Mimořádně silná inscenace Maryši v Opavě říká: Už dost vnuceného přebírání ženského údělu

V programu k představení režisérka tvrdí: „V našej inscenácii sa Maryša mení z realistickej dědinskej tragédie na priestorový a generačný rituál. Zaujíma ma, jako sa ženská trauma dedí, opakuje a mení svoju podobu – nie jako osobný osud jednej ženy, ale jako cyklický mechanismus, ktorý formuje celé společenstvo.“

To, co inscenaci posunuje k těm, které byly určitými milníky nejen z hlediska teatrologického, ale možná i hlavně společenského, je skutečnost, že Krištofovičová nezůstává jen u diagnózy. Nabízí i lék. Ale pojďme po pořádku.

Režisérka do titulní role obsadila absolventku Janáčkovy konzervatoře Emu Matýskovou. Lízalku hraje Kamila Srubková, Lízala Jakub Stránský. Vávra byl svěřen Dušanu Urbanovi, Francka hraje Vít Pištěcký. Do rolí Strouhala a Strouhalky jsou obsazeni Richard Vokůrka a Vladimíra Vokůrková. Fraňka hraje Daniel Volný, Buška Pavel Zavadil, Fraňkovou ztělesňuje Ivana Lebedová, Buškovou Tereza Bartošová. Do role Babičky je obsazena Hana Vaňková. Hospodského hraje Martin Valouch, v dětských rolích se střídají Filip Šafařík, Kristián Volný, Emílie Volná a Karolína Jarkulischová.

Ema Matýsková a Kamila Srubková. (Foto: Lucie Deutsch)

V první části se inscenační tým drží, s výjimkou drobných škrtů, originálního textu. Na scéně se však oproti originálu objevuje trojice Vávrových dětí. Opodstatnění toho, že vdovec Vávra má děti s sebou, když vyjde k „obchodnímu“ jednání s otcem Maryši Lízalem a smlouvání, za co je otec schopen „prodat“ svoji dceru, však zcela záměrně přijde až po přestávce. Celé první jednání je až na posun v čase vyjádřený civilním a u mladých postav příběhu naprosto současným vzhledem, velmi uctivé k jazyku, ve kterém autoři drama napsali před více sto lety, i k tradici. Nejde však o úctu k tradici folklorní, a už vůbec ne společenské, ba právě naopak.

Dušan Urban jako Vávra a Jakub Stránský jako Lízal. (Foto: Lucie Deutsch)

Režie je důsledně zaměřena na rozdíl mezi způsobem mužského a ženského jednání. Muži jsou o něco více agresívní než v tradičnějších pojetích, nicméně větší, ale úplně jiná agresivita je obsažena ve způsobu projevu, ke kterému režisérka vede představitelky ženských rolí.

Dialog mezi Maryšou a Strouhalkou z původního prvního výstupu druhého jednání je v textu pro inscenaci rozepsán pro všechny (nejen) ženské postavy, probíhá za přítomnosti Maryšiny babičky i její matky. Společenství žen je hned zpočátku představeno jako chór. A publikum bez dechu sleduje Maryšin marný boj o právo na lásku, na nezávislost. Nejde tu však o nezávislost na rodičích, či dokonce o neposlušnost, ba dokonce ani o právo nectít přikázání o milování a ctění rodičů v případě, kdy rodiče nemilují svoji dceru (což se objevilo např. ve slavné inscenaci režisérky Janky Ryšánek Schmidtové v Divadle Petra Bezruče s Pavlou Gajdošíkovou v titulní roli). Maryši Emy Matýskové jde spíše o svobodu v rozhodování s kým, proč a jak bude chtít prožít vlastní život.

Z inscenace Maryša.

V okamžiku, kdy „ženský sněm“ končí rozsáhlé konejšení Maryši v duchu „ale neplač, zvykneš si“, do děje vstupuje Maryšina matka. Lízalka ve velmi kvalitním podání Kamily Srubkové je zpočátku lítostivá sama k sobě a téměř s pláčem vypočítává, co všechno musela vytrpět a obětovat pro to, aby vychovala dceru. A ostatní ženy se pomalu stahují jako smečka šelem blíž a blíž k Maryši a její matce. Dychtivost cítit Maryšino utrpení ze všech skoro kape. A když se nakonec matka rozkřikne na svoji dceru s tím, že ji spolu s otcem donutí k svatbě s vdovcem Vávrou a ke splnění vůle rodičů, spokojeně se zase vzdálí. Už vědí, že další novicka brzy vstoupí do smečky obětí. Tato klíčová scéna inscenace scéna se dá vtělit do jednoduché věty: „My jsme trpěly, tak ty budeš trpět také. Takový je život žen, takový je náš a takový bude i tvůj osud a úděl.“

V závěru první poloviny představení na celé hrací ploše řádí v duchu taneční hudby všechny ženy i muži kromě Maryši a Vávry oblečení do současných blyštivých a třpytivých párty oděvů, a zejména ženy vypadají, jako by slavily příchod Maryši do svého klubu. Nad všemi v pozadí stojí ve stylizovaném folklorním oděvu připomínajícím lidový kroj v pozadí nehnutě manželský pár vdovce se třemi dětmi a panny, která plní vůli rodičů, i když všem včetně budoucího manžela říká ještě za svobodna „bude to život k utopení“.

