Spisovatel Jáchym Topol přerušil práci na dvou rozepsaných románech, aby se mohl v jiném díle vyjádřit k ruské invazi. „Kvůli tomu, co se děje na Ukrajině, kvůli výhružkám, které srší z Moskvy, jsem cítil potřebu být aktuální,“ prohlásil Topol na počátku letošního literárního festivalu Měsíc autorského čtení (MAČ). Nad svým posledním románem Peklo neexistuje. Literatura tvoří s politikou spojité nádoby a čeští spisovatelé aktivně mění dějiny minimálně od počátků národního obrození či od revoluce z roku 1848. A také vystoupení na letošním festivalu MAČ, který se v Ostravě i Brně přehoupl do druhé třetiny, jsou často angažovaná. Hlavně inuitští hosté z Grónska řeší politiku permanentně, neboť původní obyvatelé arktického ostrova si národní obrození právě prožívají.
Foto: MAČ
Měsíc autorského čtení (MAČ) je odrazem vyhrocené doby, ve které někteří politici vyhlašují boj nejrůznějším menšinám. A jiní papaláši zase bagatelizují ruské nebezpečí.
Spisovatel má být svědomím národa. Alespoň občas. Třeba v roce 1917 takovou odvahu ukázalo hned 200 českých spisovatelů (například Alois Jirásek, Alois Mrštík i autorka s ostravskou zkušeností Anna Maria Tilschová), když v předposledním roce světové války vydali Manifest českých spisovatelů, který žádal nové politické uspořádání: „Evropa demokratická, Evropa národů svéprávných a svobodných jest Evropou zítřka a budoucnosti.“
A spisovatel Ludvík Vaculík zase v červnu 1968 v manifestu Dva tisíce slov jasně formuloval, jak by mělo pokračovat Pražské jaro: „Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci.“ Roli dramatika Václava Havla v revolučním roce 1989 snad ani není třeba připomínat.
Je to samozřejmě o svobodném rozhodnutí, o čem chce autor psát. Jáchym Topol tuhle tezi na festivalu MAČ zdůraznil, ale zároveň se rozvyprávěl, jak spisovatel může měnit dějiny: „Alexandr Solženicyn ve svém Souostroví gulag ukázal milionům lidí, co jsou to sovětské koncentráky,“ prohlásil někdejší disident, který aktivně přispěl k pádu československé totality. „A třeba Chaloupka strýčka Toma otevřela milionům lidí oči, co je to otroctví,“ doplnil. Román americké spisovatelky Harriet Beecher Stoweové z roku 1852 poukázal na rasistické postoje bílé majority k černošským otrokům a kniha se následně stala i jedním z podnětů k americké občanské válce.
Jáchym Topol. (Foto: MAČ)
Inuité z Grónska, hlavní hosté letošního festivalu MAČ, zatím úplně svobodní nejsou. Ostrov stále patří k Dánsku, ale grónští spisovatelé teď hlasitě žádají změny. A zároveň pořád cítí dech rasismu ze strany dánské majority, hlavně na pevnině, kde je prý každý Gróňan ostrakizován, například při pracovních pohovorech. Jsou to drsné poznatky, jako by patřily spíše někam do 19. století.
Spisovatelka Naussúnguaq Lyberth vyprávěla v ostravském Provozu o svém povinném vzdělávání v Dánsku. Měla štěstí, že se nestala obětí násilného odebírání dětí inuitským rodičům, kdy se ratolestí ujímali adoptivní dánští rodiče. „Pouze jsem musela nastoupit do školy v Dánsku. A i když jsem se dostala do třídy s kamarádkou přímo z naší vesnice, měli jsme přísně zakázáno spolu mluvit v grónštině.“ Postupně tak rodný jazyk zapomněla. „Když jsem se vrátila domů, nebyla jsem schopna promluvit ani větu, a přitom moje máma neuměla dánsky. Takže jsme spolu nějaký čas nemohli vůbec komunikovat.“
Spisovatelka Naussúnguaq Lyberth. (Foto: MAČ)
Strašná situace. Stejně jako násilné omezování plodnosti inuitských žen, likvidace jazyka a postupná asimilace (až genocida) původního obyvatelstva ostrova. Dánské království mělo takové cíle až do osmdesátých let 20. století a kulturní deník Ostravan.cz už o nich minulý týden zevrubně informoval (odkaz najdete na konci článku)
Ale MAČ má i českou scénu. Režisér Radovan Lipus se na ní zeptal, jaké zvíře symbolizuje Ostravu. Spisovatel Ivan Binar by možná řekl, že krokodýl, ale s Lipusem se na festivalu nepotkal. Každý četl jiný večer, MAČ totiž trvá neuvěřitelných 31 dnů. Celý červenec. Novou fantaskní knihu Cesta do Meksika ale Binar představil ve stejný večer, kdy grónské spisovatelky Mie Roesdahl a Naussúnguaq Lyberth vyprávěli detaily o dánském útlaku Grónska.
