Colours 2026 pod lupou, den druhý. LP odehrála úžasný koncert, ale Tolstoys publikum rozsekali

Aleš: Když jsem si hodinu po půlnoci po příchodu domů položil otázku, na které vstoupení z druhého dne Colours of Ostrava budu vzpomínat ještě dlouho, odpověď přišla okamžitě. Taková vystoupení byla dvě. V prví řadě to byla zpěvačka LP, která na festivalu účinkovala už potřetí. Její druhé vystoupení, které se odehrálo před čtyřmi lety, mi sice také utkvělo v paměti, ale spíše negativně. Ten koncert tehdy kulantně řečeno nebyl dobrý. Jednak začal s velkým skluzem, jednak zpěvačka to tehdy nezvládla hlasově. Každý z nás má v životě světlé i smutné okamžiky, naneštěstí umělci takového formátu si prostě někdy nemůžou vzít  nemocenskou a koncert jen tak jednoduše zrušit, takže hořekovat asi tehdy nemělo moc smysl. Tentokrát ale LP svůj dluh vůči Ostravě splatila více než vrchovatou měrou. Její songy zazněly s absolutní přesvědčivostí, hlasově se jí nedalo nic vytknout a doprovodná kapela šlapala jako hodinky. A samozřejmě zazněly všechny její hity včetně Girls Go Wild a zejména pak geniální Lost on You, která se už při jejím prvním vystoupením pro mne stala takřka neoficiální hymnou Colours. Tenhle song se nikdy neposlouchá.

Milan: Zajímavý názor. Ale máš pravdu, LP si rozhodně zaslouží pochvalu, vylepšila si reputaci a snažila se od první do poslední chvíle. Nicméně včera mě zasáhly ještě víc jiné dvě formace. Slovenští Tolstoys, to není jen kapela, ale magická cesta za sebepoznáním. V této kapele, která začíná každý svůj koncert intimním objetím a jakousi tajnou mantrou, nacházím vše, co chybí současné hudební scéně. Svobodnou kreativitu, která se nenechává ničím spoutat. Jejich divoký hypnotický koncert se po několika prvních písních zvrhnul v nefalšovaný rockový večírek, který v mnohem připomínal legendární koncerty Led Zeppelin a dalších velkých ikon. Interakce všech pěti členů Tolstoys je naprosto nevídaná. Ještě jsem nezažil, že by po skončení koncertu stánek s merchem obléhal tak obrovský dav. Tolstoys pro mě odehráli zatím nejlepší koncert letošních Colours. Jestli se tahle kapela do pěti let nestane světovou hvězdou, je něco s touto planetou v nepořádku. Ale než se rozpovídám o dalším umělci, který mě nadchnul, prozraď nám svůj druhý největší zážitek.

Aleš: Tím druhým koncertem byli samozřejmě tebou zmiňovaní Tolstoys, které jsem měl možnost vidět podruhé. Poprvé se tak stalo v minulém roce v Opavě na našem oblíbeném festivalu Slunovrat. Souhlasím s tvým hodnocením a musím konstatovat, že tahle kapela je koncertní senzace evropského kalibru. V její produkci slyším podobné hudební pnutí jako u kapel z konce šedesátých let, rocková inspirace je říznutá špetkou africké hudby, punku i psychedelie, ale to, co umí kapela předvést naživo, se jen tak nevidí. Absolutní vzájemné napojení všech členů, naprostá oddanost hudbě, komunikace mezi jednotlivými nástrojovými linkami. Kapela Tolstoys hrála souběžně s americkou zpěvačkou s korejskými kořeny jménem Audrey Nuna, na kterou jsem se původně chtěl jít také podívat, z koncertu Tolstoys se ale prostě nedalo odejít. Zvítězila touha užít si skvělý koncert nad snahou vidět a slyšet toho co nejvíce. Takže se shodujeme. Které další koncerty pro tebe byly ve čtvrtek nejsilnější?

