Polská scéna Těšínského divadla uspořádala Veselku, nepřipravený český divák se však v přemíře symbolů může ztratit

Přestože jsem na premiéru přicházel s určitými rozpaky, zda je těžkopádné a symbolické Wesele opravdu tím, co by mohlo zarezonovat u těšínských diváků, svými zdařilými a nenápadnými úpravami mě režisér a umělecký šéf Kokotek dokázal přesvědčit o opaku. Nicméně český divák nechť se ozbrojí alespoň elementárními znalostmi polské historie.

Ponor do polské historie může začít… Českému divákovi je nutné připomenout, že Wesele (Veselka) Stanisława Wyspiańského z roku 1901 není jen společenská hra ze svatební hostiny. Samotné svatební veselí se stalo pouze dramatickým prostorem pro postavy, které se staly nositeli symbolických motivů s prorockými přesahy. Veškeré toto podhoubí dalo možnost vzniknout jednomu ze základních textů moderní polské kultury.

Děj se odehrává během svatby básníka, jenž je prototypem polského rádoby intelektuála, s venkovskou a trochu prostinkou dívkou, zastupující polské sedláky. Wyspiański představuje dva od sebe poměrně velmi vzdálené pohledy na polskou budoucnost. Obě polské skupiny, ať již z řad inteligence, či venkova, vidí svou budoucnost odlišně. Inteligence projevuje svůj patriotismus spíše nabroušeným perem a vznosnými řečmi, venkované se zase již více či méně přizpůsobují každodenní realitě pod křídly mocností, jež je okupují. V době konání veselky již Polsko více než sto let nenalezneme na světové mapě, jelikož si je světové mocnosti rozdělily na tři nesouměrně velké kousky. Městská inteligence se považuje za nositelku národní kultury. Pro Poláky proto svatební veselí postupně získává mnohem širší, národní význam. Ožívají zapomenuté národnostní touhy, patriotismus se povznáší z popela a prostřednictvím symbolismu se Wyspiański odvolává k velikánům polské historie a křísí rovněž romantické tendence Adama Mickiewicze a konkrétně jeho mesianistickou linii (která ve velmi zjednodušeném výkladu razí heslo, že prostřednictvím polského utrpení dojde ke znovuzrození a spáse celé Evropy).

Zásadní je, že postavy nejsou schopny překonat propast mezi společenskými vrstvami ani proměnit vlastenecké řeči v čin. Do realistické svatby vstupují přízraky historických postav a symbolických bytostí, které jednotlivým hrdinům připomínají jejich národní minulost a nenaplněné sny. Nejslavnějším motivem je „zlatý roh“, symbol výzvy k národnímu povstání, který je nakonec ztracen – a s ním přichází další promarněná příležitost. Ve zjednodušené zkratce, „Wesele“ je dramatem o Polsku, které touží po svobodě, ale nedokáže se sjednotit a jednat.

Dramatik Wyspiański byl rovněž i brilantním výtvarným umělcem. To ostatně můžeme spatřit i v jeho postavách, které jsou vylíčeny silně vizuálním způsobem. Mnohé z postav, zejména zhmotnělé přízraky, které vystupují v druhé půli textu, jakoby sestoupily z monumentálních obrazů Jana Matejky, nejslavnějšího polského malíře 19. století. Zhmotňují se tak před námi např. postava královského šaška z 16. století Stańczyka nebo postava starce – věštce polského národa Vernyhory.

+ 6

Režisérovi Bogdanu Kokotkovi se podařilo vytvořit poměrně kompaktní dílo, plné archetypálních postav, prosycené magickou a místy až depresivně vyznívající atmosférou se světélkem naděje v samotném závěru. Uceleně dobrý dojem z právě viděného kazí bohužel úvodní scéna, kde probíhá svatební veselí s nepřehledným rejem postav, halfplaybackovou hudbou, doplněnou jedním muzikantem, hrajícím na různé nástroje, otáčivým kruhovým jevištěm, kde dialogy herců zanikají v tomto chaotickém mumraji. Tuto úvodní scénu si bohužel Kokotek nepohlídal, ale později, když se začíná stále více hrát na temnější strunu, se inscenace dostává do správného tempa a začíná ta pravá vizuální pastva pro oči, plná symbolistních motivů ale i expresivního jednání postav.

