Foto: Martin Kusyn
Jsou představení, z nichž odcházíte lehce pobaveni, a pak jsou večery, které vás zasáhnou s nečekanou intimitou. Když usednete do komorního prostoru ostravského Divadla 12, jste protagonistům tak blízko, že slyšíte každý jejich nádech. V určité chvíli vás během sledování muzikálu Celkem všední dny (Ordinary Days) amerického autora Adama Gwona napadne tichá, kradmá myšlenka: Sedím v divadle se správným člověkem? A kráčíme životem správnou cestou? Právě v tom tkví nejsilnější kouzlo tohoto díla – nekompromisně nastavuje zrcadlo našemu vlastnímu prožívání, partnerství a schopnosti unést tíhu všedních dní.
Expozice: Muzikálový komorní klenot na ostravské scéně
Adam Gwon patří k nejpozoruhodnějším osobnostem současného hudebního divadla. Časopis The Dramatist ho zařadil mezi padesátku talentů, které stojí za to sledovat, deník The New York Times vyzdvihuje jeho kultivované písně s jemnou něhou a jeho díla byla uvedena na šesti kontinentech. Gwon je držitelem prestižních ocenění Richard Rodgers Award či Fred Ebb Award. Celkem všední dny slavily úspěch v londýnském West Endu i na newyorské Off-Broadwayi a představují moderní komorní muzikál v jeho nejčistší podobě: bez zbytečného patosu, s ironií, humorem, ale i s jemnou existenciální hloubkou.
Národní divadlo moravskoslezské má pro tento typ repertoáru ideální zázemí. Režisér Marek David, který od sezony 2026/2027 působí jako interní režisér souboru muzikálu NDM, navázal na svou citlivou práci s komorním prostorem (známou z jeho oceňovaných ostravských projektů i operních režií). Společně se scénografem/tvůrcem kostýmů Markem Cpinem a dramaturgyní a překladatelkou Hanou Novákovou vytvořili inscenaci, která dokonale souzní s tepem velkoměsta i křehkostí lidské samoty.
Muzeum vnitřních světů
Davidova režijní koncepce se opírá o propracovaný klíč. Část děje se odehrává v Metropolitním muzeu umění, tvůrci však prostor nepředvádějí jako doslovnou kulisu. Vytvořili náznakové „muzeum zevnitř“. Exponáty tvoří fragmenty textů, citace, obrazy, a především autentické deníčky postav, které při studiu rolí sepsali sami herci. Tento tvůrčí vklad, otištěný v programové brožuře, dává inscenaci milou autenticitu – herci nevytvářejí vnější figurky, ale otevírají své vlastní vnitřní zkoumání.
Scénografie renomovaného Marka Cpina je příkladem mistrovského minimalismu, velmi příbuzného jeho rukopisu například v olomoucké Evitě. Dominantním prvkem je světelný geometrický rám zavěšený nad pódiem. Tato konstrukce nezůstává statická – pohybuje se mezi vzduchem a podlahou, čímž různě krájí a proměňuje proporce hracího prostoru. Jednou visí vysoko jako chladná architektura newyorského mrakodrapu či strop muzea, jindy klesá a téměř svírá postavy v klaustrofobním rámci stísněného bytu.
Světelný design precizně pracuje s náladami: chladný ledově modrý tón městského odcizení střídá pulzující, signální sytá červeň, která vizuálně zhmotňuje hysterii, spěch a nervní napětí, aby posléze ustoupila měkkému hřejivému podsvícení vzpomínek.
Čtyři osudy v New Yorku: Od jiskřivé komiky k hluboké katarzi
Inscenace stojí na čtyřech naprosto odlišných individualitách. Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto charaktery k sobě nemohou najít cestu – a právě tento kontrast je zdrojem fascinujícího divadelního napětí i vtipu.
Nejzábavnější postavou je bezesporu Deb. Na první premiéře ji v pátek ztvárnila Veronika Bartošová, která je obrovský herecký a komediální talent s přímočarým tahem na publikum. Její zvídavé pohledy, bezprostřední glosování situací, odvaha a hravá drzost dávají celému představení krásný šmrnc. Výtečně ztvárňuje dívku s obrovskými ideály, která se však potýká s pochybnostmi, neboť neví, jak svých cílů dosáhnout. Pěvecky Bartošová zazářila naprostou suverenitou, čistým tónem a příkladným frázováním. Do budoucna lze doporučit ještě větší dynamickou odvahu a expresivnější muzikálový drajv místo občasné sázky na jistotu.