Z čtení Radovana Lipuse. (Foto: MAČ)
Spisovatel Vratislav Maňák četl z knihy literárních reportáží S Wittgensteinem v gay sauně. Je to až vzrušující pohled za oponu duhové vlajky, Maňák například líčí vídeňské lázně Kaiserbründl: Malá smrt řeči tady není jen odložením jazyka jako zbytečně komplikovaného, a tedy přebytečného kódu. Funguje i jako jistina anonymity v prostoru, který tak mimořádným způsobem exponuje lidskou intimitu a kde je jediným komunikačním cílem fyzický kontakt.
V diskusi v ostravském Kulturním centru Provoz se spisovatel Maňák právem vymezuje třeba vůči Motoristům sobě a připomíná homofobní propagandu této partaje. Typický heslovitý instagramový příspěvek Macinkovy a Turkovy strany zní třeba takto: „LGBT propaganda ve škole, politické neziskovky a mravní ohrožování výchovy mládeže.“
Vratislav Maňák. (Foto: MAČ)
A pak je tu válka. Nejhorší evropský konflikt od konce druhé světové. A zrovna Ostrava má na bojiště blíže, než si uvědomujeme. Mapová navigace Mapy.com jasně ukazuje, že dálniční trasa z Ostravy na česko-německou hranici v Rozvadově je dlouhá 545 kilometrů. Na polsko-ukrajinský přechod Korczowa je to ale od ostravského Kulturního centra Provoz 421 kilometrů. O 124 kilometrů méně než do Rozvadova. A hned v pohraničním Lvově se prakticky denně ozývají sirény, a občas to tam i bouchne. Na Lvov padají ruské drony a rakety, které zabíjejí civilisty.
Peklo neexistuje. Svému nejnovějšímu románu ale Jáchym Topol rozhodně nedal doslovný název. Naopak. Peklo je všude, dalo by se říct po přečtení knihy. Autor třeba líčí ďábelské metody ruských vyšetřovatelů na obsazených ukrajinských územích:
„Schválně co vydržíš, ty prase,“ povykovali, když mě vedli do komnaty bolesti, sklepní místnosti, kde je sedák zapuštěný do země. Ze sedáku vedou kabely k ovládacímu pultu, který dozorcům slouží i jako bar. Patří k němu pouta na ruce a nohy, taky smyčky k upoutání hlavy, svorky. Je pobitý měděnými proužky, které usnadňují vodivost elektřiny. Holili mi hlavu i koule, uvazovali pouta a vtipkovali, že na moje hňápy potřebují dvojitá a že doufají, že jim sedák nevyrvu ze země. Zajímalo je, jaké mám při své výšce a váze péro. Namíchlo je to, hned mi na čuráka připnuli elektrody. Při prvním úderu bolesti, kdy mi orkán rval kosti z těla a v hlavě pukaly ohnivé bubliny, jsem se pokadil, pochcal a pozvracel.
Po vydání románu Citlivý člověk v roce 2017 se Topol odmlčel na dlouhých devět let, aby až letos vydal titul Peklo neexistuje. A jak vysvětlil na festivalu MAČ, knihu psal pouhé tři roky. Když v roce 2022 souběžně pracoval na dvou románech, klávesnice počítače se zasekla na konci února 2022. V první den ruská invaze na Ukrajinu. Najednou neměl chuť na další pokračování, zato považoval téměř za povinnost, aby se v jiném díle vyjádřil k aktuálním a strašlivým krvavým jatkám v režii Kremlu. „Kvůli tomu, co se děje na Ukrajině, kvůli výhružkám, které srší z Moskvy, jsem cítil potřebu být aktuální,“ svěřil se divákům letních autorských čtení v Brně a Ostravě.
Měsíc autorského čtení v Provozu. (Foto: Ivan Mottýl)
Letošní MAČ se odehrává na již tradičních základnách. Ve velkém sále brněnského Divadla Husa na provázku předčítají spisovatelé v záři reflektorů a většinou je tam „narváno k prasknutí“, jak poznamenala moderátorka prvního autorského čtení, které patřilo právě Jáchymu Topolovi. V Kulturním centru Provoz je to poněkud odlišné, protože Ostrava nemůže být stejná jako Brno. Kulantně řečeno. A nezměnila to ani dávná snaha zakladatelů Provozu, kteří tento prostor původně pojmenovali jako Klub Brno.
V Provozu se spisovatelé potkávají spíše s intimním kroužkem diváků, zatímco náhodní žíznivci z ulice si na baru hlasitě poroučejí pivo nebo drink. Brněnský MAČ je lehce snobský svátek literatury, zatímco ten ostravský má spíše undergroundový odér, v něčem méně upjatý než ten v Huse. V důsledku jsou tyto kontrasty ku prospěchu věci, protože spisovatelé poznají ve dvou večerech oba moravské póly. A mohou zadumaně uvažovat nad rozdíly.
