Berenika Ovčáčková
Foto: Aleš Honus
Výstava se nachází v 1. patře v místnosti, která původně sloužila jako cechovna – kontrolní místo pro převzetí a po šichtě pak odevzdání hornických identifikačních známek. Rozměrově, jak to v běžném průmyslovém provozu chodí, jde o poměrně rozlehlou prostoru, vyprázdněnou, a proto syrovou, pouze doplněnou o výstavní panely. Původní kachličkové obložení obvodových zdí včetně původních oken a okenních rámů bylo zachováno.
Výstava Simony Ticháčkové. (Foto: Aleš Honus)
Velkoformátové obrazy, které zde autorka prezentuje, do tohoto prostoru velmi hezky zapadly, tedy neztratily se v něm. Ale nejde samozřejmě jen o plošný rozměr. Vystavená díla vyvažují toto užitkové sanitární prostředí svým obsahem – náměty ženských hrdinek. Došlo zde nakonec k efektu, který možná ani sama autorka neměla v úmyslu. Text k výstavě mimo jiné totiž praví, že „autorka pracuje s tradičním ženským archetypem femme fatale, který ve své malbě zbavuje stereotypních významů a znovu jej čte optikou dnešní zkušenosti. Tyto figury nepůsobí jako objekty pohledu, ale subjekty vlastního příběhu. Autorka skrze ně tematizuje otázky identity, moci, tělesnosti a svobody, přičemž zdůrazňuje emancipovaný rozměr ženské existence.“
S jistým, ale zas ne tolik vzdáleným odstupem k výše uvedené citaci spatřuji v zobrazených ženských figurách příběhy, které by se mnohem víc mohly identifikovat s místem, kde jsou momentálně prezentovány. Jde samozřejmě o mou ryze soukromou interpretaci, ale nedá mi to, abych se nevcítila do situace žen, jejichž synové, snoubenci i manželé pracovali v dole. I kdyby autorka měla na mysli mytologické nebo historické narativy, které se pokusila ve svých obrazech vyjádřit, díky místu jejich vystavení získala navrch ještě další narativ: prostý a lidský, přestože na plátně může působit až příliš okázale nebo teatrálně. Sžíravý strach o život blízkého a nutnost snášet jeho tíhu den za dnem si určitou míru nadsázky a velebení zaslouží. Za emancipovaný rozměr ženské existence totiž můžeme považovat nejen odhodlání obětovat se, ale též nést břímě života se vztyčenou hlavou a pevnou vůlí.
Obraz Svobodná žena (vlevo). (Foto: Aleš Honus)
Pokud se však opět vrátím k citovanému úryvku z kurátorskému textu, tak alespoň na dvou obrazech najdeme onu zmiňovanou femme fatale. Zejména obraz s názvem Svobodná žena (2025, akryl na plátně, 220 x 190 cm) má zřejmě zobrazovat (majoritní, či minoritní?) představu tohoto typu ženy. Ať se snažím sebevíc, vidím v něm spíš autorizovaný fotoportrét filmové hvězdy, popové divy nebo modelky. Sice v jiném kontextu, v jiné době a kultuře, přesto neodbytně připomíná „prchavé záběry“ žen z obrazů Roye Lichtensteina, zachycené v banální situaci a často i v souvislosti s bezvýznamným výrokem v přimalované bublině. Pojetí mladé malířky je civilnější, ale také i poněkud záhadnější, a sice v tom, zda jde o kritiku povrchnosti a obdivu k sobě samému, nebo naopak jen o prosté vzdání holdu chladné kráse prostřednictvím štětce a palety. Buď jak buď je tento obraz ve srovnání s ostatními příliš aranžovaný.
Ostatní obrazy jsou z mého pohledu daleko komplexnější co do vnitřního prožitku autorky a jejího sdělení směrem k divákovi. A jsou též ve své výpovědi mnohovrstevnatější a všestrannější. Lze proto s nimi spřádat jiné příběhy, než sama autorka uvádí na svých popiskách, a nechat volný průběh vlastním asociacím – viz. ta má o ženách horníků na Dole Michal.
Výstava Simony Ticháčkové. (Foto: Aleš Honus)
Vystavené obrazy spojuje doba vzniku a tedy i stejný malířský rukopis a výběr barev, které se pohybují mezi bílou, modrou a červenou a jejich vzájemným mísením. Celkově výstava vyznívá velmi dobře a uvědoměle a rovněž vykazuje profesionální přístup. Je dokladem, že se autorka nebojí velkých formátů a že by díky způsobu, jakým pracuje se štětcem, obstála i v případě monumentálních nástěnných maleb.
Název výstavy – Slyším sirény – je současně tajemný a poetický. Znovu a naposled se mezi obrazy odehrává možné drama žen, den za dnem čekajících na své muže, pro něž siréna nebyla, bohužel, dobrým znamením. Co vedlo malířku Simonu Ticháčkovou k výběru tohoto názvu, lze jen spekulovat. Jelikož se jedná o sirény s malým „s“, je pravděpodobné, že příběh hornických žen by tou skutečnou inspirací nakonce být mohl.
*
Simona Ticháčková: Slyším sirény. Kurátor: Daniel Balabán. Cechovna Dolu Michal, Ostrava-Michálkovic. Výstava je i vidění do 30. června 2026.