+ 20

Milan: Ano, z koncertu Tolstoys se nedalo odejít. Tohle je skutečná rocková renesance hudby a kytaristka Ela Tolstova je přímou dědičkou odkazu Jimiho Page. Dále bych velice rád vyzdvihnul výroční koncert Lenky Dusilové, která své životní jubileum slaví celý rok a v Gongu představila úžasnou retrospektivu své hudební dráhy. Úžasnou proto, že opravdu stojí na skvělých základech a ani ty nejstarší písně neztratily nic ze své přímočarosti. Lenka Dusilová se představila ve vynikající pěvecké formě a když se na pódiu objevil David Koller, který zahrál a zazpíval spolu s ní několik songů, včetně hitovky Sen, byl jsem v pomyslném nebi. Jejich souznění bylo hmatatelné a bylo zakončené i dojemným polibkem na závěr. Také další hosté jako saxofonista Marcel Bárta a trumpetista Jiří Kotača okrašlili její písně melodickými linkami i spontánní improvizací. Lenka Dusilová je pro mě osobně jednou z nejpoctivějších a nejoriginálnějších osobností této země. Škoda, že tento koncert neproběhl pod širým nebem. Akustika Gongu tomuto typu dynamických koncertů příliš nesvědčila. Ale abychom jenom nechválili, máš i nějaké rozpaky a zklamání ze včerejšího programu?

Aleš: Souhlasím, koncert Lenky Dusilové v Gongu jsem si užil téměř celý a je skvělé, že Lenka představila naprosto skvělou a dobře namíchanou retrospektivu své tvorby od svých začátků až po současnější tvorbu. Lenka Dusilová je naprostý fenomén a kdykoliv bude nablízku, na její koncert si zajdu znovu.

Rád bych vypíchl ještě několik skvělých momentů čtvrtečního programu, ale pokud se mne ptáš na rozpaky nebo zklamání, tak asi největší zklamání jsem zažil na koncertu čtveřice Atarashii Gakko! Na jedné straně jsem rád za orientaci festivalu na asijskou hudbu, která je bezesporu fenoménem, o čemž jsme se předsvědčili už v první den, tentokrát jsem byl ale velmi zklamán. Čveřice potrhlých zpěvaček a tanečnic, či spíše gymnastek, sice byla svým způsobem sympatická a jejich výkon lze bezesporu označit za velmi profesionální, hudebně mě ale produkce naprosto minula. Asi mi ani nevadilo to, že na pódiu nebyla kapela a hudební základ si holky, které vystupovaly ve školních uniformách, pustily z nahrávky, takže to připomínalo spíše takové lepší karaoke, ale tohle pro mne nebyl koncert, na který bych si rád zašel, ale spíše zábavní produkce. Hlavně nepřemýšlet, a bavit se. Bohužel takových vystoupení v programu letošních Colours bylo za první dva dny ještě několik dalších. Co myslíš? Jak se ti líbily Atarashii Gakko?

Milan:  Jestliže koncert Lenky Dusilové byl ukázkou přirozenosti a nestrojeného projevu, Atarashii Gakko! byl pravý opak. Teatrálnost, dokonale nadesignovaná vizuální a divadelní a taneční performance. Prostě útok na všechny smysly na hranici grotesky a dekadence a mix všeho, kromě klasického koncertu v pravém slova smyslu. Koncept školaček a neformálního blbnutí ale na lidi účinkoval jako rozbuška. Jejich show staví vyloženě na kontaktu s diváky. Atarasshi pobláznily dav pod pódiem, který jim zobal z ruky. Můžu mít stejně jako ty tisíc výhrad k reprodukované hudbě a mizernému zpěvu, ale když holky spustily své dekadentní divadlo a začaly řádit, veškeré racionální argumenty šly stranou. Svědčí o tom i skok do davu, Suzuka to prostě nevydržela a potvrdila svou pověst naprostého nezvladatelného živlu. Crowd surfing byl dokonalý punkový moment, který tu nablýskanou japonskou preciznost polil doslova živou krví a potem. Bylo to dokonalé zboření posledních bariér. Druhá strana věci je, že je to vlastně velmi předvídatelný eklektický kýč, který bych si doma nepustil. Otázka je pouze, do jaké míry jsi ochoten přijmout jejich cestu, odhodit poslední zbytky zábran a jít chvíli s nimi.

