Zrcadlo ruské duše v plamenech hazardu: Ostravský Hráč potvrdil svůj triumf i s druhým obsazením

Prokofjevova operní prvotina přitom vznikala v kvasu převratné doby. Skladatel operu komponoval v letech 1915–1916 pod bezprostředním vlivem Dostojevského románu. Jeho záměrem bylo radikálně skoncovat s tradiční operní strnulostí. Původně plánovanou premiéru v Petrohradě v roce 1917 smetla ruská revoluce, světové premiéry se tak dílo dočkalo až v roce 1929 v Bruselu, a to ve francouzském překladu a značně revidované verzi z roku 1927. Partitura tehdy šokovala svou dravostí a modernismem. Ostravské nastudování ukazuje, že ani po bezmála sto letech neztratil Hráč nic ze své palčivé aktuálnosti. Problematika závislostí je i dnes jedním z klíčových témat – s tím rozdílem, že klasický hazard dnes doplnily moderní závislosti na digitálním světě, mobilech a počítačových hrách. Lidské nitro však zůstává stejně křehké a náchylné k sebedestrukci.

Inscenace stojí na několika silných pilířích. Stěžejním je hudební nastudování Marka Šedivého, které vyrůstá z hluboké, detailní znalosti nesmírně náročné partitury. Šedivý dokáže orchestr přivést k masivnímu, expresivnímu zvuku, v němž dominují disonantní postupy typické pro Prokofjevovo „motorické“ tvůrčí období. Nejdůležitějším aspektem je smysl pro rytmickou pulzaci. Celé dílo stojí a padá s matematicky přesným odhadem temp. Stačilo by o vteřinu zrychlit a nástrojové figurace a pasáže by se rozmazaly; o kousek zpomalit a inscenace ztratí svůj vnitřní tah. Šedivý tento balanc udržel s obdivuhodným přehledem a orchestru patří hluboká poklona za znamenité provedení. Nechtěl bych ty noty počítat!

Z operní inscenace Hráč. (Foto: Martin Popelář)

Režie Jiřího Nekvasila volí lehce expresivní gesto s pikantně groteskním nádechem. Hlavním hybatelem děje jsou peníze, které Nekvasil proměňuje v zrcadlo nastavené temným koutům duše. Je to varování před lží, sebeklamem, deformováním pravdy i mezilidských vztahů. Scéna Daniela Dvořáka funguje jako formativní činitel inscenace. Divákovi nabízí iluzivní zkratku a metaforickou nadsázku – stoly s ruletou se v kruhu otáčejí spolu s lidmi, jako by vše pohlcoval vír posedlosti.

Vizuální stránku nádherně dotvářejí kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové a Luďka Kellnera. Osobně se domnívám, že dámská linie se autorům povedla s výstižnějšími atributy, pánům to však také náramně sluší. Je to zkrátka pastva pro oči. Kostýmy Blanche a Bábinky kontrastují s bílými, téměř andělskými šaty Poliny. Zatímco Blanche symbolizuje čistou žádostivost a erotický archetyp a Bábinka má na hrudi šperky evokující lidské kosti (mrazivý akcent na její blížící se konec), Polininy šaty vyčnívají na ramenou do prostoru jako zárodečná, dosud nerozvinutá křídla.

Z operní inscenace Hráč. (Foto: Martin Popelář)

Pro pochopení Prokofjevova Hráče stojí za to seznámit se více s osobností skladatele, která se promítá v každém záhybu tohoto díla. Zřejmá je fascinace principem hry a současně i jakási drzá neochota k poklonkování strnulým konvencím zkažené společnosti. Prokofjev se nesnaží o psychologickou analýzu situace. Pouze naznačuje, co se děje, když člověk ztratí zábrany. A také připomíná, že láska nemusí vždy podléhat penězům, ale jde si svou vlastní cestou, která nepodléhá finančním svodům. Skladatel z Dostojevského předlohy vytěžil maximum, což se projevuje zejména v neslýchané orchestraci a gradaci třetího a čtvrtého dějství. Hudba zde dokonale ilustruje gamblera propadajícího šílenství stejně jako davovou psychózu, která je opojena jeho nevídaným hráčským triumfem.

Zajímavé je, že Alexej není v závěru libretem vykreslen jako cynický bezcitný hráč, kterému by na Polině nezáleželo. Naopak, vypadá to, že o ni stále jeví zájem a po svém pohádkovém úspěchu u stolu jí dokonce nabízí peníze. Polina je však nakonec nečekaně odmítá. Pochopí totiž krutou pravdu: Alexej už nedokáže nabídnout nic jiného než finance. Opravdovou lásku penězi nahradit nelze. Šílenou atmosféru hazardního doupěte v závěru korunuje sbor ostravské opery v legendární scéně „Dvě stě tisíc“. Jeho výkon je vrcholnou ukázkou sborového umění, z něhož doslova běhal mráz po zádech.

Alexander Kravets. (Foto: Martin Popelář)

Sobotní obsazení sólových rolí přineslo odlišné, ale neméně pozoruhodné akcenty. Alexander Kravets v roli Alexeje podal pěvecky i herecky propracovaný výkon. Dokázal adekvátně ztvárnit posedlost hrou, byť v rovině milostného citu k Polině mohl působit o něco méně přesvědčivě než jeho premiérový kolega. Polina v podání Zuzany Revai sázela především na čistě a bezpečně vedený zpěv, její herecký projev však tentokrát zůstal poněkud v pozadí za dramatickým nábojem role.

Jozef Benci obdařil roli Generála svým mohutným, barevným basem a vykreslil ho jako dokonale tragikomickou figurku, která ztrácí půdu pod nohama. Velmi dobrou figuru předvedla Lucie Hájková jako autoritativní Bábinka. Josef Moravec ztvárnil Markýze s patřičnou dávkou úlisnosti a falešné noblesy, zatímco Blanche v podání Jany Hrochové byla náležitě svůdná a lstivá a nepostrádala erotické kouzlo. Velkou pochvalu zaslouží i představitelé menších rolí – například Jiří Halama, Petr Urbánek a zejména vynikající Juraj Čiernik – kteří na jevišti rozhodně netvořili pouhé křoví, ale vdechli svým postavám jasný názor.

Z operní inscenace Hráč. (Foto: Martin Popelář)

Ostravský Hráč je ve výsledku jedinečnou příležitostí nahlédnout nejen do anatomie destruktivní lidské vášně, ale i do povahy společnosti, která staví své hodnoty na přetvářce, klamu a zbytnělém egu. Prokofjev do díla vložil nadčasový vzkaz, který v Národním divadle moravskoslezském rezonuje s nebývalou intenzitou: podívejte se na hrdiny této opery a uvidíte, kam až to člověk může dotáhnout, pokud vymění vlastní život za iluzi bohatství.

*

Hráč. Hudba Sergej Prokofjev. Režie Jiří Nekvasil. Hudební nastudování Marek Šedivý. Dramaturgie Juraj Bajús. Scéna Daniel Dvořák. Kostýmy Sylva Zimula Hanáková a Luděk Kellner. Pohybová spolupráce Michaela Dzurovčínová. Recenze je psaná z premiéry uvedené ve čtvrtek 21. května 2026 v Národním divadle moravskoslezském, Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě.

Čtěte také recenzi první premiéry ZDE.