Nejen koncerty, přednáškami a fastfoodem je milovník Colours of Ostrava každoročně sycen. Moravskoslezský festivalový moloch nabízí tradičně také olbřímí, precizně dramaturgovanou dávku divadelních i jinak performativních laskomin, byť zrovna jejich příznivci jsou zpravidla nejvíc biti podloudnou praktikou dvojího vstupného, jež čtyřdenní radovánky dovede nepěkně prodražit. Letošní ročník navíc přinesl poměrně kompletní depeši o aktuálních divadelních trendech v naší zemi. Pojďme si jej prosvištět.
Foto: Adéla Michalčíková
Vrchní sekční dozorce David Mírek si je důvěrně vědom skutečnosti, že zdejší publikum se chce primárně bavit, a tak i protentokrát zalovil v důvěrně známých vodách, jež ale v žádném ohledu nejsou zakaleny pokleslou šmírou či jinými povrchními lákadly. Spojovacím článkem vybraných představení byla především jejich neortodoxní múzičnost i orientace na popkulturu současnou i dávnější. Patrná je rovněž inspirace divadelní ostravskou perlou Dream Factory, neb řada produkcí si svojí ostravskou premiéru odbyla právě v jejím programu. Což ale nevadí, protože obě divácké skupiny se překrývají jen lehce a milci múzy Thálie se do areálu v Dolních Vítkovicích rekrutují z celé střední Evropy. Velikou novinkou letošního ročníku byla vítaná skutečnost, že komornější inscenace konečně dostaly mnohem důstojnější zázemí, a to v podobě komorního sálu Gongu, kterému k dokonalosti chyběla snad jen alespoň mírná elevace hlediště. Fanouškovský zájem o program byl enormní a většina jeho položek se odehrála před takřka mimořádně nadupanými sály.
Zpátky do minulosti!
Frenetického úspěchu se dočkaly dva projekty, nostalgicky se ohlížející za česko-slovenskými hudebními kulty: Inscenovaný koncert brněnské Husy na provázku Držím ti miesto je v režii Anny Davidové osobitou groteskní fúzí pocty a posměchu věčnému škorpení mezi slovenským sklonem k patosu a českou tendencí vše zlehčovat. Mezinárodní stereotypy vnímané vděčným prizmatem populárních songů přinášejí nanejvýš vhodnou příležitost pro vyvětrání komplexních kumštýřských schopností velmi dobře sehraného, přirozeně i s nadhledem muzicírujícího provázkovského ansámblu. Z povedeného, zručně aranžovaného večera neústrojně trčí zbytečně přepatetizovaný „nebeský“ pozdrav pro Miroslava Žbirku a několikanásobný, klopotně gradující závěr.
Něžná pocta mimořádné ženě, hradecké rodačce a hudební chameleonce Zuzaně Navarové A pak usnu a vstanu vznikla sice jako výroční koprodukční projekt Klicperova divadla, Filharmonie Hradec Králové a skupiny RAZAM k oslavám založení města i k upomínce na dvacetiletí od jejího předčasného skonu v roce 2005, režie Pavla Kheka se ale dobrovolně zříká nežádoucí pomníkové mramorizace a přináší intimní jevištní výpověď o nadčasové působivosti umělecké tvorby výjimečné autorky, ale i univerzální sdělnosti jejích životních osudů. Živé i snivé obrazy inscenované nepovrchně, s úctou a prostřednictvím sugestivních pěveckých i hereckých výkonů vynikající klicperovské kumpanie. Decentní kritické výhrady letí zejména k tendenční prezentaci hudebních publicistů a zbytečné doslovnosti některých projekcí, palec vzhůru naopak posílám za zbytně nekárající, leč důsledné připomenutí, že démon alkoholu zdaleka mocně neúřadoval jen v drsných žánrech, ale od pradávna se nevyhýbal ani folku, což je fakt, o němž se nezřídka jen mlčí. Spontánní příval náklonnosti davů při ostravském uvedení nezhatilo ani nečekané přerušení v podobě naštěstí planého požárního poplachu. Závěrečný potlesk otřásal Gongem jako Godzillina polka!
Divadlo jako groteskní obraz národa i intimní zpověď
Lákavou symbiózu nového cirkusu, činohry a magického realismu dodali pražští okupanti Branického divadla z Losers Cirque Company, jež tentokrát do Gongu dovezli romantickou komedii Tomáše Dianišky Národní sbírka zlozvyků, vzniklou na motivy stejnojmenného participativního projektu Kateřiny Šedé. Záplava popkulturních referencí kořeněná břitkým Dianiškovým humorem a makabrózní atmosférou jednoho prazvláštního domovního společenství se staly vynikajícím východiskem pro hladce implementovaná akrobatická čísla. Hravá, leč nevýsměšná výpověď o pestré škále lidských obskurdit výborně využila specifických prostorových dispozic Gongu.
