Lukáš Kowala
Většinou nevážně, ale s občasnými ponory i do vážnějších poloh otevřel režisér Janusz Klimsza novou divadelní sezonu ostravského komorního divadla Studia G. Zpověď masochisty z pera třineckého rodáka Romana Sikory zprvu baví, humor se však rychle vyčerpává. V závěru sice dochází k poměrně originálnímu vyústění, kdy místo vytouženého a zaslouženého požitku z utrpení se hlavní hrdina dostává do jakéhosi stavu nechtěné nirvány, kterou mu jeho pachtění přineslo, jenže ani výtečný herec, jakým Robert Finta bezesporu je, nedokáže diváky vyhodit ze sedla, přestože se to koňskými hřbety jen hemží.
Foto: Maxim Bajza
Dramaturg Studia G Antonín Dvořák Zpovědí masochisty zdánlivě naskakuje na podobně vytyčenou linii, kterou ve Studiu G nastolil již Tomáš Vůjtek v Péčku, které poukázalo na české prvenství v oblasti pornoprůmyslu. Nyní si tvůrčí tým bere na paškál masochismus, ovšem nejen ve svém erotickém kontextu. Autorská komedie dramatika Romana Sikory byla poprvé inscenovaná v roce 2011 v pražském Švandově divadle. Nyní s odstupem patnácti let zamířila do ostravského Studia G. V komedii byly aktualizovány reálie, což se projevilo zejména v tom, že nejzdatnějším trýznitelem hlavní postavy již není Miroslav Kalousek, ale antropomorfní vodňanské kuře s mluvou a dikcí Andreje Babiše.
Zcela jasně vymezit žánrové zařazení komedie není jednoduché. Několik cyklicky se opakujících dobrých gagů se prolíná se satirou, která však není natolik ostrá, aby měla rázný dopad, a spíše se rozmělňuje v místy i prvoplánové komice (sny o domině). Co však prvoplánové není, je použitý jazyk. Postavy své dialogy deformuji, obracejí slovosled, opakují výpovědi. Jestli má však tato jazyková anomálie poukázat na svébytnost BDMS komunity, podtrhnout jinakost, či byl autorův záměr zcela odlišný, není z výsledného celku zřejmé. S jazykovou odlišností se totiž v celém kontextu hry dále nepracuje. Nicméně základní pointa hry vystavěné na celoživotním hledání nekonečného zdroje utrpení je velmi zajímavá.
Vyprávění pana M. přináší vlastně prostinký příběh, který graduje až ve svém závěru. Pan M. (Robert Finta) je od svého raného dětství masochistou a jen pomyšlení na utrpení a bolest (fyzickou či duševní) ho činí šťastným. Jenže submisívně nastavený svět, jakož i jeho první láska Janinka (Elen Kratochvílová), mu nechce dopřát žádnou slast. Okolí ho nechce zmlátit ani v převleku za smrdícího bezdomovce v tramvaji, a pochopení pro něj nemají ani neonacisté, ke kterým se vetře se zamotanou arafatkou kolem krku. Jednoho dne se však panu M. zjeví antropomorfní kůň (Miroslava Georgievová), symbolizující v BDMS ponížení a submisivitu, a tento hřebeček dá panu M. dobrou radu. Pouze koňská dřina vede k naplnění tužeb. A tak pan M. dostává práci v korporátu, kde šéfem je antropomorfní kuře z Vodňan à la Andrej Babiš (Vladislav Georgiev). Plat se snižuje, denně odpracované hodiny se zvyšují a pan M. si libuje…
Režisér Janusz Klimsza dokázal zdatně propojit scény hrdinova snění i bdění. Masochista pan M. rámuje svou zpověď přímo do mikrofonu před diváky, zatímco scénky ožívají a dějí se přímo na jevišti. Pan M. však do líčení života ze své vlastní perspektivy zapojuje i své nenaplněné sny jakož i naplněné životní patálie. Ovšem sled gagů se začíná točit v kruhu, opakování unavuje a oživením je vlastně až finální vyústění.