Závěr prvního dějství. (Foto: Lucie Deutsch)

A tak ještě před přestávkou je vidět postupující realizace režijního záměru: Maryšina Babička je v podání Hany Vaňková ne rádoby útěchou trpcí vnučky, ale už rezignující na babičkovskou roli a rádoby nestárnoucí ženou, jejíž charakter postavy umocňuje módní úprava vlasů, ale hlavně zářící diskotékové šaty. Maryšina babička v závěrečné scéně první části křepčí snad nejvíce ze všech, ta babička, jejíž ruku nabízenou před okamžikem Maryši v gestu skoro gratulačním ještě před oddacím obřadem vnučka rázně odmítá a otočená zády k prarodičce odchází mezi ženy, které ji postupně oblékají k obřadu.

Jakub Stranský jako Lízal. (Foto: Lucie Deutsch)

To, co se odehrává po přestávce, je sice stále Maryša bratří Mrštíků, ale hlavně Maryša Daši Krištofovičové a Emy Matýskové. Text i způsob mluvy postav je jiný než v originále. Jsou dopsány repliky pro děti i některé věty u dospělých. Agresívní otec Maryši Lízal ve výborném hereckém projevu Jakuba Stránského v první části silně autoritativní a hrubě násilnický vůči své dceři ve chvílích, kdy prosí o skutečnou rodičovskou lásku a pochopení, teď sice sedí zkroušeně v hospodě nad sklenkou vína a trpně snáší posměšky okolí za to, jak prodal svoji dceru zeti, který ho žaluje za nezaplacení dohodnuté částky. Když vejde do místnosti Maryša se třemi nevlastními dětmi, u „dědečka“ se ani nezastaví.

Ema Matýsková. (Foto: Lucie Deutsch)

Ema Matýsková hraje skvěle dceru, která už nerespektuje vlastního otce. Že to je žena, která přišla o všechny sny o lásce a ideály o šťastném manželském životě, je ale z hereččina výkonu jasně viditelné. Ale zřetelné je i její vnitřní rozhodnutí. Ve chvíli, kdy ji pozdraví Francek, navrátivší se z vojenské služby, mu jen téměř obřadně podá ruku.

Režisérka a autorka úpravy textu v jedné osobě podstatně zredukovala počet postav i děj. Tím ještě více vynikne Maryšin charakter. V situaci, kdy Francek ve střídmém a soustředěném projevu Víta Pištěckého přemlouvá Maryšu, aby s ním utekla do Brna, zazní Maryšina slavná věta „Nešťastná su, ale špatná nebudu“ ne tak pro dodržení požadované společenské morálky, ale také jako věta ženy, která dala své slovo a stará se o děti, i když nejsou její.

Z inscenace Maryša. (Foto: Lucie Deutsch)

Krištofičová vyňala z textu i služku Rozáru, ne však proto, aby se služka nemohla vysmívat své paní tím, že spí s Vávrou. Rozára je pryč z toho důvodu, aby se Vávra s bejkovcem v ruce nedožadoval na Rozáře odpovědi na otázku, který muž to před chvílí odcházel z jejího domu, kdo to byl. Ne. Režie chce ukázat muže, který je pro tuto odpověď i schopen zpráskat vlastní ženu.

Rozhodující pro výpověď inscenace je však závěrečná scéna s otrávenou kávou. Vávra spí (možná po flámu) oblečen a obutý ve vysokých botách v kuchyňském koutě. Zazní píseň Karla Gotta Když muž se ženou snídá, do hracího prostoru přicházejí všechny účinkující ženy a všichni muži a každý nese hrnek v ruce. Maryša přichystala svému muži šálek kávy s jedem. V té chvíli přicházejí na snídani děti. Maryša zaskočeně odnáší mužův šálek ze stolu a prostírá dětem, ale to už má Vávra jed v těle. Přesně vystavěná scéna jasně říká: Už dost vnucených ženských údělů. Vávra umírá v klíně své ženy poté, co se snaží omluvit své chování. Pozdě. Francek je zachráněn. Ale ne pro společný život s Maryšou. Nebo že by přece jen …

Závěr inscenace. (Foto: Lucie Deutsch)

Ke dvěma vrcholným hereckým výkonům, k Maryši Emy Matýskové a Vávrovi Jakuba Stránského, je zapotřebí přičíst i výborné výkony Kamily Srubkové v roli Strouhalky, výrazný výkon Hany Vaňkové coby babičky i výkon Daniela Volného v roli Fraňka.

Opavská inscenace Maryši si pro svoje kvality říká o nominaci na nejlepší inscenaci roku v celostátním měřítku. Je to jedno z nejlepších představení, které lze v současnosti ve Slezském divadle Opava zhlédnout.

*

Maryša. Autoři: Alois a Vilém Mrštíkové. Režie: Dáša Krištofovičová. Dramaturgie: Alžběta Matoušková. Scéna: Stanislava Nerečová. Kostýmy: Veronika Vartíková. Hudba Lucia Chuťková a Tereza Zatloukalová. Pohybová spolupráce: Silvia Hudec Beláková. Recenze je psaná z premiéry uvedené v neděli 29. března 2026.