Jakub Plaskura
Nedávno vlétla do svého prvního profesionálního angažmá jako svěží vítr. Ve Slezském divadle Opava se Ema Matýsková ještě ani nestačila rozkoukat a už se z ní stala Maryša. Titul bratří Mrštíků slavil už při premiéře úspěch a na prknech Slezského divadla bude k vidění i v nové sezoně. Je tedy nejvyšší čas přiblížit Emu Matýskovou v rozhovoru.
Foto: Lucie Deutsch
Kolikátou sezonu vlastně začínáte ve Slezském divadle v Opavě?
Teprve druhou. Nastoupila jsem tam minulé září, takže pořád je to pro mě všechno takové čerstvé. Vzhledem k tomu, že k nám do Slezského divadla nastupuje z konzervatoře Daniel Hrůza, mám teď pocit, že zvykat si pro změnu bude on. Už nebudu ta nejmladší. (smích)
Jste absolventkou Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, pocházíte ze Studénky. Cítíte se být regionálním hereckým produktem?
Ve Studénce jsem se narodila, ale před konzervatoří jsme se přestěhovali do Ostravy. Cítím se přesně tak. Myslím si, že Ostrava už ve mně bude navždycky zarytá. Třeba Praha mě vůbec neláká. Vždy, když jsem se se spolužáky na konzervatoři bavila na toto téma, tak jsem byla zastáncem toho, že Praha je na mě až moc velký svět. Asi momentálně nemám ani dostatečně ostré lokty na hlavní město. Třeba to někdy v mém životě nastane a řeknu si, že musím jít do sebe a rvát se, ale teď jsem ráda, že jsem tady v Opavě.
Odmalička bylo jasno, že si půjdete za profesí herečky?
Mně to tak nějak vyplynulo. Jako malá jsem dělala všechny možné umělecké obory. Tančila jsem, hrála na klavír, chodila do výtvarky. Nikdy jsem nešla jinou než uměleckou cestou. Ve správný moment mi herectví přišlo do cesty, když jsem se začala rozhodovat, kam půjdu na střední školu. Nemůžu říct, že by to byl splněný sen, ale už si nedokážu představit, že by to bylo jinak. A kdybych herečkou nebyla, určitě bych chtěla pracovat mezi lidmi. Možná by se ze mě stala učitelka.
Čemu je vaše srdce blízko v rámci divadelního světa? Je nějaký žánr, autor nebo snad konkrétní titul, na kterém si ujíždíte?
Teprve toho budu hodně objevovat. Kdybych ale měla odpovědět nyní jako velmi nezkušená herečka, řeknu, že jsou to skutečně věci jako je Maryša. Neměla jsem nikdy možnost si zkusit nějakou echt komedii, ale ani antické drama, tudíž úplně přesně nevím, kde stojím. Chci zkusit úplně všechno! Vždy mi ale byl blízký realismus.
Shodneme se na tom, že zatím vaší top sledovanou rolí je Maryša?
Určitě to tak je. Kdybych malé Emě řekla, že v tak mladém věku čerstvě po škole přede mnou přistane taková role, tak by zírala. Zajímá mě, co mi Maryša dál přinese. Bylo to hození do vody, kde jsem musela začít plavat. Je to pro mě moc hezké, že mě tato role potkala.
Maryša je slavné dílo bratří Mrštíků, se kterým jsme se všichni potkali během školních let. Vybavujete si, kdy to bylo u vás poprvé?
Podle mě to mohl být prvák na konzervatoři. Nepamatuju si základku, tam mě to asi minulo. Hned jsem se ale do toho titulu zamilovala. Prostředí českého venkova mi vždy přišlo kouzelné. Doufala jsem, že se mi někdy splní, že si Maryšu zahraju.
A teď se pomyslně kruh uzavřel. Jak to tak bývá, každá role má své věkové rozhraní, kdy do ni může herec či herečka vklouznout. Říkám si však, že v dnešní společnosti, která má do toho hutného a až demagogického patriarchátu daleko, je Maryša vlastně něco, co může být složitější pro mladou dívku uchopit, ne?