Rámcem celého příběhu jsou hosté svatební veselice. V prvé řadě jsou jimi zejména samotní diváci, kteří už při příchodu do divadla dostanou od herců svatební stužky v polských červenobílých barvách. Další svatební hosté, již v podobě konkrétních postav, postupně vcházejí na jeviště. Polská veselka na vsi se tak postupně stává prostorem, kde se již mírně ovínění a unavení hosté stávají zajatci přebujelé imaginace, plné symbolů a abstrakce. Na scénu se postupně dostávají i přízraky, ať už reálné postavy z polské historie, či přeludy beroucí na sebe lidskou podobu. Můžou být výplodem opilecké mysli hostů, jakož i zhmotněným snem či večerním oparem, který brzo zmizí.

Co je bezesporu výhrou, to je výprava inscenace. Jak o scénu, tak i o kostýmy se zasloužil Krzysztof Małachowski. Jednoduchá scéna, kde se přesně uprostřed nachází otáčivé jeviště, na němž sedí muzikant, skýtá možnost upřednostnit či upozadit mumraj svatebního veselí, ovšem vždy tak, aby se nevytratil úplně. Po levé i pravé straně jeviště se nachází kontury dveří, herci tak můžou vcházet jak z obou stran jeviště nebo můžou na jeviště vystoupat po schůdcích z hlediště. Všude kolem se nachází otepi slámy, jako předzvěst oživeného slaměného přízraku.

Samotný text Wyspiańského je silně vizuální, čtenář si snadno vyobrazí jak hosty samotné veselky ve svých selských krojích, ale ještě více je to patrné u personifikovaných postav či přízraků z daleké historie, které jsou vykresleny autorem dokonale, ale přesto zde zůstává velký prostor pro kreativitu inscenačního týmu. Małachowski navrhl kostýmy, které nejsou muzeální kopií oděvů z přelomu 19. a 20. století, ale pracuje s jejich archetypálními znaky. Kostýmy jsou tak na jednu stranu signifikantní a zároveň svými pestrými barvami podtrhují symbolické vyznění postav. Nevěsta (Aneta Krupa) má na sobě pestrobarevný kroj, s vysokým květovaným čepcem, ženich (Maksymilian Wicher) zase ve shodě s předlohou má na klobouku dlouhé paví péro, básník, symbol městské inteligence (Marcin Kaleta) se objevuje ve výstředním tmavě fialovém obleku a královský šašek ve svém sytě červeném kostýmu s rolničkami (Grzegorz Widera) jakoby vypadl z obrazu Jana Matejky.

Hudba Zbigniewa Siwka je sice příjemným odlehčením, kdy si u ní divák může v nejvypjatějších scénách odpočinout, nicméně právě v úvodní scéně se stává rovněž i rušivým elementem. Herecké dialogy na premiéře se s hudebními vstupy často překrývaly, divák si pak neměl možnost vychutnat jedno ani druhé. Věřím však, že se tento nešvar s dalšími reprízami odstraní. Naopak velmi příjemně se dívalo na hudební vstup herečky Małgorzaty Pikus, která se v roli personifikované otepi slámy skvěle doplňovala v dialozích s dalšími herci.

V jednotlivých hereckých úlohách se na jevišti vystřídá nejen celý herecký soubor Polské scény, ale potažmo i celá řada hostujících herců i neherců. Zcela rozumím, že režisér potřeboval dostat na jeviště co nejvíce lidí, nechtíc se však tímto odkrylo poměrně různorodé herectví, někde více stylizované, jinde realističtěji pojaté, celkově však působící nesourodě. Nicméně stále platí, že o stálý herecký soubor se Polská scéna Těšínského divadla může opřít.