Tak ještě krátce z nového Topola, tohle je ukázka vhodná po summitu NATO v Ankaře:
Došlo mi, proč se kolem dozorců line aroma laciných voňavek. Rozstřikovali Krasotu tajgy či Sibirskij vetěr, ne že bych ty svinstva rozeznával. Omdlel jsem, probrali mě kopanci a kýbly vody. Dost mě obdivovali, snášel jsem prý výboje, po kterých hasli i daleko mladší. „V NATO jste všichni takový siláci, jo?“ šklebí se ten Váňa nebo Voloďa, když mi ohmatává svaly.
Války začínají hospodskými hádkami a neústupností aktérů. „Všechno nelze svádět na Dány, jak se to u nás dlouho dělo. A kdy platilo, že my za nic nemůžeme,“ vyprávěla ve čtvrtek 9. července v ostravském Provozu inuitská spisovatelka Sørine Steenholdt. Odvážně však tvrdí, že se každý musí podívat do zrcadla: „Pokud má dojít k nějaké nápravě a zahojení starých ran, tak je třeba mluvit i o vlastní odpovědnosti. Samozřejmě, že dánská kolonizace nás obrovsky a bolestně zatěžkala, ale musíme se s tím vším konfrontovat tak, že připustíme i naše chyby.“
Třeba ono klišé, že za vše mohou jen Dánové. I za spotřebu alkoholu, počasí i za slané moře… Řečeno s nadsázkou…
Spisovatelka Sørine Steenholdt v Ostravě. (Foto Ivan Mottýl)
A pak Sørine Steenholdt začala číst prózu v duchu nejlepších povídek spisovatele Jana Balabána (1961-2010). Uhrančivé dílo z arktického ostrova! Stejně tísnivě, ale zároveň s obdobnou nadkonfesijní nadějí, psával právě velký prozaik z Ostravy. Steenholdt i Balabán třeba brání oběti domácího násilí, za kterým často stojí alkohol:
Přejdou do obýváku a začnou pít a teď slyším, že se nezuli. Zítra po nich budu uklízet. Pustili hudbu, hodně nahlas, povídají si, pořvávají a smějí se jeden přes druhého. Dávám si polštář přes hlavu, ale nepomáhá to. Čím je máma opilejší, tím je hlučnější. Mluví chraptivým hlasem, který není její. Tenhle hlas nenávidím ze všeho na světě nejvíc. Hlas, který se mění, když si lokne toho, co má rád. Hlas, který je vstřícnější. Hlas, který zní neohroženě. Hlas s maskou. Dokonce i mámin pozdrav se mění.
A tato povídka Sørine Steenholdt překvapivě skončí silným veršem. Drsným, zároveň v mnohém osvobozujícím:
Máma je jen slovo.
Moderátor Marek Timko. (Foto: MAČ)
Arktický ostrov Grónsko není pro našince zemí neznámou. Mnozí tam už vyrazili, několikrát i spisovatel Jáchym Topol. „Grónsko pro mě znamená chůzi a chůzi a blouznění, bloudění a třeštění radostí nad nádhernou chladnou pustinou. A taky úžas nad kupou vorvaních lebek, vikingským mečem, rzí prožraným na dřeň, který se mi rozpadl v rukách u dávno rozbitého dvorce v pustinách až za pustinama, za branou času,“ uvedl v anketě pro MAČ, kterou zorganizoval autor tohoto textu.
Aktuální situaci v Grónsku pečlivě pozorují i moderátoři MAČ: Marek Timko, Petr Hruška nebo Roman Polách, literární vědec z Ostravské univerzity a také básník. „Jako kdekdo jsem sledoval situaci Gróňanů ve chvílích, kdy se po nich sápaly nenechavé ruce toho amerického blázna, a zase a opět jsem viděl, že proti jakýmkoli válečníkům či slovním bitkařům tady stojí naprosto jiný neporazitelný svět Gróňanů s naprosto jinými hodnotami,“ přemítá Polách.
Nenechavé ruce Donalda Trumpa se ale ozvaly i v těchto dnech, když před summitem NATO v Turecku americký prezident prohlásil: „Grónsko je klíčové pro USA a je otázka, zda je tak důležité i pro Dánsko. Když Dánsko bylo obsazeno nacisty za méně než jeden den, tak se na Grónsko trochu pozapomnělo. Já si myslím, že jsme ho nikdy neměli vracet.“
Roman Polách dává k úvaze: „Grónsko nepatří jednomu člověku, jejich půda, moře, jejich kultura jako taková je založena na komunitním sdílení oproti západnímu vlastnickému individualismu, jak to vyjádřila grónská premiérka Tillie Martinussen a jako pravá básnířka napsala, že se Donald Trump musí přestát jako špatné počasí, aby byli Gróňané na té svobodné půdě i v době, kdy tamten směšný chlápek už dávno nebude existovat.“
Středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení se poprvé rozečetl v roce 2000 v Brně a v roce 2010 se rozšířil i do Ostravy. Přežil Obamu, první volební období Trumpa i Bidena. A přežije i Trumpovo repete.
