„Užijte si fajny koncert.“ Nový šéfdirigent Janáčkovy filharmonie Raiskin vsadil na kontrast a špičkovou souhru

Nahrávka z inauguračních koncertů bude dalším střípkem do mozaiky, jejíž výsledným tvarem by měly být záznamy všech patnácti symfonií Dmitrije Šostakoviče. Vydáno je již album se Šestou a Devátou symfonií, které se setkalo s velmi příznivým ohlasem zahraniční kritiky. Novinkou je CD se Symfonií č.10 a nyní bude následovat Symfonie č. 15.

Brahmsův Houslový koncert a Symfonie č. 15 Dmitrije Šostakoviče – to byly pilíře, na nichž byla vystavěna dramaturgie obou inauguračních koncertů. Dvě vrcholná třičtvrtěhodinová díla rozdělila koncert na dvě rovnoměrné poloviny.

Brahmsův Houslový koncert je prubířským kamenem pro každého houslistu a patří k nejnáročnějším a nejuznávanějším dílům houslového repertoáru. Dirigentu Hansi von Bülowovi se připisuje bonmot, že nejde o koncert pro housle, ale „proti houslím“. Narážel tím na mimořádné nároky sólového partu i symfonický charakter skladby, v níž se sólista stává rovnocenným partnerem orchestru. Šostakovičova Patnáctá symfonie je zase plná citací, sól a ponurých a pokřivených chorálů a karikatur. Je temně sarkastická, klade otázky a přináší výzvy. Končí zajímavě v tichu.

Šéfdirigent JFO Daniel Raiskin k programu uvedl: „Zářijové koncerty jsou pro mě nejen vstupem do nové role šéfdirigenta a uměleckého ředitele, ale také pokračováním vztahu, který jsme s orchestrem v uplynulých letech postupně budovali. Brahmsův Houslový koncert je bezpochyby jedním z klenotů evropské hudební tradice, zatímco Šostakovičova Patnáctá symfonie představuje pozoruhodné završení skladatelovy tvorby a shrnuje jeho jedinečný hudební jazyk i mistrovství skrytých významů. Tato dvě kontrastní díla zároveň ukazují výrazovou šíři, kterou chceme společně s Janáčkovou filharmonií dále rozvíjet,“ A v závěru své řeči početnému publiku v češtině popřál: „Užijte si fajny, skvělý koncert“.

+ 11

Jelikož Brahms nebyl houslista, dlouho váhal, zda napsat houslový koncert. Když se k tomuto kroku v roce 1878 odhodlal, pomáhal mu jeho přítel – houslista Joseph Joachim, kterému koncert také věnoval. Joachim také v roce 1879 zajistil premiéru v lipském Gewandhausu – mimochodem pod taktovkou samotného Johannese Brahmse.

Již Beethoven ve svém jediném houslovém koncertě D dur z roku 1806 obohatil žánr efektního virtuózního koncertu o prvek symfonické hloubky a dramatu. Brahms na tuto lini navázal a převzal i tóninu D dur. Ta je totiž houslím příznivá. Díky souznějícím prázdným strunám činí houslovou hru průraznější a zářivější. Brahmsovým záměrem nebylo složit virtuózní koncert jako Beethoven nebo Mendelssohn, ale dílo, v němž jsou sólista a orchestr úzce propojeni až propleteni. Místo virtuozity a sólistické exhibice jde o provázání jednotlivých složek. Důležitá je naprostá souhra dirigenta, sólisty i orchestrálních hráčů. V tomto je Brahmsův koncert poněkud nevděčný, neboť technická a přednesová náročnost je vrcholná, ovšem exhibiční nikoliv, což také v minulosti vedlo k nechuti některých sólistů tento Brahmsův opus hrát.

Nejen proto publikum ve ztichlém vyprodaném koncertním sále JFO s napětím očekávalo, jak se sólistka Alena Baeeva společně s JFO pod taktovkou Daniela Raiskina s touto nelehkou úlohou vypořádá.
Už první věta představuje výzvu. Se svou délkou přes 20 minut je nejdelší větou celého koncertu. Je dokonce delší, než následující dvě věty dohromady, ty mají jen 17 minut. Velmi originální časové rozvržení.
Úvodní orchestrální část představuje všechna tři témata: lyrické první téma, tajemné druhé a tečkované třetí téma, převzaté z maďarské lidové hudby. Housle do tohoto hudebního proudu vstupují o mnoho později, nejprve jako jeho součást (převážně akordy a arpeggia) a teprve potom přednesou dlouho očekávané lyrické téma.

Energické syrrytmické struktury smyčců měly tu správnou dravost a patřičně houslistku uvedly. Bylo úchvatné sledovat, jak si sólistka dává načas s konci frází a orchestr vyčkává a doprovází ji nádherným pianissimem. Daniel Raiskin vhodně volil dynamiku orchestru tak, aby sólistku nepřekryla, ale zároveň ji podpořila. Dynamika a agogika jsou hlavními elementy hudebního přediva. Významnou součástí jsou však i unisonové předěly, které jsou velmi choulostivé na intonaci. Zadumané části se střídají s energickými a virtuózními. Je třeba vyzdvihnout nádherný plný zvuk orchestru v celém plenéru jeho zvukových možností, který je možno během první věty obdivovat několikrát. Daniel Raiskin však zároveň dokáže orchestr vést až k nadpozemským pianissimům. Vždy po sólových vstupech končících v pianu se orchestr vynořuje z ničeho, z bezčasí, z ticha.

V průběhu věty se housle čas od času podřizují, doprovázejí témata smyčců a dechových nástrojů a teprve později, když hrají rytmicky akcentované maďarské téma, se začínají vzpírat a velkými skoky se pokoušejí orchestr zkrotit. Souboj trvá až do kadence.
 Pro Brahmsův koncert napsalo kadence mnoho skladatelů. Alena Baeva však většinou hraje kadenci Josepha Joachima – která vznikla v přímé spolupráci s Brahmsem. Vypráví se, že Joachim napsal čtyři verze této kadence. Ta, kterou Alena Baeva zahrála na koncertě, je z nich nejdelší.

Bylo strhující sledovat, jak Baeva tuto kadenci, které se věnuje už mnoho let, interpretovala. S naprostou lehkostí zvládla mimořádné technické obtíže a zároveň dokázala udržet napětí a vytvořit oblouk od začátku až do konce. Jakoby nehrála něco, co se naučila, ale právě prozkoumávala dobrodružnou cestu, po které vedla posluchače a nedala jim vydechnout. V jemných pasážích jakoby se její smyčec ani nedotýkal strun. Tato lehkost patří mezi největší devízy hry Aleny Baevy.

Rozjímavé druhé větě vévodilo sólo pro hoboj přednesené dokonale barevně a kultivovaně. Také dřevěná sekce orchestru ladila a vynikala kompaktním zvukem. Sólistka v této větě prokázala svou schopnost na housle „zpívat“. Raiskinovi se podařilo orchestr přivést k nádherným zvukovým barvám pomocí dynamických odstínů, které sahaly od nejjemnějšího pianissima až po mohutné forte.

Strhující závěrečná věta s nadpisem Allegro giocoso, ma non troppo vivace (veselé allegro, ale ne příliš živě) je maďarským rondem. Divoká, svěží hudba s efektním rytmizovaným hlavním tématem má obrovský spád. Gradace pomocí krácení motivu, naostřené tečkované rytmy, téma v terciích, oktávách, pasáže, dvojhmaty, virtuozita.. Svěžest z této věty přímo tryská a tvoří kýžený kontrast k předchozímu hudebnímu dění. .

Sólistka zde opět přesvědčila o svých kvalitách a virtuozitě, která je jí zcela přirozená a prezentovaná s naprostou lehkostí. Pozoruhodné byly také barevné odstíny, které dokázala vytvořit na spodní struně g. Proměnlivé formy přítomnosti sólových houslí v tomto specifickém koncertu, ať už se zcela ponořily do zvuku orchestru, nebo z něj naopak vypluly se svým brilantním zvukem, byly přesně tím, co Brahms zamýšlel.

Velmi se vydařil také závěr koncertu. Dirigent i sólistka navzdory blížícímu se závěrečnému forte ještě jednou dynamiku zcela utlumili. Mohutné závěrečné akordy tak vynikly o to více a způsobily bouřlivé ovace publika.

*

Symfonii č. 15 napsal Dmitrij Šostakovič v roce 1971, tedy čtyři roky před smrtí v ohromném zápalu a odříkání, již hodně nemocný. Symfonie měla premiéru v roce 1972 v Moskvě pod taktovkou jeho syna Maxima. V roce 1975 tento velký skladatel zemřel a zanechal po sobě tímto dílem záhadu svého života i skladatelské tvorby.

V této poslední symfonii lze rozpoznat významné motivy z komponistovy minulosti – z Předehry k Vilému Tellovi, z oper Richarda Wagnera Valkýra, Soumrak bohů a Tristan a Isolda, jakož i z Šostakovičových vlastních děl, zejména z jeho symfonií č. 11 a č. 7 (Leningradské). Šostakovič navíc používá své osobní motto, které se objevuje v mnoha jeho dílech – akronym „DSCH“, který odkazuje na písmena v jeho jméně.

Šostakovičova poslední symfonie je důstojným završením významného symfonického díla – rozsáhlejšího než dílo jakéhokoli jiného velkého skladatele posledních 200 let. Po dvou rozsáhlých písňových symfoniích se vrací k čistě instrumentální hudbě; orchestr, který zde nasazuje, není – až na početnou skupinu bicích nástrojů – nijak zvlášť velký a je využíván uvážlivě. Dílo je až geometricky přísně uspořádáno. Formu tvoří dvě rozsáhlejší a pomalejší patnáctiminutové sudé věty (druhá a čtvrtá) a dvě věty liché (první a třetí), což jsou rychlá scherza o polovinu kratší, než věty sudé. Třetí věta je dokonce o polovinu kratší, než první.

Sudé věty působí zdrženlivě a zamyšleně. Řada posluchačů, mezi nimiž jsou i někteří, kteří skladatele znali, v této hudbě rozpoznává rozloučení, ba dokonce meditaci o smrtelnosti. 
Toto dílo bylo Šostakovičovou poslední symfonií a už mu nezbývalo mnoho času. Podrobnosti z Šostakovičova životopisu tento pohled na symfonii jednoznačně nepotvrzují. Je však pravda, že skladatel měl již nějakou dobu špatný zdravotní stav, když začal na tomto díle pracovat. V polovině 60. let se u něj rozvinulo srdeční onemocnění, které mu ubíralo energii, a krátce nato začal trpět dětskou obrnou, což mu ztěžovalo chůzi a dokonce i psaní. V roce 1970 však fyzioterapie a léky jeho příznaky výrazně zmírnily a on znovu nabyl důvěru ve svou schopnost pracovat. V této nadějné náladě složil na jaře a v létě roku 1971 svou 15. symfonii.

V souladu s tím někteří kritici v této skladbě, zejména v první větě, rozpoznali hravý tón. Šostakovič nikdy nepotvrdil ani ponurý, ani veselý výklad své poslední symfonie. Ve skutečnosti se k tomu téměř nevyjadřoval a to, co řekl, sotva převažovalo ve prospěch jednoho či druhého pohledu. Řekl například, že hudba první věty s její bizarní narážkou na cválající téma z Předehry k Vilému Tellovi Gioachina Rossiniho je jako „hračkářství“. Ve skutečnosti se zdá, že hudba střídavě podporuje každý z těchto pohledů, což se jeví jako správné. Jedná se o komplexní, zdánlivě mnohoznačné umělecké dílo vytvořené komplexním a zdánlivě mnohoznačným umělcem. V něm se zdá, že nacházejí svůj výraz ironie, elegie, drama a mnoho dalšího, a není to prospěšné ani pro hudbu, ani pro nás samotné, pokud se ji snažíme omezit na jedinou věc.

Jelikož Šostakovič ve své 15. symfonii, zejména v její druhé větě, klade na sólisty téměř všech orchestrálních sekcí značné nároky, je namístě je zde představit, zejména proto, že všichni sólisté prokázali vynikající schopnosti a svým vášnivým nasazením výrazně obohatili provedení této symfonie.

Sólové party dřevěných dechových nástrojů byly po celou dobu podány s potěšující přesností a živým tónem. Velmi dojemná byla náročná sóla houslí a violoncella. Úspěšně se svého sóla zhostil i kontrabas. Z žesťových nástrojů v paměti zůstává zejména tajemné, nádherně temně podané sólo lesního rohu, stejně jako dechberoucí sóla pozounu, zahraná vynikajícím tónem. Tympán, velká bicí sekce a celesta hrály vždy citlivě, strhujícím způsobem a přesně na míru; ve vrcholných pasážích s činely, tam-tamem, bubny, woodblockem a bičem nikdy nepřeháněly, ale byly dynamicky a vždy s velkým citem integrovány do celkového orchestrálního dění, což lze jistě připsat i pečlivé koordinační práci Daniela Raiskina.

Inaugurační koncerty prokázaly, že spolupráce Janáčkovy filharmonie Ostrava s Danielem Raiskinem je příslibem kvalitních hudebních zážitků.

*

Inaugurační koncert šéfdirigenta Janáčkovy filharmonie Ostrava. Program: Johannes Brahms: Houslový koncert D dur, op. 77 (1878), Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 15 A dur, op. 141 (1971). Dirigent: Daniel Raiskin. Housle. Alena Baeva. Koncerty se stejným programem se konaly ve čtvrtek 17. a v pátek 18. září 2026, recenze je psaná z druhého pátečního koncertu, během kterého byly pořízeny i fotografie.