Velmi vyzrálý herecký výkon v roli hospodáře podal Tomasz Kłaptocz. Dokázal si uhájit zprvu nenápadně a později stále výrazněji svou pozici hostitele svatby. Zejména ve scéně, následující po setkání s národním věštcem Vernyhorou, kdy líčí své manželce bezprostřední pocity z tohoto setkání, dokáže Kłaptocz diváky postupně strhnout až na hranici jakési kolektivní vlastenecké extáze, kdy už vyřčená slova přestávají být pouze součástí dramatu, ale rezonují přímo v sále. Není proto divu, že jeho výstup vyústil ve spontánní potlesk diváků. Hercův projev postupně sílí, ztvárňuje naprosté zaujetí své postavy pro věc vlasti. Počínání Kłaptocze na scéně je radost sledovat a těžko se z jeho postavy spouštějí oči.

Velmi dobře si se svou rolí nevěsty poradila také Aneta Krupa. Zapomeňte na hloupoučkou a naivní nevěstu z filmu Andrzeje Wajdy. Krupa pojala svou nevěstu jako postavu, která se znenadání ocitá uprostřed událostí, které sice přesahují její vlastní svět, ale svým půvabem, mládím a bezprostředností se dostává do centra dění. Herečka není v souboru dlouho, ale již po několikáté ukázala, že se s ní musí počítat.

Na velmi malém prostoru se dokázali prosadit také mnozí další herci. V precizně zvládnuté roli židovského děvčete Ráchel se poprvé na jevišti Těšínského divadla objevila herečka Angelika Galica. Naopak klasickou oporou divadla je již zmíněná Małgorzata Pikus, jež si zahrála obživlou otep slámy. Vytvořila tak bytost veskrze magickou, ale i znepokojivou.

Marcin Kaleta si v roli básníka vystačil se svým úsporným herectvím, zcela realistickým provedením a předvedl tak jeden z nejautentičtějších výkonů. Výraznou šíři a  proměnlivost hereckého rejstříku musel prokázat Grzegorz Widera, jenž vytvořil tři protikladné postavy – úlisného žida, důstojného královského šaška a zrádného hejtmana. V nezvyklé roli intelektuála – redaktora se objevil herec Kamil Mularz, známější spíše z komických poloh, ovšem i zde prokázal svůj um. Takhle bych mohl pokračovat dále, ovšem není zde prostor zabývat se všemi herci.

V závěrečné scéně nalézá děvčátko zlatý roh – symbol toho, že dojde k povstání a Polsko se opět navrátí na mapu světa. Scéna, kterou přináší režisér a kterou v předloze nenajdete.

Na začátku mohl mít mnohý z diváků pochybnosti, jestli existuje důvod k inscenování této těžkopádné hry se silnými nacionálními motivy. Ovšem v závěru, kdy přišli Polské scéně Těšínského divadla poděkovat a popřát mnohé osobnosti svázané s kulturou, pod písemnou záštitou prezidentů Polska i ČR, je třeba si uvědomit, že 75 divadelních sezon v minoritním jazyku není samozřejmostí. Plně si to uvědomili i diváci, kteří, a mnozí se slzami v očích, odměnili činovníky Těšínského divadla neustávajícím potleskem. I my přejeme Polské scéně Těšínského divadla mnoho zdaru a ještě více spokojených diváků.

*

Wesele. Autor Stanisław Wyspiański. Režie a úprava textu Bogdan Kokotek. Scéna a kostýmy Krzysztof Małachowski. Hudba Zbigniew Siwek. Recenze je psaná z premiéry uvedené Polskou scénou Těšínského divadla v Českém Těšíně v sobotu 12. září 2026.