V Ostravě je v plném proudu 22. ročník mezinárodního hudebního festivalu Colours of Ostrava. Největšími zahraničními hvězdami prvního dne byli Twenty One Pilots a Skunk Anansie, českou scénu zastupovali Mirai, Ondřej Ruml, Barbara Kanyzová nebo Anki. Za prvním dnem se ohlížíme v dialogu publicistů Milana Bátora a Aleše Honuse.
Foto: Aleš Honus
Aleš: Pestrost. Pokud bych měl úvodní den Colours of Ostrava označit jedním slovem, těžko bych hledal vhodnější. Jasně, tenhle festival je na žánrové pestrosti postaven už od samotných počátků, jenže hudební menu bylo tentokrát až extrémně košaté. Jsem si jist, že si vybral každý. Syrová irská hudba v podání The Mary Whollopers, jihokorejská post-rocková psychedelie Jambinai, nabroušená rocková jízda Skunk Anansie, totální, ale pro mne ještě stále akceptovatelný mainstream Mirai, nebo alternativní česko-vietnamský rapper Anki. A na závěr opulentní show v podání Twenty One Pilots, která zaplnila prostor před hlavní stage tak, jak jsem na Colours snad už několik let nezažil. Taky máš pocit, že pod novým uměleckým vedením Filipa Košťálka festival nakročil k ještě větší pestrosti? Mě totiž trochu mrzí hlasy pamětníků starých časů Colours, že už to není, co bývalo. Jistě, festival je jiný, vždyť po 22 letech to snad ani jinak být nemůže. Ale stesky, že už to není, co bývalo, myslím nejsou namístě.
Milan: Tvůj dojem je myslím docela správný. Pestrobarevnost tohoto festivalu by opravdu zpochybnil jen zavilý kritik, který nemá rád muziku a společnost. Abych se přiznal, první festivalový den mě právě zasáhl jako za starých časů. Byly vidět věci! Mirai přestrojený za Johna Lennona si zkusil roli buskera s písní od Stounů. Barbara Kanyzová zase po svém koncertě spontánně zahrála pro náhodné kolemjdoucí v odpočinkové zóně Muzikeru. Zkrátka, bylo vidět, jak muzika vzniká naprosto spontánně z toho společného dění a prostoru. Takových příjemných překvapení, kdy někde někdo hrál mimo oficiální program, bylo víc a velice mě to potěšilo. Stejně jako zvuk, který doznal na hlavní scéně kvalitativní posun. Nicméně musím s trochou lítosti konstatovat, že pozoruji kromě pozitivních jevů i méně příjemné tendence. Co se týče objemu, programových bodů notně ubylo. Některé scény v minulých letech zmizely. V první den mi například chyběl jazz a naopak některé programové chody bych uvítal spíše na Beats for Love, kteří také netahají na svůj festival indie písničkáře nebo alternativní hip-hopery. Ale dost skuhrání, spousta věcí se povedla. Co tě během prvního dne oslovilo nejvíce? Svěř se nám, já se pak pokusím vyjádřit své největší zážitky.
Aleš: To, že se zmenšil počet scén a někteří lidé, kteří nejsou tak posluchačsky rozkročení jako my dva a nehltají tolik hudby bez ohledu na žánry, mohou v programu cítit hluchá místa, je holý fakt. Je třeba ho asi přijmout. Stejně jako to, že na festivalu se hraje i taneční hudba, která je doménou Beats for Love. Pokud se mě ptáš na nejsilnější hudební zážitek, tak byly tři, z toho dva se odehrály na druhé největší scéně. První byla Skunk Anansie v čele se zpěvačkou Skin. Moc jsem od tohoto koncertu nečekal, přece jen největší slávu si tahle kapela odbyla v devadesátých letech a potom jsem ji tak trochu ztratil s dohledu, o to více jsem byl překvapen, jak to kapele hraje, a především mě až šokovalo, v jaké hlasové formě se devětapadesátiletá nestárnoucí zpěvačka předvedla. Zahrála snad všechny zásadní songy včetně Weak nebo fenomenální Twisted (Everyday Hurts). V závěru koncertu se ocitla v publiku, které ji nosilo na rukou, a když zazpívala vypalovačku Tear the Place Up, přistihl jsem se, že tančím, což se mi dost často nestává.
Druhým hodně silným zážitkem byli korejští post-rockoví Jambinai. Jsem šťastný, že i tenhle typ instrumentální muziky se na Colours nadále objevuje, protože psychedelickou kytarovou hudbu mám rád a střídání tichých poloh s hlukovými stěnami, které Jambinai zvládají výborně, navíc v kombinaci s exotickými korejskými nástroji, mě neskutečně baví. Kdo má rád Sigur Rós, Mogwai nebo japonské Mono, kde se srovnání přímo nabízí, si jistě přišel na své.
