asistentku i matku prvorodičky. Hladový manžel pomáhá zvládat zesilující porodní stahy držením manželky za ruce a jejich společnou chůzí se zesíleným dýcháním těhotné po místnosti, přičemž hladově pokukuje po večeři na stole.
Po příchodu Leoniny matky paní de Champrinetové napětí houstne díky projevům nesympatií tchýně k manželovi dcery. Nebyl by to však Feydeau, kdyby i tak banální situace nebyla naprosto originálně popsána s velkým humorem.
Vskutku vrcholná zábava (zejména v textu hry) přichází poté, co se dostaví porodní asistentka paní Virtuelová (Hana Vaňková). Je to tím, jak Hana Vaňková velmi úspornými prostředky projevuje humorný nadhled a sarkasmus zcela v duchu Feydeauovy poetiky.
Když nakonec přijde i z večeře v klubu odvolaný otec nastávající rodičky pan de Champrinet (Martin Valouch) a obviní manžela své dcery z předmanželského sexu, Tudoux se brání, že jde jen o předčasný porod, větou Leona si pospíšila. Tchán jen poznamená: „Dítě po osmi měsících manželství! To se vám povedlo! Myslíte, že tomu bude někdo věřit? Nikdo nebude pochybovat, co jste prováděli předem! Už tak v celé čtvrti nechápali, jak jsem vám já, de Champrinet, mohl svěřit svou dceru!“
Pokrytectví, samolibost a velký nedostatek lidskosti a pochopení pro druhého, ale také snaha o obohacení třebas i podvodem. To jsou cíle Feydeauovy kritiky společnosti. A jsme zase u problematiky umění a zábavy. V první jednoaktovce vidí divák vnější pozlátko. V interiéru bytu majitele továrny vyrábějící porcelánová sousoší a honosné jídelní servisy přesvědčuje pan Follavoine nákupčího armády o nerozbitnosti jím vyráběných nočníků. Každý sice ví, že nerozbitný porcelán neexistuje, ale proč by armádní nákupčí nemohl něčemu takovému uvěřit? Nepřipomíná nám to něco z naší současnosti?
Nebo tchán i tchýně nejsou schopni přijmout skutečnost, že sami nevybrali manžela své dcery. Tohle přece všichni známe! Tak proč se inscenátoři snaží ozvláštňovat to hereckými šaškárnami? Neděje se to z toho důvodu, že veřejnost už ztratila schopnost bavit se dobrým a kvalitním humorem a začíná vyžadovat jistou míru nízkého vtipu i vkusu? Nemá pravdu kritik Vladimír Just svým odsudkem dnešního většinového diváka: „Ubavit se k smrti? Tohle chceme?“
Stačí jen zhlédnout nepřekonatelnou inscenaci Divadla na Vinohradech z šedesátých let, Feydeauova Brouka v hlavě v režii Václava Hudečka s vrcholným hereckým osazením v čele s nepřekonatelným Vlastimilem Brodským. Dodnes příklad nad příklady, jak inscenovat francouzskou frašku bez jakéhokoli hereckého vyrábění srandiček.
Opavská činohra nejde ve Spišákově režii Frašek z rodinného života pod laťku vkusu. Místy však vychází příliš vstříc mainstreamové poptávce po samoúčelné zábavě. I tak jsou však v představení vidět vrcholné herecké výkony Terezy Bartošové, Hany Vaňkové a Daniela Volného.
Nic na tom nemění ani klesající zábavnost celku zejména ve druhé části inscenace, což se na premiéře projevilo i v poněkud vlažném diváckém přijetí celé inscenace.
To je však problém, který může vyřešit dotažení jednotlivých situací v průběhu repríz. Frašky z rodinného života ve Slezském divadle Opava rozhodně stojí za zhlédnutí.
*
Georges Feideau: Frašky z manželského života. Režie: Michal Spišák. Překlad: Roman Císař. Dramaturgie: Alžběta Matoušková. Scéna: Michal Hejmovský. Kostýmy: Tomáš Kypta. Recenze je psaná z premiéry uvedené v neděli 20. září 2026 ve Slezském divadle v Opavě.
