Vabank, který Ostravě vyšel. Prokofjevův Hráč je strhující operní jízdou na plný plyn

Napsat, že uvádět Prokofjevova Hráče je risk, by bylo eufemismem. Je to interpretační i inscenační hora, na kterou si v České republice troufne málokdo. Ostrava však znovu potvrdila, že disponuje něčím, co jinde chybí: zdravou uměleckou drzostí, odvahou riskovat a především lidským a uměleckým potenciálem, který dokáže takto monstrózní partituru přetavit v ryzí divadelní zlato.

Režisér Jiří Nekvasil se nespokojil s pouhým ilustrováním Dostojevského předlohy. Provedl hlubokou, chirurgicky přesnou psychologickou sondu do temných zákoutí lidské mentality – a té ruské obzvlášť. Přetvářka, závislost a sebedestrukce zde nejsou jen tématem, ale samotným palivem jevištní akce. Postavy mají enormní dynamiku; jejich jednání, propady do osobních pekel i hysterické záchvaty jsou v každé vteřině věrohodné a mrazivě adekvátní. Hazard se v Nekvasilově pojetí stává symbolickou paletou, na níž se míchají ty nejtemnější barvy lidského charakteru.

Anna Nitrová a Luciano Mastro. (Foto: Martin Popelář)

Tato režijní vize našla dokonalého partnera ve scénografii Daniela Dvořáka (ve výtvarné spolupráci se synem Maxem Dvořákem). Co dějství, to vizuální šok a originální koncept. Scéně dominují létající výtahy a obrovská, nadživotní kola rulety, která se během točení hrozivě naklánějí a pohybují nahoru a dolů, jako by drtila vše, co jim vstoupí do cesty. Absolutním vrcholem inscenace je samotná scéna hry. Nápad posadit krupiéry na imitace tenisových umpirových židlí, odkud s chladným nadhledem sledují lidské hemžení pod sebou, je geniální zkratkou.

Iluzi dekadentní vysoké společnosti, která tancuje na okraji propasti, dotvářejí nádherné kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové a Luďka Kellnera. Drží si dobový kolorit, ale jsou prošpikovány barevnými metaforami a zvrácenou elegancí. Vše navíc drží v neustálém dramatickém napětí skvěle koordinovaná pohybová spolupráce Michaely Dzurovčínové a instinktivně přesná dramaturgie Juraje Bajúse. Obrovským benefitem je, že i přes technicky náročné přestavby mezi dějstvími neztrácí večer tempo. Má to spád, švih a žádná hluchá místa.

Pěvecké obsazení je kapitolou samou o sobě. To, co v roli Alexeje předvedl domácí tenorista Luciano Mastro, byl bez nadsázky jeden z jeho životních výkonů. Role klade na interpreta až nelidské nároky, ale Mastro ji ovládl s naprostou suverenitou. Pěvecky doslova exceloval – jeho intonace byla neochvějná, dynamická škála explozivní a citové spektrum, které ze sebe dokázal vydat, bralo dech. Herecky byl skutečným králem jeviště; každý výraz a každé gesto propadání se do hráčského šílenství byly dotažené do detailu.

Pěvecky jistým a zkušeným výkonem kontroval Martin Gurbaľ v roli Generála, který zářil především v tragikomických situacích, kdy se jeho postava hroutí pod tíhou proher svéhlavé Bábinky. V dynamických vrcholech by mu sice občas slušela o něco větší razance, ale jeho kreace byla divadelně velmi přesvědčivá.

Zjevením večera pro mě byla Anna Nitrová jako Polina. Že disponuje mimořádným hereckým talentem, se ví, ale zde předvedla totální divadelní transformaci. Přesně vykrouženým pohybem, mimikou a gesty dokázala rozehrát psychologické drama nejvyšší intenzity. Její výkon navíc korunovala naprosto precizní a nádherná deklamace ruštiny. Její hlas odrážel veškeré valéry postavy – od aristokratické znuděnosti až po vnitřní přerod v ženu, která odmítne obětovat své srdce a osobní svobodu někomu, kdo propadne mamonu.

Stanislava Jirků (v zelených šatech). (Foto: Martin Popelář)

Skvěle sekundovali i ostatní: rtuťovitá a energická Bábinka v podání Stanislavy Jirků je nejbizarnější postavou inscenace. Její podání má vše, co je zapotřebí, aby ožila iluze protivné stařeny, kterou si téměř všichni s respektem předcházejí, ale ve skutečnosti jí v hloubi duše nenávidí.

Svou pozornost si přirozeně vezme i elegantně úlisný Markýz Ramana Hasymaua či britsky rezervovaný Mr. Astley Pavla Divína. I menší figury, které ztvárnili Roman Vlkovič, Petr Dvořák, Sergej Zubkevič a především mnohostranně talentovaný Jonáš Slovák, byly naplněny životem a srozumitelným názorem. A když v závěru nastoupil sbor a spustil svou vybičovanou, rytmicky skandovanou scénu, diváky to doslova přišpendlilo do sedadel.

Z operní inscenace Hráč. (Foto: Martin Popelář)

Hrdinou večera, kterému patří zdvořilá poklona, je ovšem orchestr NDM pod vedením šéfdirigenta Marka Šedivého. Prokofjevova partitura je minové pole plné krkolomných instrumentálních sól, zběsilých figurací, makabrózních souzvuků a ostrých rytmických střihů. Něco tak spektakulárního, kuriózního a jedinečného ostravské divadlo a jeho publikum už dlouho neslyšelo. Žestě zněly patřičně zlověstně, burácely jako o život, ale přitom nikdy nekryly zpěváky. Šedivý udržel neuvěřitelný tah, volil dravá tempa a s entuziasmem vedl hráče od prvního do posledního taktu. Gentlemanskou tečkou za jeho strhujícím výkonem pak bylo dojemné gesto během děkovačky, kdy celou svou svázanou kytici rozebral a postupně rozdal dámám dolů do orchestriště. Gesto, které jen potvrdilo mimořádnou chemii, jež v Ostravě aktuálně mezi šéfdirigentem a souborem panuje.

Zatímco první dvě dějství slouží jako mistrná expozice a přehlídka vizuálních nápadů, třetí a čtvrté dějství jsou divokou jízdou na plný plyn. Gradace příběhu je tak zběsilá, že občas zapomenete dýchat. Mám i jedno nezávazné doporučení: pokud dílo neznáte, nečtěte si libreto dopředu. Rozuzlení celé zápletky je skutečně nečekané.

Luciano Mastro. (Foto: Martin Popelář)

Peníze v ostravském Hráči létají vzduchem, vozí se v nákupním košíku, ale padají i na projekčním plátně do bezedné, temné hladové jámy, která připomíná černou díru. Je to trefná evokace lidské duše chycené do pasti materiálního šílenství. Potvrzení, že hazardní závislost není jen touha po bohatství, ale i hluboká psychologická diagnóza. Ostravská inscenace je však důkazem, že lidská svoboda má nevyčíslitelnou hodnotu. Tohle představení stojí za to vidět. Riskněte to. Kupte si lístek a vsaďte na ostravského Hráče. Je to čistá výhra.

*

Hráč. Hudba Sergej Prokofjev. Režie Jiří Nekvasil. Hudební nastudování Marek Šedivý. Dramaturgie Juraj Bajús. Scéna Daniel Dvořák. Kostýmy Sylva Zimula Hanáková a Luděk Kellner. Pohybová spolupráce Michaela Dzurovčínová. Recenze je psaná z premiéry uvedené ve čtvrtek 21. května 2026 v Národním divadle moravskoslezském, Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě.