„Tome, těším se na podzim. Záleží, jestli dožiju, jsem furt nějaká špatná. Ani kouřit mě už netěší“. Takhle jsme si s Milenou Slaninovou telefonovali někdy začátkem srpna, kdy jsme probírali nadcházející ročník Templfestu. Témat bylo moc, Milena moc ráda povídala, a já hovor ukončil s příslibem, že si brzy zavoláme. V září přišla zpráva o tom, že jedna z výrazných osobností ostravského společenského života odešla ve věku osmdesáti let na věčnost.
Foto: Vladislav Faigl
Narodila se sice po válce, ale její příběh byl i tak spjatý s tragickými válečnými událostmi. Její rodiče, manželé Müllerovi, se seznámili v koncentračním táboře. Když oba zjistili, že nikdo z jejich blízkých nacistické vraždění nepřežil, vzali se. Milena se narodila jako jejich první dcera, dva roky poté se narodila její sestra Hana.
Milena celý život vzpomínala na dětství, které v útlém dětství prožila v Orlové a následně v Ostravě. Nejprve studovala práva a poté, co se jí narodil syn David, studium nedokončila. Nastoupila pak na dálkové studium filozofické fakulty, které zakončila doktorátem. Většinu svého profesního života zasvětila práci vědecké pracovnice v ostravské vědecké knihovně. Se svým druhým manželem prožila většinu života v Porubě.
Určitým životním zlomem byl rok 2006, kdy byla zvolena předsedkyní Židovské obce v Ostravě. Její práce pro tuto komunitu nebyla jen úřední, nebo administrativní, ale využívala naplno svého přirozeného elánu, známostí ostravského prostředí, a snažila se celou dobu svého působení otevřít obec lidem. Byla účastná a sama iniciovala množství veřejných připomínek historické přítomnosti Židovské obce v Ostravě, a tím také zdůrazňovala, že její život pokračuje.
Organizovala například kulturní akce, jako připomenutí odsunu do Niska, iniciace obnovení pamětní desky Hlavní synagogy nebo pietní setkání u památníku u Hlavního nádraží. Když byla oslovena a pozvána, besedovala ve školách s žáky a studenty. Natáčela rozhovory pro různá média, její vzpomínky zachytil také projekt Paměti národa. Snažila se svým veřejným působením docílit, aby památka ostravských židů nebyla zapomenuta a odsunuta na vedlejší kolej dějin, ale aby byla stále přítomná jako živý památník v myslích lidí. V práci pro obec pokračovala až do roku 2025, kdy úřad předala svému nástupci. Sama osobně se také snažila poznávat své vlastní kořeny, a to nejen rodinné.
Možná také proto přijala před 14 lety nabídku ke spolupráci na tehdy formujícím se multižánrovém festivalu židovsko-křesťanského dialogu Templfest a od samého začátku se stala její klíčovou osobností. Neminul rok, kdy by na festivalu nepromluvila, včetně roku 2025, kdy se už jen stěží dostávala na pódium divadla Domu kultury Poklad.
My, kteří jsme směli Milenu blíže poznat, si ji budeme nebudeme pamatovat jen pro její veřejné působení, ale budeme si ji pamatovat jako elegantní dámu, s neodmyslitelnou rtěnkou, na kterou nezapomínala ani ve vysokém věku, obklopenou vůní parfému, s cigaretou v ruce a neustálou chutí vést hluboké, a upřímné rozhovory. Měla ráda lidi.
Zichrona livracha – Nechť je její památka požehnáním.
*
Autor je pořadatelem festivalu Templfest, který se zaměřuje na židovsko-křesťanskou kulturu a dialog
