Výstavní sezonu Galerie Růžový salonek v Beskydském divadle Nový Jičín zahájí dvojice mladých výtvarníků Barbora Šidlová a Jakub Kurtulík. Jejich společná výstava Príbeh rytiera propojí kresby, ilustrace a skleněné objekty s otázkami, které se týkají našeho vztahu k přírodě, svobodě, paměti a vlastnímu místu ve světě. Vernisáž se uskuteční v pátek 4. září od 18 hodin.
Foto: archiv Beskydského divadla
Co se stane, když rytíř, tradiční symbol síly, moci a vítězství, narazí na něco, co nemůže jednoduše ovládnout? V příběhu Barbory Šidlové a Jakuba Kurtulíka je tím okamžikem setkání se zraněným sokolem. Událost naruší dosavadní svět hlavního hrdiny a postupně mění jeho pohled na sebe i na okolní přírodu. Z rytíře, který měl být pánem svého příběhu, se stává pozorovatel. Učí se naslouchat, vnímat křehkost a přemýšlet o tom, zda člověk skutečně potřebuje svět kolem sebe vlastnit, aby mu mohl být blízko.
Právě otázka vlastnictví přírody patří k hlavním tématům výstavy. „Výstava Barbory Šidlové a Jakuba Kurtulíka se dotýká lidské potřeby sbírat, uchovávat a přivlastňovat si živý svět a připomíná, že člověk není jeho středem, ale pouze jednou součástí sítě vztahů, v níž každé rozhodnutí zanechává stopu,“ říká kurátorka Michaela Kameníčková.
Oba autory spojuje Ostravská univerzita a zájem o vztah člověka k okolnímu světu. Každý z nich se však k tématu vydává jinou cestou.
Barbora Šidlová, rodačka z Liptovského Mikuláše, ve své tvorbě často nahlíží lidskou zkušenost perspektivou jiných živých bytostí. Zajímají ji motivy blízkosti, úniku, paměti a křehkosti. Pracuje především s ilustrací, grafikou, keramikou a fotografií.
„Príbeh rytiera je pro mě příběhem proměny a dospívání. Je o chvíli, kdy díky empatii začneme jinak přemýšlet o vztahu k přírodě i o hodnotách, na kterých jsme vyrostli,“ popisuje svůj pohled na výstavu Šidlová.
Jakub Kurtulík vychází především z vlastních vzpomínek na dětství strávené na venkově. Louky, sbírání květin nebo pozorování hmyzu se postupně proměnily v důležitou součást jeho výtvarného uvažování. Pro výstavu v Novém Jičíně vytvořil skleněné objekty, do nichž zakomponoval sušené rostliny.
I zde se setkáváme s motivem uchovávání přírody. Květina ve skleněném objektu zůstává zachována, zároveň však už není živým organismem. „Tentokrát mě zajímalo, co zůstane, když ze skleněného objektu zmizí živý organismus. Květina už neroste, přesto v sobě nese vzpomínku na život,“ říká Kurtulík.
Príbeh rytiera přitom není výstavou s jediným správným výkladem. Autoři i kurátorka nechávají příběh otevřený a dávají návštěvníkům prostor, aby si v něm našli vlastní význam. Rytíř tak může být symbolem člověka, který dospívá, učí se empatii a postupně opouští představu, že světu kolem sebe musí vládnout.
Nová výstava v Růžovém salonku tak může být pozváním nejen k setkání se současným uměním, ale také k zastavení nad zdánlivě jednoduchou otázkou: dokážeme přírodu obdivovat a být její součástí, aniž bychom ji potřebovali vlastnit?