Absolutní hodnota utrpení je vylíčená na konferenci v Singapuru, kde se přijíždějí předvést největší dříči celého světa. Klimsza událost pojal jako soutěžní reality show, sledovanou novináři celého světa, kdy postupně odpadávají jednotliví „stachanovci“ a zůstávají pouze dříči z východu – Bulhar, Číňan a Čech (Pan M.). Nicméně satira, která mohla být skvěle zacílená na pracovní vykořisťování a obchod s levnou prací se i zde utápí v přemíře gagů. Číňan (Jakub Georgiev) – stroj na práci, soustředěný na výkon bez emocí a pohnutek – a Čech (Pan M.) poháněný slastí z utrpení jsou finalisty. Která z motivací dotáhne svého aspiranta do vítězného cíle? A nevede největší bolest a utrpení spíše k opačnému protipólu, tedy k nechtěné radosti a štěstí?
Potěšením je veskrze čistá scéna. Důmyslně jsou využity velké nákupní vozíky, ve kterých se vozí šéf korporátu, ale po převrácení dnem vzhůru slouží jako stroje na pásovou výrobu. Na prázdném jevišti se tím více mohli realizovat herci a vytvářet tak domnělý i skutečný svět pana M.
K výslednému dojmu přispěla i oděvní výtvarnice Marcela Lysáčková, která ve zkratce dokázala divákovi představit svět BDMS, ale zároveň nesklouzla k přemrštěné lacinosti. Samozřejmostí však byly uniformy policistů, latexový kostým dominy či maska koně.
O hudební doprovod na jevišti se na premiéře postaral Tomáš Rossi, který hrou na klávesy přímo doprovázel herce a do představení se zapojoval i herecky. Nejviditelněji ve scéně, kdy se pan M. objevuje na koncertě skinheadů a Rossi s dalšími herci zpívá nechvalně známý song kapely Orlík Bílý jezdec. Myšlenka propojení české skinheadské scény s komunitou BDSM skýtá netušené možnosti, kam až by se hra mohla ubírat. Bohužel zde však nebyla zcela vytěžena a podobně jako mnohé další zapadla v následujících skečích.
Se svou rolí si však velmi dobře poradil představitel titulní postavy Robert Finta, kmenový herec Národního divadla moravskoslezského. Svým roztěkaným pohybem dokázal zaplnit prostor prázdného jeviště. Hercův mluvený projev je gejzírem hbitě po sobě jdoucích dialogů i monologů, podtrhnutých výraznou artikulací a zejména bohatou gestikulací. Poznávacím znamením Finty je však výrazná práce s mimikou, která nalézá své opodstatnění zejména ve scénách, kdy masochista nalézá požitek z utrpení.
Ale ani ostatní herci nestáli v ústraní. Nejvýraznější byli kmenoví herci Studia G Miroslava Georgievová a Vladislav Georgiev. Georgievová s maskou koně, ale i v roli dominy či odborářky, dokázala svižně proplouvat mezi rolemi, Georgiev zase s klidem ve svém výrazu a soustředěným projevem dokázal perfektně karikovat kuře s vlastnostmi korporátního mocipána. Ale i Jakub Georgiev a Elen Kratochvílová potvrdili, že na scénu komorního divadla patří, byť v inscenaci dostali jen minimální prostor.
Přestože se kruh masochistovy touhy po absolutní bolesti nakonec celkem nevyzpytatelně uzavřel, zůstává neuspokojivý pocit, že se z tématu nevytěžilo více, než bylo možné. Na několika dobře vypointovaných scénkách se jen složitě staví celá inscenace, byť s autorsky originálním námětem.
Přesto byl dle mého názoru rozpačitý vstup Studia G do nové sezony odměněn dlouhotrvajícím potleskem diváků, který si mohl poslechnout i samotný autor Roman Sikora, jenž byl vyvolán režisérem Klimszou i na jeviště.
*
Zpověď masochisty. Autor Roman Sikora. Režie Janusz Klimsza. Dramaturg Antonín Dvořák. Výtvarná spolupráce Marcela Lysáčková. Hudební spolupráce Tomáš Rossi. Recenze je psaná z premiéry uvedené Studiem G v Ostravě v pátek 18. září 2026.