Chápu, že open air formát Colours nemůže stát jen na intelektuálně náročných a hluboce umělecky sofistikovaných projektech. Prostě taková protiváha k vážnosti a zároveň dramaturgický ventil. Přes všechny kritické výhrady tak musím říct, že přítomnost takové kapely je na festivalu tohoto typu logická a možná i nutná. Většina lidí, tekší tam přišli, si jí báječně užila. Já si ale daleko víc vychutnal vystoupení třeba takové Kateřiny Marie Tiché. To byl uhrančivý inteligentní pop, který mě v jejím lyrickém pěveckém podání velmi vyhovuje a oslovuje. Mimochodem co říkáš na poslední Tomoru na hlavní scéně?

Aleš: S hodnocením Kateřiny Marie Tiché & Bandjeez musím naprosto souhlasit, za mne to byl zatím nejlepší popový koncert české kapely na letošním ročníku Colours (Mirai jistě prominou). Kateřina je aktuálně na vrcholu a stále roste nejen jako autorka a interpretka, ale i jako zpěvačka. Kapela, která ji doprovází, na tom má velkou zásluhu. Pokud se ptáš na Tomoru, což byl poslední bod programu, užil jsem si to parádně. Spojení Toma Rowlandse z The Chemical Brothers a zpěvačky Aurory funguje dobře, což se už několikrát ukázalo v minulosti, takže není divu, že se rozhodli vytvořit nový společný projekt a vyjet na turné. Já osobně Auroru považuji v současnosti za jednu z nejlepších severských zpěvaček a myslím, že už docela přerůstá i o něco starší Björk. Spolu s Aurorou vystoupila také zpěvačka Amalie Holt Kleive, která s Aurorou delší dobu spolupracuje a kromě toho má i vlastní sólovou tvorbu. Dvojice zpěvaček si na pódiové prezentaci skutečně dala záležet a vystoupení mělo pečlivou a sofistikovanou choreografii. Za mne rozhodně palec nahoru.

Milan: Velice mě těší, že to vidíme a slyšíme podobně. Tomora bavila i mně, právě proto, že nešlo o žádnou vypočítavou povrchní show, ale o promyšlený, vycizelovaný audiovizuální zážitek. Pěvecký to bylo unikátní a hudebně taktéž. Co si dnes nenecháš ujít?

Aleš: Dnes začnu na Full Moon Stage koncertem mých oblíbených rockerů I Love You Honey Bunny, pak se budou proplétat spíše menšími scénami, ale myslím, že se potkáme na koncertu Ibrahima Maaloufa. Nenechám si ujít ani Tata bojs a samozřejmě Mobyho, protože je prostě povinnost být u toho. Nečekám songy yz jeho posledního spíše rozjímavého alba, ale spíše dynamický a hodně taneční koncert, kde zazní jeho nesmrtelné hity a průřez jeho pozoruhodnou tvorbou.  Těším se. Na co bys pozval čtenáře ty?

Milan: Potkáme se určitě na I Love You Honey Bunny. Ibrahim Maalouf je naprosto jasná zastávka, ale přiznám se , kromě známých jmen jako Moby jsem většinu účinkujících předem nezkoumal. Rád se nechávám překvapit přímo na místě. Ať už příjemně, nebo zklamáním, V obou případech to je zkušenost s živou hudbou a živými lidmi, která je nahraditelná proti všem chladným platformám. Užij si dnešní den A přeji hodně silných zážitků a těším se na další diskusi.