Vzhledem k tomu, jak uchopila inscenaci paní režisérka, tak mi v tom, co popisujete, šla na ruku. Snažila se soustředit na linku předávání jakéhosi generačního traumatu. Nepřenesla mě zpátky na ten typický venkov, jak vypadal kdysi. Spíš mě vpravila do situace, jaké to je, když jsme v životě do něčeho tlačeni. Jak bojovat s tím, když váš rodič má nějaké přesvědčení. Inscenace vlastně rozbíjela představu o typickém pojetí Maryši. Místy mě to i docela mrzelo.
Maryšu měla pod palcem slovenská režisérka Daša Krištofovičová. Její pojetí ve Slezském divadle je velmi současné. Vyhověly jste si?
Společnou řeč jsme musely najít. Nikdy jsem se nesnažila stavět do opozice, byť jsem asi i mohla. Čerstvě po škole jsem se právě chtěla vydat cestou toho, jak by to mělo správně být a jak by se mi to líbilo. Viděla jsem tolik krásných pojetí Maryši, která šla přesně s textem ruku v ruce. Tady jsem musela vyhrát boj sama nad sebou, protože já jsem si fakt přála takový ten venkov. Je ale skvělé, že jsem tohle musela opustit a hledala jsem jiné možnosti společně s Dašou. Bylo to něčím velmi zajímavé. Spolupráce nám nakonec fungovala a řeč jsme našly.
Když se snažíte před ostatními členy rodiny obhájit právo na štěstí, je to pro Maryšu jako stát před tribunálem. Zažila jste někdy ve vlastním životě, že byste se musela v něčem před někým obhajovat?
Sice mě konkrétní situace teď nenapadá, ale určitě jsem v takové pozici někdy byla. Už jen kvůli své profesi, která je mnohdy velmi klikatá. Když si člověk totiž zvolí tuhle cestu, tak musí kolikrát bojovat na sílu za svou věc. Je to časté přesvědčování okolí o tom, co je správné.
Mám to chápat třeba i tak, že jste musela za hereckou profesi bojovat doma? Rodiče nebyli naklonění této vaší touze?
Musela jsem někdy bojovat, ale nikdy mi neřekli něco ve smyslu, že nesmíš, nebudeš, nelíbí se nám to. Spíš viděli, že to není tak jednoduché, jak jsem si třeba mohla na začátku myslet, tím pádem o mě měli strach. To je přirozené, přáli si, abych si vybrala cestu, která je něčím jistější. Měla jsem štěstí, že mi nikdy neřekli dost.
Jak jste na Maryšu šla? Kudy k ní vedla cesta?
Byl to pro mě do jisté míry šok, kolik na té roli bylo práce, i když to bylo od začátku jasné. Musela jsem se sžívat nejen s rolí, ale i s lidmi v souboru, protože jsem tam byla v podstatě nová a hned jsem dostala takovou kládu. Něčím to bylo i peklo, ale zpětně jsem za to strašně moc ráda. Rozbíjela jsem svoje představy, jak už jsem říkala při spolupráci s režisérkou. Ona řadu scén vyškrtala a pojala Maryšu velmi obrazně. Moje cesta tak byla dosti o představivosti a uvědomění si, co všechno se musí v inscenaci nacházet, aniž by se o tom nutně hrálo.
Když jste zjistila, že se bude dělat Maryša a vy budete mít titulní roli, převládal strach?
Pamatuju si, jak jsem hleděla na to obsazení a dobrých pár minut jsem se nehýbala. Nevěřila jsem tomu a kupodivu přišlo obrovské nadšení, čemuž se teď docela divím. Jak se znám, čekala bych spíš, že se vyděsím, ale nejdřív byla radost, ten děs přišel až potom, takže první reakce? „Wow, to je boží!“
Recenze a ohlasy byly veskrze pozitivní. Sledujete a čtete hodnocení vlastních výkonů?
Čtu je. Dělám to. Myslím si, že zpětná vazba je velmi důležitá, i když je těžké rozlišit, co je adekvátní a namístě. Teď, když jsem na začátku, tak je zásadní hledat zpětnou vazbu skoro všude. Jde jen o to, jak moc se tím potom nechám ovlivnit. Po premiéře Maryši jsem byla moc potěšena. Čekala jsem, že ohlasy budou horší. Musím říct, že tím, jak je to moje první velká role po škole, tak koukám, kolik tam toho na objevování pořád je. Práce, na kterou jsem byla, dejme tomu, pyšná, přišla až po premiéře. Dostatečně jsem se uvolnila a otevřela až po premiéře, byť je to pro mě těžké přiznat, bylo to tak.
Podobné články