Julie Goetz vydává album o naději z míst, kde se nedá dýchat. Album doprovází klip ke skladbě Zatopená šachta


Jednou z nejvýraznějších podob jejího světa je Zatopená šachta. Skladba se vrací k období po Juliině příchodu do Ostravy, kde v letech 2020 až 2022 působila v Divadle Petra Bezruče. Po prudké průtrži mračen ji začaly pronásledovat obrazy podzemních jeskyní plných černé vody. Až později zjistila, že ostravské doly se po skončení těžby skutečně zaplavují podzemní a dešťovou vodou. „Sílu, kterou jsem tehdy ještě neměla k dispozici, jsem si napsala do téhle písně. Vyčarovala ji z černý vody,“ říká Julie o skladbě, která nevypráví o beznaději, ale právě o síle, která se z ní nakonec dokázala vynořit.

Klip ke skladbě se natáčel v Hornickém muzeu na Dole Landek, na Frýdlantských mostech a v areálu Vítkovic. Domeček pro klip vytvořila scénografka Tereza Gsöllhoferová na půdě divadla Pomezí. Po boku Julie Goetz se ve videu objevuje její spolužák z JAMU Ondřej Kokorský, styling měla na starosti Eva Kubienová. Režisérem a kameramanem klipu je František Plzák.

Non Te Audio je deska hluboké proměny. „Je o hledání a nalézání hlasu. Přes všechny strachy, přes všechny překážky a bolesti. Vším, co jsem kdy udělala, jsem hledala svůj hlas,“ říká Julie Goetz. „To, co jsem celý život potřebovala říct, teď zní nahlas a svobodně.“ Na albu zpívá česky, polsky, francouzsky, anglicky i vlastním vymyšleným jazykem. Jazyk tu není stylizace, ale způsob, jak unést různé vrstvy sdělení: někdy přímo, jindy přes obraz, zaříkání nebo cizí řeč.

Na výsledné podobě nahrávky se výrazně podílel hudební skladatel a producent Ivan Acher, s nímž se Julie potkala při práci v divadle. „Hledala jsem člověka, který mi je pomůže z téhle patternové klece osvobodit a zároveň jim vdechne lehkost a muzikantskou krásu. Takového člověka jsem našla právě v Ivanu Acherovi,“ říká autorka, která dlouhodobě propojuje herectví s živou hudbou na scénách Divadla Komedie, Nové scény Národního divadla nebo divadel ABC a Rokoko.

Deska vznikala ve studiích Černá kuchyně v Hrádku nad Nisou, v SiONu na Střížkově a ve studiu Davida Kollera na Smíchově, další hlasy se nahrávaly také v Paříži, po pokojích, parcích, zahradách i barech. Výsledkem je nahrávka, která z bolesti, lásky, paměti i fantazie staví hudbu schopnou mluvit i za hranice vlastního příběhu.