Milan Bátor
Nedělní recitál basbarytonisty Adama Plachetky a klavíristy Davida Švece v ostravském sále Vesmír nabídl publiku fascinující dramaturgický kontrast. Spojení duchovní hloubky Dvořákových Biblických písní s pestrým divadlem lidských charakterů Mozartových operních árií vytvořilo večer dvou diametrálně odlišných světů, který trval bezmála dvě hodiny.
Foto: Martin Kusyn
Oba protagonisté přitom na festival nepřijeli jako neznámé tváře, ale jako osobnosti s nepřehlédnutelným mezinárodním i domácím renomé. Adam Plachetka dnes patří k nejžádanějším českým pěvcům světových jevišť; jeho dlouholeté působení ve Vídeňské státní opeře, pravidelné návraty do newyorské Metropolitní opery i vystoupení na festivalu v Salzburgu z něj učinily interpreta první operní ligy, zejména v mozartovském a belcantovém repertoáru. David Švec pak představuje ideálního partnera pro komorní písňový i operní dialog. Jako šéfdirigent a vyhledávaný operní korepetitor se zkušenostmi z pražského Národního divadla, brněnské Janáčkovy opery i prestižního britského festivalu v Glyndebourne přináší ke klavíru komplexní divadelní vhled a hluboké porozumění zpěvnímu partu.
Dvořákův cyklus Biblické písně, op. 99, zkomponovaný v New Yorku na texty Bible kralické, představuje pro každého pěvce neúprosnou prověrku pokory a vnitřní konzistence. Z deseti písní sálá hluboká osobní víra, žal i naděje. Plachetka k nim přistoupil s technickou suverenitou a obdivuhodnou pěveckou kulturou. Přirozeně nejpřesvědčivěji vyzněl v polohách majestátních a hymnických – monumentální dramatický oblouk v Při řekách babylónských, vznešené Pozdvihuji oči své k horám i závěrečný triumf Zpívejte Hospodinu píseň novou měly strhující dynamický tah. V křehčích, kontemplativních pasážích první poloviny cyklu však bylo zřejmé, že dvořákovská mystika vyžaduje hlubší životní zkušenosti, jakou známe například z podání Richarda Nováka. Zde se s očekáváním zcela nepotkalo ani pojetí Davida Švece; polyfonně cítěná a barevně nuancovaná sazba Dvořákova klavírního partu zůstala zvukově plošší a Plachetka měl nad křídlem znatelný dynamicky i výrazově navrch.
Druhá polovina však přinesla radikální stylový obrat do světa vídeňského klasicismu a jevištní psychologie. V Mozartovi je Adam Plachetka jako ryba ve vodě. S lehkostí a hereckým nadhledem předvedl mistrovské přepínání mezi charaktery – od Publiovy vážnosti přes šibalského Leporella a zamilovaného Guglielma až po těžiště večera ve Figarově svatbě. V ní skladatel staví proti sobě sluhu a pána, kteří se navzdory společenskému odstupu stávají obětí stejných vášní.
Plachetka suverénně vystihl proměnu Figara od zdvořilého menuetu přecházejícího ve skryté vyhlášení boje v kavatině Se vuol ballare přes jízlivě humorné loučení s vojenským stavem v Non più andrai až po zraněnou žárlivost v Aprite un po‘ quegli occhi. Vzápětí bleskově přepnul do arogantního vzteku Hraběte Almavivy v árii Vedrò mentr’io sospiro. Pěvcovo výrazové mikrogravírování, schopnost sdělit emoci pouhým pousmáním či zvednutím obočí a precizní italská deklamace snesou nejpřísnější světová měřítka.
Na této divadelní půdě se skvěle chytil i David Švec. Jako zkušený operní dirigent nehrál pouhý doprovod, ale klavírem doslova spoluutvářel scénu a stal se Plachetkovi rovnocenným vypravěčem. Mozartovy operní výjevy navíc orámoval dvěma sólovými klavírními vstupy s velmi odlišným charakterem. Zatímco první větě Sonáty c moll, K. 457, překvapující dramatickými kontrasty, naléhavostí a téměř beethovenovským nábojem, mírně překážela občas nadbytečná pedalizace v bězích, které zněly poněkud rozmazaně, slavných Dvanáct variací na „Ah! vous dirai-je, Maman“, K. 265 zahrál Švec s odzbrojující bezprostředností a spontánní muzikalitou. Mozartovu schopnost proměnit prosté téma v pestrou hru předvedl s nakažlivou radostí a duchaplným vtipem, před nimiž drobné rytmické nepřesnosti v rychlých bězích zcela ustoupily do pozadí.
Kromě samotné hudby večer ozdobila odlehčená neformální atmosféra. Oba umělci si rozuměli beze slov, pouhým pohledem či úsměvem. Pobavily i spontánní komické momenty – třeba když Švec zahrál úvodní akord a Plachetka spustil jinou árii, načež se oba rozesmáli nad tím, že Mozart použil stejný harmonický nástup, nebo když se sólista za potlesku vytratil do zákulisí, ale ještě vykoukl ode dveří a zamával publiku na účet Švecova sóla.
Nadšené publikum si vyžádalo i přídavek a pánové velkoryse nabídli ještě tři laskominy. Po dvou mozartovských kouscích oceněných potleskem vestoje uzavřela téměř večer něžná Schubertova ukolébavka na rozloučenou. Koncert ve Vesmíru tak přinesl nejen prvotřídní pěvecké umění, ale i lidsky hřejivý a uvolněný muzikantský zážitek.