No a pak samozřejmě Twenty One Pilots, kteří zahráli i pár písní z nového alba a předvedli podobnou kontaktní show jako před čtyřmi lety. I jejich koncert se jistě zařadí k nejzářivějším bodům letošního ročníku. Co myslíš?
Milan: Twenty One Pilots byli fenomenální. Nevšiml jsem si ale, že by nějak upřednostnili nejnovější album Breach. Podobnou pozornost ve svém setlistu věnovali těsně předešlému Clancy a samozřejmě svým hitům jako Heathens, Ride, Jumpsuit a Stressed Out, mezi kterými snad chyběl jen profláklý Chlorine. Víš, mě velice baví jejich dramaturgie, která má hodně společného s psychologickými procesy. Ostré a zvukově masivní pasáže v protikladu k tichým a napínavým plochám, které počítaly s nějakým dramatickým prvkem (výlet bubeníka Dunna na hrazení, kde měl schovanou další sadu bicích) a překvapením. Tohle prostě umí Piloti báječně a zvládají to narozdíl od jiných umělců bez laciného pozlátka v podobě sáhodlouhých keců a estrádních prvků, které pak celkový dojem deklasují na lacinou show.
Podobný zářez byl i tebou zmíněný koncert Skunk Anansie, který na druhou největší scénu prostě nepatřil, měl být na té hlavní. Tady musím vyjádřit nad strategií dramaturgie Colours svůj údiv. Skunk Anansie vždy patřili mezi nejlepší devadesátkové formace, a nic na tom nemění ani fakt, že jsi je přestal sledovat. V současné době excelují a vydávají fantastické desky kapely, které mají na pažbě už více než čtyřicet, padesát a šedesát křížků. Proto mě fantastická koncertní forma Skunk Anansie v čele se Skin ani tak nešokovala, jako strašně moc potěšila. A všiml sis, jak tato kapela totálně zbourala publikum? Lidi byli úplně nadšení, procházel jsem davem až do nejzazších řad a všude se poslouchalo, tančilo a živě reagovalo na ten neuvěřitelný gejzír energie, který tryskal z pódia. Jestli někdo ještě bude psát, že Colours nejsou co bývaly, měl být na tomto koncertě a už by si podobný blábol příště odpustil. Tohle byla čistá esence rockové přímočarosti, ochoty se úplně rozdat a vydat ze sebe to nejlepší. Skunk Anansie rozhodně předvedli set, na který nedosáhnou o desítky let mladší kapely. Za mě rozhodně topka prvního dne. Ale ať je naše povídání vyvážené, našly se i méně přesvědčivé záležitosti, nemyslíš?
Aleš: Hele, pár písní z posledního alba Twenty One Pilots zaznělo, třeba Rawfear a Drumshow. Ale jasně, kapela tohoto formátu má za sebou tolik hitů, které chtějí fanoušci a fanynky slyšet, že by byla proti sobě, kdyby je nezahrála a postavila půlku koncertu jen na novém albu, i když je velmi zdařilé. Možná i proto mě překvapilo, že v závěru koncertu zazněl i cover písně Seven Nation Army od The White Stripes. A souhlasím, kapela to s publikem opravdu umí, byť jsou jen dva, a vždy umí překvapit – třeba když zpěvák opustí pódium a zamíří si to na ruské kolo, které je dominantou hlavní scény, a písničku Ride odezpívá z této pouťové atrakce.
Ale pokud se ptáš na ty méně povedené věci, tak těch bylo několik. K jedné z nich došlo právě při vystoupení Twenty One Pilots, kdy si kapela pozvala na pódium jednoho z diváků a nechal ho odzpívat část písně. A bohužel, zrovna vybrala chlapce, který zpívat neumí. Zbytečně to narušilo jinak velmi zdařilý koncert. K něčemu podobnému došlo během vystoupení kapely Mirai. Její frontman si na pódium pozval hned několik fanoušků a fanynek, kterým rozdal hudební nástroje a chtěl, aby ho doprovodili. Jednu z fanynek dokonce nechal zpívat. Tohle přece nemohlo dopadnout dobře. Nevím, proč tohle kapele stojí za to.
Jinak mne koncert kapely Mirai nechal po většinu času chladným, i když kapela má můj velký respekt za to, kolik její hudba dokáže oslovit lidí. Chlapci prostě dělají pop pro mladé lidí a nestydí se za to. A dělají to dobře. Potěší už jen to, kolik energie věnují do pódiové prezentace i scénického řešení, tentokrát kapela celý koncert kapela odehrála v kulisách jakohosi bytu. Mirai potěšil i tím, že během koncertu vzpomněl na Davida Stypku i na to, jak ve třinácti letech na Colours of Ostrava brigádničil v infostánku, což bylo milé. Jaký je tvůj vztah ke kapele Mirai? A jak se ti jejich koncert líbil?
