Klasické drama bratří Mrštíků patří k základním dílům české dramatiky. V inscenaci Slezského divadla v Opavě hledá režisérka Daša Krištofovičová za tragédií Maryši také tlak rodinných vztahů, společenských norem a tradic. V rozhovoru přibližuje svůj přístup ke známé látce, spolupráci s opavským souborem i témata, která přesahují příběh hlavní hrdinky.
Foto: Zdenka Bodnárová
Jaká byla vaše cesta k divadlu a režii?
Divadlu se věnuji téměř dvacet let. Začínala jsem scénografií a postupně jsem se dostala k režii. První režijní zkušenost pro mě představovala inscenace Etogramy vycházející z příběhu lásky mých prarodičů, který jsem sama napsala. Původně mě ani nenapadlo, že bych ji mohla také režírovat. Nakonec jsem se do toho pustila. Bylo to přibližně v roce 2014. Vedle režie a scénografie se věnuji také live cinema performativní animaci, při níž pomocí projekce vytvářím obrazy v reálném čase, například na transparentních plátnech nebo na budovách.
K režii Maryši ve Slezském divadle v Opavě vás přizval Michal Spišák. Co rozhodlo o tom, že jste nabídku přijala?
Michal mě oslovil s konkrétním titulem, byla jsem za to velmi ráda, protože mi, aniž by to předem věděl, nabídl hru, o které jsem už delší dobu přemýšlela. Na samotné hře mě zaujalo, že její postavy nejsou jednoznačně dobré nebo špatné. Jsou to lidé v konkrétních životních situacích, kterým můžeme rozumět, i když s jejich jednáním nemusíme souhlasit. Každá postava má své důvody a vlastní představu o tom, co je správné. Do jejich rozhodování však vstupují tradice, rodinné vztahy a očekávání okolí. Právě střet individuálních představ s těmito tlaky může vést k tragédii.
Maryša se na českých jevištích objevuje už po generace. Jak jste hledala vlastní přístup k tak známé látce?
Měla jsem poměrně konkrétní představu o tom, jak chci příběh vyprávět a jaký význam mu dát. Po několika přečteních mi bylo jasné, že se chci věnovat tématu ženského generačního traumatu. Tomu jsem přizpůsobila i text hry. Přistoupila jsem k několika úpravám, například text Strouhalky jsem rozdělila mezi více žen, abych ve scéně, v níž přesvědčují Maryšu ke sňatku, zdůraznila myšlenku „my jsme to přežily, ty musíš taky“. Naopak v závěru jsem vyškrtla postavu Rozáry, abych akcentovala Maryšinu osamělost v manželství. Díky těmto změnám přibylo v inscenaci mnoho menších postav, což nám umožnilo vytvářet davové, „komunitní“ scény, v nichž jsme mohli rozvíjet různé charaktery a jejich vzájemné vztahy v rámci vesnického společenství.
Z inscenace Maryša. (Foto: Lucie Deutsch)
Ve vašem pojetí není Maryšin osud pouze důsledkem jednání několika jednotlivců, ale také prostředí, které jejich rozhodnutí umožňuje. Kdo podle vás nese za její tragédii největší odpovědnost?
Nemyslím si, že lze ukázat na jediného viníka. Nejde jen o rodiče nebo konkrétního muže, ale o celé prostředí, v němž postavy žijí, a o tradice a představy, které určují, co se považuje za správné a přijatelné. Důležití jsou i lidé kolem, kteří takové uspořádání přijímají a považují ho za normální. Často obhajují způsob života, který sami znají, aniž by si uvědomovali, jaké důsledky mohou jejich rozhodnutí mít pro druhé.
Člověk vyrůstá v určitém prostředí a přebírá představy o tom, jak se má chovat a jakou roli má zastávat. Důležité je začít o těchto vzorcích přemýšlet a uvědomit si, že ne všechno, co považujeme za samozřejmé, musíme automaticky přijímat. V Maryše mě zajímá právě otázka, zda je možné tento kruh přerušit a neopakovat zkušenosti předchozích generací.
Inscenace vedle herecké práce využívá také pohybovou a vizuální složku. Jak jste hledala propojení jednotlivých prostředků?
Chtěla jsem, aby jednotlivé složky nebyly jen doplňkem hereckého příběhu, ale společně vytvářely jeden celek. Důležitá byla spolupráce celého inscenačního týmu. Vzhledem k tématu inscenace jsem byla ráda, že je tým čistě ženský. Ať už se jednalo o dramaturgii (Alžběta Matoušková), scénografii (Stanislava Nerečová), kostýmy (Veronika Vartíková), hudbu (Lucia Chuťková) či choreografii (Silvia Beláková), každá z nich odvedla vynikající práci. Jejich jednotlivé tvůrčí přístupy fungují nejen samostatně, ale také se navzájem skvěle doplňují. Příjemně mě překvapila spolupráce s baletním souborem, jelikož jeho členové v inscenaci nejen tančí, ale zastávají také herecké role.
Z inscenace Maryša. (Foto: Lucie Deutsch)
Jak se vám pracovalo se souborem Slezského divadla v Opavě?
Soubor vnímám jako silný a vážím si toho, jak se jeho členové zapojovali do práce. Někteří museli zkoušet věci, které pro ně nebyly obvyklé, a vystoupit ze své komfortní zóny. Je to pochopitelné, protože Maryša je velmi známá hra, která se často inscenuje. Někteří herci už v jiných inscenacích Maryši účinkovali (dokonce i v několika) a vstupovali tak do procesu s vlastní představou o tom, jak by inscenace měla vypadat. Postupně však přijali mou představu a koncepci a všechno do sebe začalo zapadat.
Co pro vás bylo během zkoušení nejnáročnější?
Během zkoušení jsem měla chvíle, kdy jsem pochybovala, jestli se nám podaří všechno propojit tak, jak jsem si představovala. Bylo náročné najít výsledný tvar a sladit jednotlivé složky inscenace. O to větší radost jsem měla, když jsem viděla, že do sebe na jevišti začínají zapadat a celek funguje.
Z inscenace Maryša. (Foto: Lucie Deutsch)
Co byste si přála, aby si diváci z inscenace odnesli?
Byla bych ráda, kdyby se zamysleli nad tradicemi, které přebíráme, a nebáli se je zpochybňovat. Chci, aby si diváci odnesli především jedno: Když je někomu ubližováno, nesmíme mlčet ani se schovávat za zažité pořádky.
Mezigenerační paměť a rodinné vztahy jsou témata, která se objevují i ve vaší další tvorbě. Přitahují vás dlouhodobě?
Ano, zajímá mě vztah jednotlivce k tradici a situace, kdy se člověk dostává do konfliktu s tím, co od něj očekává okolí. Myslím, že právě v tom spočívá i nadčasovost těchto témat. Přestože se společnost proměňuje, stále si předáváme určité vzorce chování a představy o tom, jak bychom měli žít. Důležité jsou pro mě také rodinné vztahy a to, jak se zkušenosti předchozích generací promítají do života těch následujících.
Rozhovor byl veden ve slovenštině a přeložen do češtiny.