Domácí barvy hrdě uhájila o poznání komornější inscenace ostravského Divadla Petra Bezruče Baníček, ale, ale, ale která navzdory svému názvu velmi rychle uteče od fotbalu k mnohem obecnějším i osobnějším úvahám o stavu dnešního světa. Herecky niterná, hořce (sebe)ironická sonda, v níž se ladně stírá hranice mezi soukromím a veřejností, aniž by se byť na vteřinu přiklonila k banálním bulvárním trikům, je výkladní skříní uměleckého vedení Jana Holce. Hravé autorské divadlo, jež ovšem přináší zásadní společenský přesah a pokorně vzývá toleranci a respekt k jinakosti jako základní hodnoty humanismu. Čirá radost a spirituální kontrast k mnoha pouťovým zábavám.
Komorní sál pod nadvládou improvizace a nespoutaného mládí
Zatímco ve velkém sále se převážně sázelo na sebevědomé defilé letitých jistot, v komorních prostorách zavládla improvizace a mladé talenty. Chybět samozřejmě nemohla programová stálice v podobě masově milovaného Stand´artního kabaretu divadla Vosto5, které se rovněž moderátorskou účastí Jiřího Havelky a Petra Prokopa podílelo i na sobotním živém vydání pořadu Českého rozhlasu Česká satira. Oblíbení jevištní dravci nám tentokrát netradičně představili mj. krásy Křivoklátska, Kokořínska a mezidruhové lásky. Fantazie bez hranic. Zahanbit se nedali ani jejich mladší následovníci ze skupiny My kluci, co spolu chodíme, kteří přispěli svou již dlouhodobě etablovanou show Svědomitě nepřipraveni, která kreativně syntetizuje improvizované herectví, hudbu a výtvarno.
Decentně umňoukanou ezonálož, vyvažovanou láskyplným humorem, prezentovala nadšená milovnice věcí mezi nebem a zemí, herečka a jogínka Ivana Jirešová, v divadelní adaptaci bestselleru Davida Michieho Dalajlámova kočka, kterou zdramatizoval a režíroval Jakub Zindulka. Osvícená komedie, určená především pro oddané návštěvnice Cacao stage a dalších nadpřírodních jevů.
S o poznání údernější zábavou pak do Ostravy vtrhla popkulturní Gen-Z smršť v podobě neurvalého kultu Shrex: Hra o přežití, který přiznanou inspiraci béčkovými hororovými filmy ze subžánru torture porn povýšil na sympaticky rozjívenou střelbu zdaleka nejen do vlastních řad. Společná energie zvíci atomové katedrály vyrovnává záměrnou humpoláckost výpravy i některých hereckých výkonů. Režie Ondřeje Kulhavého se nebojí na sebe vršit humor intelektuální, pokleslý i úplně blbý, aniž by přitom rezignovala na hlubší smysl i snahu o komplexní výpověď o světě okolo nás, formulovanou vlastním čerstvým uměleckým jazykem, dosud nezdeformovaným běžnými okolnostmi divadelního provozu. Profesionálové i nadšenci z mnoha různorodých oborů spojení v neodolatelnou, permanentně jiskřící kombinaci, jež překonává individuální verbální i pohybové limity. Bavil jsem se jako dlouho už ne a několik stovek zdaleka ne jen mladých divaček a diváků též. Pokud je mi známo (po první zmínce o Václavu Havlovi), předčasně odešel jen jeden jediný člověk. Sukces!
Zcela odlišné, avšak podobně jevištně účinné odstíny nekorektnosti rozehrála cenami ověnčená inscenace Pinkbus platform – Pinkbus slovenský a žiadný iný. Rozpustilá queer úderka soustředěná kolem výtečného performera Martina „Venice“ Talagy sebevědomě a hlavně s nadhledem bojuje s předsudky, homofobií a marasmem, jenž s příchodem Martiny Šimkovičové do úřadu ministryně kultury postupně ovládl celé Slovensko. Talagova drag queen je živelným ztělesněním humoru jako bezprostředního odbojového nástroje. Novodobí zbojníci útočí vtipem, šarmem a nezpochybnitelným jevištním charismatem. Výsledkem je strhující hodinová masáž bránice a přilehlého okolí. Esenciální láska.
Letošní divadelní edice svou tematickou i formální pestrostí jednoznačně naplnila název festivalu, pod který patří. Přinesla pozitivní zprávu o stavu divadelní kultury v naší zemi, která i navzdory pochybné osobě, jež jí z pozice ministra momentálně šéfuje, utěšeně vzkvétá. Ani divácké hity se tu totiž nezříkají společenského apelu, což je přesvědčivým důkazem o nezdolnosti českého divadelnictva i progresivity dramaturgie Colours of Ostrava. Tak zase nashledanou za rok!