Jejím partnerem je Warren v podání Jakuba Bagina. Bagin vystihl nejen zdánlivou naivitu své postavy, ale především její skrytou, nikým nehledanou moudrost. Warren sice působí jako podivín žijící ve vlastním impresionistickém světě a krmící kočky pochybným umělcům, Bagin z něj však činí vnímavého pozorovatele života. Jeho glosy mají čistě filozofický rozměr. Je to výsostná obhajoba lidské jinakosti – nikoli jako slabosti, ale jako jedinečného daru. Bagin je pohybově velmi disponovaný, pěvecky přesvědčivý a výborný týmový hráč. Okamžik, kdy jeho Warren Deb přizná svou homosexuální orientaci, je jedním z důležitých momentů inscenace. Snímá jakýkoli falešný romantický nános a otevírá prostor pro čisté lidské přátelství a bezpodmínečné přijetí člověka takového, jaký je.
Druhý pár tvoří Claire a Jason, jejichž vztah prochází čím dál silnější erozí. Veronika Prášil Gidová v roli Claire plně zúročila svůj dramatický naturel a širokou výrazovou škálu. Do role se položila s maximální emocionalitou a expresivitou. Bylo znát, jak hluboce prožívá trauma své hrdinky – ztrátu manžela při tragédii 11. září. Tato její bezpodmínečná citová investice sice místy vedla k drobným záchvěvům intonační pěvecké stability, jde však o detail ve srovnání se intenzitou jejího prožitku. Její závěrečné sólové číslo S tebou stát (I’ll Be Here) vhánělo slzy do očí a představovalo emocionální vrchol večera.
Skutečným triumfem páteční premiéry byl Adam Živnůstka v roli Jasona. Živnůstka předvedl jeden ze svých životních výkonů, bezesporu to nejlepší, co dosud na jevišti ukázal. Zvládl nesmírně náročný part intelektuála toužícího po obyčejném štěstí s obdivuhodnou střídmostí. Žádná velká vnější gesta – hrál úspornou mimikou, pronikavými pohledy a dokonalým načasováním. Pěvecky podal naprosto suverénní výkon srovnatelný se světovými parametry: dokonalá intonace, kultivované frázování a hluboký prožitek z něj činí ústřední oporu inscenace v podobě, jak ji vidělo premiérové publikum.
Slovní mistrovství a klavírní maraton
Pozornost si bezesporu zaslouží překlad Hany Novákové. Převést moderní konverzační muzikál do současné češtiny, která se dobře poslouchá i zpívá, je mistrovská disciplína. Nováková pracuje s češtinou s obrovským citem pro přirozenou dikci a frázování. Vtipné dialogy v sálech muzea (nedorozumění kolem záměny Moneta a Maneta) i hluboce dojemné verše v písni Claire plynou zcela samozřejmě a flexibilně.
Srdcem celé inscenace je však klavírní doprovod Michaely Kadlecové. Sedět v hledišti, poslouchat a občas jí sledovat během hry byla pro každého (nejen) muzikanta čirá radost. Pětaosmdesát minut v kuse, bez jediné vteřiny oddechu, bylo důkazem, jak mimořádně obtížnou polystylovou partituru nese klavíristka na svých bedrech. Kadlecová hrála s neuvěřitelnou rytmickou jiskrou, švihem, dynamickou plasticitou a muzikantskou oddaností. Pro sólisty byla bezpečnou skálou a dýchala s každým jejich slovem. Její výkon na hranici interpretačních možností si zaslouží nejhlubší poklonu. Zde je nezbytné vyzdvihnout také hudební nastudování Marka Prášila, které citlivě a zkušeně zohlednilo veškeré stylové vrstvy hudby tohoto muzikálu. V Gwonově partituře se moderní sondheimovské hudební divadlo a civilní písničkářství přirozeně potkává s neoklasicistním minimalismem, barevným impresionismem a lehkým švihem městského akustického popu a jazzu. Všechny aspekty se podařilo protagonistům vystihnout přesvědčivě.
Déšť papírků
Když se v závěru snese z výšin jeviště déšť barevných papírků a pokryje podlahu Divadla 12, přichází očistná katarze. Prach a popel dávných ztrát se proměňuje v pestrobarevný symbol naděje. Celkem všední dny v Národním divadle moravskoslezském nejsou jen skvěle zazpívaným a perfektně zahraným muzikálem. Jsou zábavnou, hlubokou, lidsky hřejivou a očistnou lázní, ze které divák odchází s pocitem, že i v těch nejobyčejnějších dnech stojí za to žít a milovat.
*
Celkem všední dny. Hudba a text: Adam Gwon. Překlad a dramaturgyně: Hana Nováková. Režie: Marek David. Hudební nastudování: Marek Prášil. Scéna a kostýmy: Marek Cpin. Klavírní doprovod u první premiéry: Michaela Kadlecová. Recenze je psaná z první premiéry uvedené v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě na scéně Divadla 12.
Podobné články