Milan: Přiznám se, že Mirai tak trochu zkoušejí meze mé hudební tolerance. Bohužel vím, jak fantastičtí jsou ti kluci muzikanti, což se ukázalo i během koncertu v kytarovém sóle, které Tomáš Javůrek vystřihl s parádním rockovým drajvem. Právě proto nechápu, proč své vystoupení rozmělňují podobnými estrádními prvky. Druhá věc je určitá spotřební trvanlivost písní, jež mi přijdou jako taková krátkodobá náplast, která když se sloupne, téměř nic pod ní nezůstane. Když to srovnám třeba s tím, kam dospěl na svém novém albu Ondřej Ruml, mám pocit, že i Mirai by si po vzoru jejich již zmíněného kamaráda Davida Stypky měl udělat čas na písně, jejichž smyslem není jen zábava a show. Druhá věc je pódiová prezentace, kterou je třeba po několika letech inovovat. Některé věci, jako plavba nad hlavami diváků, už jsou také značně omšelé a chtělo by to něco nového. Myslím, že všichni by se mohli učit od Skunk Anansie a Twenty One Pilots, jak se dělá pořádná a chytrá zábava. Teď to vypadá, že jsem Mirai úplně potopil, ale opak je pravdou, mám tu kapelu velice rád a právě proto stále doufám, že se jejich hudební směřování nebude ubírat cestou vyložené komerce, jak to oba pozorujeme u jejích starších souputníků z kapely Kryštof.
Aleš: Doufejme, že cestou Kryštofů nepůjdou, taky chlapcům z Frýdku-Místku upřímně fandím. Ještě bych chtěl ke včerejšímu dni dodat pár postřehů k těm „menším“ koncertům, které mne ale potěšily. V první řadě to byl již tebou zmíněný Ondřej Ruml, protože jeho letošní album mě hodně baví a jsem moc rád, že z něj zahrál opravdu hodně písní. Další dva silné zážitky mám ze středy spojené s novou Steel Stage, která stojí na místě dřívější Drive Stage a dostala nový „železný“ design. Hodně mě baví ostravská písničkářka Barbara Kanyzová, kterou považuji ze jeden z dosud nedoceněných hlasů Ostravy. Už její debutové album Vzpomněnky je skvělé a singly, které nyní vydává, jsou příslibem další, minimálně stejně kvalitní muziky. Fakt jsem si její koncert užil.
Velkým překvapením byl pak pro mne koncert britského písničkáře jménem Blair Davie, který vystoupil pouze s kytarou. Studiové nahrávky tohoto nebinárního umělce mě úplně nepřesvědčily, naživo má ale tahle hudba velký drive. A docela mám rád jeho hlas, který téměř dosahuje síly a charismatu lidí jako jsou Damien Rice nebo Glen Hansard. Když pak Blair v závěru koncertu zahrál coververzi megahitu The Winner Takes It All od kapely ABBA, bylo to doslova ohromující. Zmínit musím také kapelu The Mary Wallopers, která jasně ilustrovala, že irský folk se přes ustálené postupy nikdy nedá neposlouchat, a moc mě potěšily i reakce publika na vystoupení možná nejmladší kapely letošních Colours, tedy The Chairs, ve které vystupuje i tvůj syn Lukáš. Gratuluji! Budu určitě v budoucnu sledovat jejich autorskou tvorbu.
Stejně jako každý rok, i tentokrát mi (a určitě i tobě) pár věci uniklo. Dnes ve čtvrtek mám ale několik bodů, které si rozhodně nenechám ujít. V první řadě to bude zpěvačka LP, která sice bude na Colours už potřetí, ale jejíž koncerty bývají zárukou kvality a dobré pohody. Pak se moc těším na Tomoru, což je spojení neuvěřitelně charismatické zpěvačky Aurory Tomem Rowlandsem z The Chemical Brothers. Na tohle asi budeme tančit všichni. A samozřejmě se těším na Kateřinu Marii Tichou, kterou mám moc rád, dále určitě všem doporučuji slovenskou kapelu Tolstoys, kterou je prostě nutné vidět, a samozřejmě pak Lenku Dusilovou i kapelu Suss v Gongu. Co si nenecháš ujít ty, případně co doporučíš našim čtenářům?
Milan: Mám to docela stejné jako ty. Věřím, že LP si po podivném minulém vystoupení v Ostravě napraví reputaci. Vzpomínám si přesně, že to tehdy nebyl úplně přesvědčivý koncert. Spojení Toma Rowlandse a Aurory mě taky velmi láká. Kromě Kateřiny Marie Tiché určitě nevynechám syrovou, cynickou Rozálii, která je pro mě jedním z úkazů české scény. A přesně takové originální osobnosti, jež vybočují z ono tuctového komerčního tlaku, kdy většina produkuje hip hop nebo něco nesrozumitelně mumlá a rovnou se nad tím dojímá, mě náramně baví.
